Toulky po regionech
Naši cestu dnes odstartujeme z východní části Česka. Je to 60 let, co z mapy zmizel Zlín a objevil se Gottwaldov. Pak zamíříme na Jesenicko, kde je jediná továrna na hostie. Zavzpomínáme na konec roku, který patřil vánočně ozdobeným domům a sklízelo se i ledové víno. Což takhle připít se s ním v domku ze slámy, který vzniká v Hostišově? Stihneme ještě okroužkovat Labutě, slézt u Vírské přehrady největší ledovou stěnu v Evropě a na závěr zahrajeme na mobilní zvonohru.
"Důležitým motivem byla snaha nějak zrušit jména Baťa a nakonec taky Zlín. Trošku to k tomu začalo směřovat v roce 1945, nešlo to, ale po únoru se otevřela cesta a 'baťovka' měla ztratit své jméno. K tomu skupina vedoucích činitelů v té znárodněné továrně přišla s nápadem, že Zlín nemusí být Zlín a že bude Gottwaldov,"
říká pro Český rozhlas zlínský historik Zdeněk Pokluda. Dodnes se vedou spory o tom, proč se Gottwaldovem nestal politikův rodný Vyškov. Podle jedné z teorií vůdce KSČ na své dětství ve městě nevzpomínal rád a nechtěl mu propůjčit své jméno. Někteří si z nového názvu Zlína utahovali a kolovala spousta historek a vtipů. Jeden z nich se týkal i Jana Wericha.
"Ano, když se přejmenování uskutečnilo, tak se s tím spousta Zlíňáků nesmiřovala a v běžné řeči se říkalo pořád Zlín. Jan Werich vyprávěl, že mířil tehdy do města a ptal se: kudy je cesta na Gottwaldov. A pokaždé mu lidé řekli: Gottwaldov, dříve Zlín, musíte tam a tam. Když mu to řekl už několikátý člověk, tak Werich se zasmál a řekl: no tak čest práci, dříve nazdar."
Zlín se vrátil ke svému původnímu názvu až po roce 1989 - opět od Nového roku - tedy 1.1. 1990. Nebyl však jediným městem, které se jmenovalo po politicích. Například slovenské město Telgárt se stalo Švermovem. Jan Šverma byl novinář a účastník Slovenského národního povstání. Hodně měst se po válce přejmenovávalo v tehdejším Sovětském svazu - z Petrohradu se stal Leningrad, ze Samary Kujbyšev, v Jugoslávii se pak stala Podgorice Titogradem či v Albánii Kucove Stalinovým městem.
Bílá Voda je nejsevernější obcí Jesenicka. Přestože je v této oblasti vyšší nezaměstnanost a firmy v době krize propouští, zdejší továrna prosperuje. Je to totiž jediné místo v Česku, kde se pečou hostie. Do provozu se vydala Andrea Švubová.
Bílá Voda na Jesenicku se v roce 1950 stala jedním z největších internačních táborů pro řádové sestry. V roce 1984 si tu začaly ručně vyrábět své hostie. Po převratu se začaly vracet do svých mateřských klášterů. Hostiárna tu ale zůstala i po jejich odchodu. Od roku 2001 ji vlastní Diecézní charita ostravsko-opavská. Nyní v ní pracují civilní zaměstnanci.
"Tady přímo ve vchodu jsou tabule, kde je něco o historii Bílé Vody, něco o Charitě, něco o sestrách, které tu žili,"
provádí mě jednatel společnosti Milan Uhlíř.
"Hostií vyrobíme ročně asi 20 milionů. Denně je to asi 100 tisíc, ale nepečeme každý den. Hostie jsou potřeba pořád, z toho pohledu je to tady naše výhoda. Byl na nás kdysi dělaný menší tlak, abychom přestali péct a třeba hostie dováželi z Polska. Ale my jsme rádi, že tady máme práci, tak jsme tomu odolali a věříme, že je tady ta výroba relativně jistá."
Míjíme velké pytle s moukou a hromady cukru a vcházíme do výroby.
"Tady je míchárna těsta. Používáme takový turbínový mixér."
Hostie se rozesílají do farností a prodejen po celé republice. Nejsou ale jediným sortimentem společnosti. Aby se lépe uživila, rozjela velkovýrobu lázeňských oplatků. Po upečení se oplatky vlhčí a teprve potom je speciální přístroj slepuje dohromady.
