Jarmile Karasové bylo devatenáct, když ji v Anglii zastihla srpnová okupce Československa
Před čtyřiceti lety zůstala Jarmila Karasová v exilu v Anglii, před deseti lety v Londýně založila Nadaci Emmy Destinnové a letos jí ministr kultury udělil cenu Artis Bohemiae Amicis za to, jak v zahraničí podporuje a šíří českou kulturu. Doporučil ji sám Sir Charles Mackerras. V těchto dnech pobývala Jarmila Karasová v Praze a Milena Štráfeldová ji pozvala do studia Radia Praha.
"A když mi bylo patnáct, tak mne pozvali do Francie. A protože jsem nikdy předtím neviděla moře, tak mne vzali do jihozápadní Francie. Tam na pláži jsem se seznámila se dvěma chlapci, kteří byli synové anglického lorda, a pak jsem si s jedním začala dopisovat. Tato rodina mne pozvala v 68. roce do Anglie. Do Anglie jsem přijela 10. července 1968 a bydlela jsem na panství v Norfolku. Bylo to velice zvláštní a vůbec se to nedá k ničemu přirovnat. Z Ostravy i z Prahy už jsem měla zkušenost velkoměsta, toto ale bylo naprosto jiné, než jsem si představovala. Představovala jsem si Beatles, rockenroll, minisukně, a tam byl pořád ten starý anglický systém."
A do toho přišel srpen 68?
Jaké byly vaše posrpnové začátky v Anglii?
"Nejdřív jsem zůstala v Norfolku a chodila jsem do jedné střední školy, abych si posílila angličtinu. Asi po roce jsem se odhodlala a jela jsem do Londýna, protože jsem nesmírně toužila vidět Beatles a být součástí toho rockenrollového světa, který se tam v té době odehrával."
Povedlo se vám to?
"Jistě, byl to ale veliký kulturní šok. Protože najednou jsem byla sama v obrovském městě, bez rodiny, bez přátel a vlastně i bez práce. V té době byla Anglie velice konzervativní a bylo těžké sehnat práci, která by se pro mne hodila. Začala jsem jako uklízečka, servírka, jako každý emigrant."
Čili musela jste se v těch dvaceti letech opravdu ve všem postarat sama o sebe...
"Ano, jenomže se mi hodně stýskalo. Jako dítě jsem v Ostravě chodila do pěveckého sboru, hrála jsem i dětské role v rádiu, prostě byla jsem trochu spojena s divadlem. A tohle všechno mi chybělo, protože jsem neměla žádnou možnost někam proniknout. Dokonce jsem se zkoušela dostat na dramatickou konzervatoř, ale poradili mi, abych se ještě trošku učila anglicky."
A mohla jste tam později studovat?
"Myslím, že mohla, ale nějak se mi to vymklo z ruky. Pak už jsem začala pracovat, nejdříve pro jednoho anglického spisovatele a později jsem se naučila fotit a začala jsem fotografovat. Mezitím jsem samozřejmě dělala překlady, tlumočila a pořád jsem pracovala jako servírka. Občas jsem i vařila, prostě co se dalo."
Co vás pak přivedlo k té činnosti, za kterou jste byla teď oceněna? To znamená pořádání výstav, koncertů a podobně?
"Asi před dvanácti lety přijela doktorka Koubská z Národního muzea s malou výstavkou do Českého centra v Londýně. Přivezla kostýmy a hodně, hodně korespondence Emmy Destinnové. Byla jsem nesmírně překvapená, protože musím přiznat, že jsem neměla představu, jak úžasná osobnost Destinnová byla, mimo to, že byla vynikající a slavná pěvkyně. Tak jsme si to všechno prohlíželi, četli a najednou zazněl její hlas. A musím říct, že nám běhal mráz po zádech. Nebyla jsem sama, měli jsme slzy v očích a všichni jsme cítili propojení s naší vlastí. Po té výstavce jsem si vzala do hlavy, že musím něco udělat, aby o Destinnové v Londýně opět věděli. Tak jsem uspořádala koncert."
Pod nadací, která později vznikla, jsou podepsána velká jména. Figuruje tam Sir Charles Mackerras...
"I Lady Grenfell-Baines. Ale hlavní patronka je Dame Joan Sutherlandová a její manžel Richard Bonynge."
Jak se vám podařilo získat takové osobnosti?
"Já jsem říkala, že věci se stanou vždycky v té pravé době. Po tom úžasném koncertu pro Emmu Destinnovou, na který přišlo asi čtyři sta šedesát lidí a před koncertem se rozdávala becherovka, vznikla nadace. Sochařka Irena Sedlecká, která je českého původu a taky už pár let žije v Anglii, dělala kdysi bustu Joan Sutherlandové. Poradila mi, abych paní Sutherlandové napsala a dala mi na ni adresu. A tak jsem jí i panu Bonyngovi napsala a k mému naprostému překvapení jsem dostala úžasný dopis. Napsali mi, že Destinnovou milují, že celý život sbírají veškeré možné zajímavosti od ní nebo o ní, mají dokonce několik obrazů. A že budou velice rádi a pyšní na to, že budou patrony. Samozřejmě pak už to šlo jedno za druhým."
Jak vůbec vznikla vaše soutěž pro mladé pěvecké talenty?
Ta soutěž má jednu zvláštnost. Podmínkou je, že interpret musí také nastudovat českou skladbu...
"Ano, snažíme se rozšířit repertoár. Snažíme se jim poradit, co mají zpívat, protože samozřejmě "Měsíčku na nebi hlubokém" není pokaždé to nejlepší."
Oni ty skladby zpívají v češtině, což pro ně není jednoduché. Pomáháte jim v tom nějak?
"Samozřejmě to není jednoduché, ale já spolupracuji jako jazykový poradce s mnoha operními domy v Anglii a myslím, že čeština není tak těžká, jak si našinci představují. Naopak, osobně si myslím, že čeština se líp zpívá než mluví."
A poslední otázka: je mezi nimi budoucí Emma Destinnová?
"To je vždycky těžké říct. Já si myslím, že byla unikátní. Takových hvězd se moc nerodí. Byla to vlastně ona, Callas, Dame Joan Sutherland... Ale rozhodně je mnoho mladých pěvců, kteří se jí přiblíží."
