Dechovka je českou Popelkou

Фото: Эва Туречкова
0:00
/
0:00

Co si vybavíte, když se řekne dechovka? Možná blyštící se trumpety, pestré kroje, a pak zpívající sedmdesátníky, rozdávající široké úsměvy a pohupující se do rytmu rázných tónů českých lidovek… Dechovka totiž především neodmyslitelně patří k zábavám na českém venkově. A protože jejich sezóna právě začíná, na jednu tancovačku se vydalo i Radio Praha.

Nacházíme se ve vesnici Zlonín, necelých dvacet kilometrů od Prahy, na „Tanečním večeru Standy Tatara".

„Na dechovce jsem vyrostla, je to moje mládí, proto sem chodím už pět, možná sedm let“, snaží se překřičet hudbu paní Jiřina z Neratovic.

„Já dělám dechovku více méně přes šedesát let. Začínal jsem s ní v kapele svého tatínka, který byl vojenský muzikant, děda taky, to mi bylo 14 let. Potom jsem šel na vojnu, a teprve na vojně jsem přičichl k jinému druhu muziky,“ vypráví osmdesátiletý Standa Tatar. Během své kariéry hrával v Seveřance, v Strahovance, v Moravance, dodnes spolupracuje se Šohajkou. Sám je autorem více než 150 písniček.

„Základem dechovky jsou dobré křídlovky, trumpety, dobré tenory, klarinety, a v podstatě i dobrá tuba, bicí, tam je potřeba, aby ti hráči byli na úrovni všichni“, vysvětluje zkušený kapelník.

Co Čech, to muzikant

Ne nadarmo se říká, co Čech, to muzikant. Dalo by se také říci, co Čech, to znalec dechovky. Zdaleka ne každý ji má rád, ale i ti, co ji jen útrpně snáší, vědí naprosto přesně, co si mají pod pojmem dechovka představit.

Foto: Eva Turečková
„Když se u nás doma poslouchala dechovka, já utíkal ven, ale to se už trošičku změnilo. Možná i díky pokročilejšímu věku skočím i na tuhle muziku“, vypráví se smíchem moderátor Radia Dechovka Roman Mischka.

Redakce hudební stanice sídlí ve středočeských Kojeticích, přímo na perónu místní vlakové zastávky. Radio Praha se vydalo do Kojetic zjistit, jak je to s popularitou dechovky ve skutečnosti a nakolik je pravdivé tvrzení, že je to žánr pro padesátníky a výš?

„Budu trochu odporovat, zjistili jsme, že dechovka není jen pro ty důchodce. Když jsme dělali několik narozeninových oslav tady před radiem, a také na místním kojetickém hřišti, tak přijížděli lidi, kterým bylo osmnáct, dvacet, pětadvacet, hodně třicátníků. Takže padesát a výš nikoli. A jak se dovídám od posluchačů, tak co kraj, to mladší posluchač, Morava, Jižní Čechy, tam jsou mladší posluchači, naprosto super.“

Dechovka zapustila kořeny v české duši natolik, že se stala také nedílnou součástí života Čechů v emigraci.„Máme speciální pořad, který dokonce přejímáme z Ameriky, protože v Americe je rádio, které vysílá pro českou menšinu. To se vysílá v jednu hodinu v noci a repríza je v šest hodin ráno“,říká moderátor.

Kde všude lze poslouchat řízné tóny českých lidovek v podání dechového orchestru?

Roman Mischka, moderátor Radia Dechovka, foto: Eva Turečková
„Vysíláme po celém světě. Když jsme ze začátku zjišťovali, kde všude nás monitorují, tak jsme dokonce našli tři posluchače až v Indii. To byl pro nás šok. Amerika, Austrálie volá, píše emaily, mezi posluchači je plno lidí z Německa, z Chorvatska, z Daruvaru, kde je početná dechovkářská komunita“, dodává Roman Mischka.

„Sem tam občas dojde email i z Ukrajiny nebo Ruska. Jsou to starousedlíci, kteří tam bydlí, a nechávají si zahrát českou klasiku, českou dechovku, ta jim tam asi chybí“.

A jak to vypadá s dechovkou do budoucna v samotném Česku? Pojďme zpátky za kapelníkem Standou Tatarem.

„Já si myslím, že dnes je dechovka v Čechách jako popelka. Na Moravě je to jiné, nedávno jsem mluvil s Vojtou Ducháčkem (zakladatelem kapely Šohajka), on bydlí v Dolních Bojanovicích, a říkal mi, že tam mají základní školu, kam chodí celkem pět set dětí a tři sta z nich navštěvuje hudební školu. Tam prostě problém s muzikanty není, zatímco nám když onemocní nějaký muzikant, tak je problém sehnat za něj adekvátní náhradu,“ vykresluje situaci v asi „příliš moderních a globalizovaných“ Čechách Standa Tatar.