"Nejdřív se musí tady na stole posypat. Ten posyp se míchá z cukru, z pomletých oplatků a potom s oříšky nebo příchuť, kterou to má mít. Pak se oplatky vkládají do spékacího karuselu. Zhruba minutu trvá, než se to do sebe zapeče a tím tlakem a teplotou se to slepí."
"Není to náročné ani tak fyzicky, spíš na to teplo. Je tady vysoká teplota, ale nyní máme klimatizaci."
říká Miluše Mrázková, která v hostiárně pracuje čtyři roky. Umění sladkého řemesla vystudovala a je tu jedinou cukrářkou. Hostiárna zaměstnává 15 lidí, práci tu našli i uprchlíci z Rumunska. V obci jich žije asi 80.
"Líbilo se mi to v amerických filmech. Ale netahám sem žádné Santa Clause a soby. Mám tady koníky se spřežením, jesličky a do budoucna se uvidí. Žároviček je 13,5 tisíce, 4,5 kilometru kabelů. Vše vede přes 53 traf. Mám to očíslované, abych příští rok věděl, kam co přijde a neměl v tom nepořádek. Je to dálkově ovládané, můžu to ovládat z postele, od televize, odkudkoliv chci. Kontrolu žároviček provádím každý den, když se to rozsvítí, kolem čtvrté hodiny. Projdu kolem, napíšu si, kde co nesvítí a pak se to snažím opravit, aby to zas bylo všechno funkční. Svítí to od prvního adventu do Tří králů. A od Tří králů do konce ledna se mohou podívat ti, co to třeba nestihli, rozsvítím jim to na požádání."
Pan Trunec tak dá slušně utržit energetické firmě. A sám přiznává, že to není právě nejlevnější koníček.
"Co se týče materiálu, v tom mám asi 55 tisíc. Spotřeba je 2,5 kilowaty za hodinu. Za sezónu, co to svítí, tak se cena elektřiny navyšuje přibližně o tři tisíce. Za loňský rok mě navštívilo asi 19 tisíc lidí, z toho 10 tisíc se mi zapsalo do knihy návštěv. Před svátky se tu vystřídá třeba 750 aut a nemají kde zaparkovat. Parkují v obci a musí nahoru pěšky."
Vesnice se 130 obyvateli se tak každý rok ocitá v obležení zvědavých návštěvníků z celé republiky i ze zahraničí. Češi zdobí své domky o Vánocích stále častěji - dokonce se i o nejlépe nazdobený domek soutěžilo.
Krátce po vánocích přišel pořádný mráz, který sužuje Česko ještě teď. Těšili se na něj vinaři, kteří tak mohou vyrábět tzv. ledové víno. Spolu se slámovým patří mezi vinařské speciality.
"Ledové víno vzniká tak, že hrozny ve vinici zmrznou. Sklidí se, převezou se, vylisují se. Ten led zůstane na lisu a získáme z toho pouze mošt, který se pak používá dál."
Jak uvedl ve Velkých Bílovicích Jiří Sedlo, předseda Svazu vinařů, mošt je velmi sladký, cukernatost je 27 stupňů. Mnozí vinaři už nevěřili, že mrazy přijdou a víno předčasně sklidili. Ti co vydrželi, se mohli radovat. I když práce je to pěkně těžká, na vinicích pracovali v minus deseti stupních Celsia.Využívají se totiž co nejnižší teploty, protože tím se získává co největší hustota moštu. Odkud vůbec přišlo ledové víno?
"Původ je z Evropy, ale nebylo to u nás. Bylo to kolem roku 1800. K nám se to dostalo v rámci Rakousko-Uherska. Bylo to i v rakousko-uherském vinařském zákonu. Pak se to obnovilo novým vinařským zákonem z roku 1995."
