Kroužit, křepčit, dupat, aneb renesanční tance v podání Campanella
Pavana, gagliarda nebo gavota - pod těmito názvy se skrývají renesanční tance, které se od 16. století tančily po celé Evropě. Dámy v honosných róbách a kavalíři v sametových kabátcích při nich dvorně kroužili kolem sebe a ukláněli se jeden druhému. A podobnou podívanou při nedávné Hradozámecké noci v Mnichově Hradišti nabídl i soubor historických tanců Campanello z jižních Čech.
"Tanec znamená skákat, povyskakovat, kroužit, křepčit, dupat, podupávat, hýbat a pohybovat nohama a rukama v jistých kadencích a mírách. To zahrnuje poskoky, ohýbání těla, rozkračování se, napadání na jednu nohu, krčení v kolenou, zdvihy na špičkách a další pohyby,"
píše se v základním díle o renesančních tancích, které koncem 16. století ve Francii sepsal kanovník Thoinot Arbeau. Popsal v něm detailně nejen kroky, poskoky a úklony, kterými se při tanci bavila tehdejší francouzská dvorská a šlechtická společnost, ale i to, jak se chovat, jak například pomoci dámě, které se při tanci zatočila hlava nebo proč by tanečnice neměla zvedat sukni příliš vysoko... Kanovník Arbeau nebyl ale jediný, kdo krok za krokem popisoval renesanční tance. Nejstarší taneční manuály pocházejí už z 15. století, kdy je ve své italské taneční škole vytvořil Domenico da Piacenza. Další sbírky tanců vznikaly například v Anglii nebo v Belgii. Arbeauova Orchésographie je však zřejmě nejdetailnější a dodnes lze podle ní renesanční tance zrekonstruovat. A právě o to se pokouší i soubor historických tanců Campanello, který vznikl v roce 1999 na Třeboňsku. Podle jeho vedoucí Dany Hyndrákové se totiž stejné tance jako ve Francii, Anglii i Itálii tančily i na českých zámcích:
"České země mají po celá staletí tu výhodu, že jsou srdcem Evropy, takže se tu míchala nejen móda, ale i všechny ostatní vlivy, ať už stavební, slohové, tak i ty taneční. To, co se tančilo u nás, se mohlo tančit i v Itálii nebo na pařížském dvoře. I my jsme ale měli zdejší taneční mistry, kteří skládali tance pro šlechtu, která si je přizpůsobila k obrazu svému. Takovým příkladem je třeba tanec pavana, kterým se zahajovaly bály a plesy i v přítomnosti panovníka."
V současné době má soubor Campanello ve svém repertoáru na dvě stovky historických tanců, a to nejen z období renesance, ale i baroka, rokoka nebo 19. století. A tolik tanců rozhodně nebylo pro členy souboru snadné natrénovat:
"Musím říct, že renesanční tance byly oproti těm barokním a rokokovým přece jenom jednodušší. Ve Francii pan Feuillet, který pracoval ve službách Krále slunce Ludvíka XIV., zaznamenal přímo krokové variace a pohyby s barokní gestikou. To už byly tance složitější. Takže někteří z nás se baroknímu tanci věnovali, ale většinou se věnujeme těm renesančním."
Při pohledu na vystoupení souboru Campanello je skoro těžké uvěřit, že jeho členové nejsou profesionální tanečníci.
"My jsme amatéři, už ale tančíme víc jak dvacet let a kostým je naše druhá kůže. Jezdíme po hradech a zámcích a učíme se dalším tancům přímo pod vedením renomovaných profesorů, jako jsou například paní profesorka Helena Kazárová nebo Eliška Trojanová. Ty právě čerpají z archivů dobové záznamy a předávají je dál. My máme možnost se u nich učit."