"Mě přišlo, že si toho na stavební úřadě ani nevšimli. Vše tam bylo uvedné v konstrukcích. Člověk, který měl na starosti vypracování požární zprávy podal informace podle fyzikálních zkoušek, ani jsme nemuseli nic vysvětlovat,"
říká autor myšlenky Viktor Karlík. Zájemci o takovou stavbu musejí podle něj hned zpočátku vyřešit několik problémů. V České republice je totiž málo architektů, kteří jsou schopni a i ochotni zpracovat projektovou dokumentaci slaměného domu. Problém může nastat i s balíkovacím strojem. Ten musí být vysoké kvality tak, aby slámu skutečně pořádně zpracoval. Aby stavba fungovala, jak má, musí být balíky pevně stlačené. V opačném případě je objekt nefunkční, vlhký a pro život nepříjemný. Majitel domu Viktor Karlík je také jedním z organizátorů již tradičního hostišovského festivalu, jehož hlavní tematikou je ekologie.
Začátek mrazivého ledna patřil kroužkování labutí. Několik dnů se tak dělo například v Pardubicích a Hradci Králové. A k čemu je takové sčítání dobré, to ví Jindra Mourková z České ornitologické společnosti.
"Sčítání ptáků uprostřed zimy v lednovém termínu se pořádá nejen v ČR, ale je to mezinárodní sčítání, které probíhá po celé Evropě a v současnosti na mnoha dalších místech po světě. Počty vodních ptáků, které se zjistí během tohoto sčítání, slouží ke sledování dlouhodobých změn početnosti jednotlivých druhů a mohou být využity k různým ochranným opatřením, ochraně zimovišť, případně hledání příčin úbytku u jednotlivých druhů."
Labuť je v Česku relativně novým druhem. Začala se tu vyskytovat až ve druhé polovině 19. století.
"Právě během mezinárodního sčítání bylo v posledních letech zjištěno asi 2,5 tisíce jedinců. Záleží na teplotě v jednotlivých zimách. Jednak během sčítání nejsou pokryty všechny vodní plochy. Takže když je chladnější zima, labutě jsou víc koncentrovány na řeky, kde je jich větší část sečtena a také když je chladnější zima, tak labutě ze severských oblastí přilétají k nám a pak jich u nás zimuje víc. V současnosti jsou nejvýznamnější zimoviště v Praze, v Českých Budějovicích, v Písku, Znojmě a na Labi v Kolíně, Hradci Králové a Pardubicích. Obecně jsou to velké řeky, které nezamrzají a labutě se koncentrují obzvlášť ve velkých městech, kde jsou přikrmovány lidmi."
Vhodné na přikrmování je třeba bílé zelí, jablko, trochu méně vhodné bílé pečivo a nevhodný tvrdý chleba. Zdálo se, že labutě jsou po Vánocích pěkně zmlsané. A jak takový odchyt probíhá?
"To děláme tak, že se je snažíme vylákat z vody na krmení a v okamžiku, kdy jich je dostatek na břehu, tak se po nich skočí, nosí se za křídla nebo za tělo, aby se jim neublížilo a na břehu potom proběhne měření, vážení, kroužkování, zjišťování pohlaví a vůbec celkové tělesné kondice a pak se zase labuť vypustí zpátky,"
uvedla Světlana Vránové z České společnosti ornitologické. V Hradci Králové ale v letošním roce nebylo možné tuto metodu použít, neboť řeka byla zamrzlá a labutě měly komplikovaný výstup z vody. Led na řece váhu člověka neunesl, proto byli odchytáváni pouze jednotliví ptáci přímo z vody. Kromě několika českých se zde zdržuje 1 labuť s kroužkem německým. V Pardubicích zamrznutí vodní plochy naopak odchytu pomohlo. Tady byl led pevný. A co je cílem projektu?
"Cílem je zjistit, jestli se nám vyměňují ptáci mezi pardubickým a hradeckým zimovištěm. A druhá věc, jestli se vrací stejní ptáci na stejné zimoviště."
Ale jak takovou labuť přinutit, aby si nechala kroužek nasadit a přeměřit se? Jak se zdá, moc se jim to nelíbí.
"Je potřeba pod křídly podtáhnout provázek a na hřbetě to zavázat nejlépe na smyčku, aby se to potom jednoduše zase mohlo rozvázat."
Chytání labutí je většinou práce pro odvážné muže, protože labuťě mají docela sílu.
"To ledové lezení je specifické v tom, že padají rampouchy, odpadávají kusy ledu, takže v tom spočívá nebezpečí, jinak se snažíme ostatním rizikům vyhnout,"
tolik David Matuška. Vysoká skála je pokryta ledem právě díky němu.