Členy souboru Campanello jsou například učitelka v mateřské škole nebo horolezec, dámská krejčová nebo šenkýř, finanční ředitelka či student zemědělské fakulty. Jedním z nich je už více než dvacet let i "kavalír", šermíř a v civilním životě fyzioterapeut Jiří Placer:
"Kolem roku 1995 jsme se dostali do Českého Krumlova a seznámili jsme se s partou mladých zapálených lidí, kteří obnovovali tradici českokrumlovských slavností. A od malování kulis, stavění nosítek a šití okruží jsme se postupně dostali ke spolupráci s krumlovskými Pištci. A odtud už byl jen krůček k hudbě a k tanci. V roce 1999 jsme se rozhodli založit si vlastní skupinu Campanello z třeboňského zámku, protože tamní kastelán nám byl přátelsky nakloněn. Od té doby brázdíme hrady a zámky po širokém okolí. Za dobu dvaceti let jsme napočítali přes padesát objektů, převážně v Čechách, ale i v zahraničí. Nejdál jsme se dostali do Velké Británie. A nyní jsme na Mnichově Hradišti. Sem jsme se dostali v roce 2003 a od té doby jsme zde."
Může se normální smrtelník, který umí nanejvýš valčík a polku, naučit složitý renesanční tanec? A jak dlouho trvá?
"Jsou i jednodušší tance. Před chvílí jsme tančili s lidmi z publika a myslím si, že 99 procent z nich bylo netanečního ražení. A přesto s námi tančili. Můžete poskládat jednoduché kroky do jednoduchého tance."
Mně ty kroky rozhodně jednoduché nepřipadají. Spíš mi to přijde velmi složité, protože vy v jednu chvíli kroužíte kolem tanečnice, pak zase tanečnice krouží složitě kolem vás, navíc spolu navzájem kroužíte jako planety, abyste se nesrazili. Jak dlouho vám v souboru trvá, nežli nastudujete nový tanec?
"Když začínáme, tak jezdíme na taneční kurzy. Ty trvají většinou několik dní nebo týden. A tam se nové tance učíme. Pokud je to velmi náročný barokní tanec, tak to trvá třeba týden. Renesanční tance ale bývají jednodušší, tak se jich naučíme třeba pět, sedm i víc. Jsou to jednoduché tance, protože to jsou i tance obecného lidu. Tenkrát šlechtici tančili i se svými sloužícími, tudíž ty tance byly jednoduché a veselé."
A co je třeba složitý tanec? Kolik má figur nebo kolik lidí se ho může zúčastnit?
"Pokud se chceme pohybovat v renesanci, tak složitým tancem může být třeba gagliarda. Je to svižný tanec, který v 15. století tančili v jednodušší a prostší verzi malí kluci na ulici. Šlechtě se zalíbil a jeden taneční mistr jej přepracoval podle dvorského způsobu. Ten tanec byl tak oblíbený, že se tančil po celé Evropě. Můžete jej vidět v Rusku, v Itálii i v Anglii."
A má každá země nějakou vlastní variantu? Poznáte to podle toho?
"Dá se říct, že ano. Základ je společný, ale třeba právě gagliarda je natolik hravá a je v ní tolik možností, variací a figur, že to může být jak tanec jednoduchý, tak i složitý. Většinou bývá sólový, může se ale tančit i ve více párech, je to ale opravdu svižný tanec."
Takže se při něm pořádně zapotíte. A jaké jsou ty nejsložitější tance, které se tančily třeba na královských dvorech?
"Pokud jste viděla film Král tančí a v něm sólový tanec krále Ludvíka XIV., tak ten patří podle mne k těm nejsložitějším. V tom francouzském filmu je jeho podání opravdu skvostné. To se až tají dech. Tam poznáte složitost toho tance, protože z barokního tance se později vyvinul balet,"
říká člen souboru Campanello Jiří Placer. A pro nás smrtelníky, co umí leda polku, dodává povzbudivě:
"Můžete začít v každém věku. Je to v podstatě jaké tehdy, tančili mladí a tančili i staří."