"Obnášelo to tři měsíce čištění skály a v tuhle chvíli už deset nocí ledování, to znamená pouštění vody po skále dolů za mrazu."
Ledová stěna ve Víru měří 40 metrů a je opravdovým unikátem.
"V České republice je suverénně nejvyšší ledovou stěnou a uměle vytvořenou a vůbec nejvyšším kusem ledu, který zde máme. Co jsme zatím dohledali, tak se jedná o evropský unikát, nejvyšší uměle vytvořenou ledovou stěnu v Evropě."
Do vesničky pod Vírskou přehradou proto míří horolezci z celé republiky. Z Brna dorazili Petr a Jakub.
"Tím, že je tak blízko a je tak velká, tak je to dobrá možnost. Není moc míst, kam se dá takto zajet na tři hodiny."
"Na hory, do Tater, do Alp. Jsou nějaké menší ledopádky třeba v Jeseníkách, ale určitě nestojí za to jezdit tak daleko, zvlášť když tohle máme kousek od Brna."
Zvlášť noční lezení umožněné umělým osvětlením nabízí nevšední zážitky. Tomáš Kryštof z realizačního týmu si pochvaluje, jaký je o stěnu zájem a jak se o ní hodně mluví.
Nesmíme ale zapomenout na jedno, pro ty, kteří se chystají na svoje první lezecké pokusy, je stěna uzavřená.
"Měl by to být člověk, který má nějakou zkušenost s lezením. Nemusí to být lezení v ledu, ale měl by ovládat techniky jištění, techniky lezení."
David Matuška říká, že na první pohled nenápadná stěna ve Víru má budoucnost.
"Vypiplali jsme si ji od začátku. Vykopali a vyřezali z lesa, očistili jsme si ji na zimu a teď si ji budeme připravovat ještě na letní lezení."
A na závěr našich Toulek po regionech se zaposloucháme do Pražské mobilní zvonohry. Ta je jedním z nejpozoruhodnějších počinů Petra Manouška, který pochází z významného českého zvonařského rodu. Mobilní zvonohra je největším provozovaným mobilním nástrojem svého druhu na světě. Má 57 litých velmi přesně laděných bronzových zvonů.
"Nejtěžší z nich váží 860 kilogramů, nejmenší 5 kilogramů, to jenom pro představu. Celková váha zvonohry je 12 tun."
Na Zlatou neděli ji mohli zvonohru slyšet návštěvníci Staroměstského náměstí u vánočního stromu.
"Zvonohru jsem dokončil v roce 2001. Původně bylo plánováno, že to bude jeden z projektů Praha - Evropské město kultury roku 2000, ale nastalo určité zdržení, takže 4. září roku 2001 byl první koncert v pražské zahradě Hvězda. A od té doby poměrně málo koncertů bohužel v Čechách, většinu času trávíme v zahraničí, kde je zvonohra velmi dobře vítaná a přijímaná. A hlavně místní karioneři, kterých je v Belgii, v Holandsku, v Anglii mnoho, doslova bojují o to, aby si na ten nástroj mohli zahrát, což mi působí radost."
Po osudové povodni v roce 2002, kdy bylo zničeno zbraslavské zvonařství, pokračuje Petr Manoušek v odlévání zvonů ve spolupráci s nizozemským zvonařstvím Eijsbouts v Astenu. V roce 2006 se podílel na odlití největšího zvonu světa, který se při zvonění rozhoupává. Je u japonského města Gotenba na ostrově Honšu a váží přes 36 tun. Manouškova dílna za dobu své existence vyrobila a zrestaurovala několik tisíc zvonů. A právě mobilní zvonohra slaví velký úspěch jako koncertní nástroj.
"Mezi úspěchy mohu počítat už to, že této zvonohře dávají přednost před jinými nástroji, které mohou mít k dispozici a že jsme se zúčastnili mnoha různých festivalů a kulturních akcí. Dostal jsem se skutečně do všech evropských zemí, na východě počínaje Litvou a na západě konče Birminganem v Anglii. Máme ještě další plány do budoucna, které bych nerad prozrazoval, ale mám radost, že zvonohra působí lidem potěšení a že muzikanti na ni rádi hrají."
