Martin Sichinger: Do Čech ještě nedorazily rozsáhlé romány
Vítězem 13. ročníku Literární ceny Knižního klubu se před několika dny stal Martin Sichinger. V nakladatelství Petrov už před časem debutoval povídkami, jeho další dílo - román - u nakladatelů neuspěl a teprve Cukrový klaun díky ceně Knižního klubu vychází. Začítáme se do příběhů rodin žijících v pohraničí, kde se mísí traumata minulosti s problémy ryze současnými.
"Tu informaci jsem vnímal tak, že mi žena ráno po snídani v 9 hodin řekla, že tu cenu vyhraju. A potom když ve 13 hodin pan redaktor Jůzl volal, tak už jsem ani nebyl tolik překvapen."
Vaše žena má věštecké schopnosti?
"Její babička z jižní Moravy se občas projevovala takovýmito věšteckými předpověďmi, například když jsem poprvé přišel k nim na chalupu, to mi bylo asi 25 let, tak řekla, že si vezmu její vnučku za ženu. A to jsem tam ani nejel s tím, že bych si ji chtěl brát její vnučku. Ale stalo se to."
Takže cenu Knižního klubu jste vyhrál. Věští vám teď žena nějaké pokračování úspěchů?
"Tak o dalších úspěších jsme se nebavili. To že mi kniha vyšla, samozřejmě chápu jako velké pozitivum. U vítězství v Knižním klubu je jedna velká výhoda, že totiž víte, že ta kniha vyjde. Například když jsem vydával knihu v Petrovu, což bylo vynikající nakladatelství, tak to přece jenom trvalo delší dobu, než se ta kniha fyzicky objevila. A vím, že když mluvím s lidmi, kteří píšou, tak že opravdu někdy to čekání na fyzickou podobu knihy je dost úmorné a dá to člověku zabrat.“
To mluvíte o knize Přes čáry a vlny?
„Přesně tak. Ona vyšla jako jedna z posledních v tom dnes už zaniklém nakladatelství Petrov, kde Martin Pluháček, dnes tedy Martin Reiner, dával prostor širokému spektru začínajících spisovatelů, aby vydali svou první knihu. A v tom smyslu byl Petrov myslím asi nejzásadnějším a nejdůležitějším nakladatelstvím v Čechách v 90. letech i v prvním desetiletí 20. století. Protože ono je důležité, když člověk věci, které napsal, vidí konečně vytištěné. Uvědomí si, jak špatně některé věci napsal, nebo co by se na tom všem dalo vylepšit. A i když kniha třeba nemá žádný velký ohlas, tak je to pro vás důležitá i v tom, že se vám věci, které jste už napsal a ležely by vám teoreticky v šuplíku, nehrnou do hlavy, když píšete něco nového. Můžete mít v sobě svár mezi tím novým, co chcete napsat, a tím, co ještě někde máte použito jako docela dobré nápady, popisy. Začne se to ve vašich představách tlouct. Takže teprve v okamžiku, kdy je ta věc vytištěná, tak jakoby odplouvá z vaší mysli a konečně máte jistotu, že už se k vám nebude vracet, nebude vám překážet v tom, co chcete dělat dál.“
Můžete prostě jít dál svou cestou, osvobodit se…
„Ano, přesně, najednou se nad tím zavře hladina ve vaší mysli…“
Váš první román Harpuna, který následoval po povídkové knize Přes čáry a vlny, psal jste ho pro Martina Pluháčka?
„V té době, kdy končil Petrov, už mi bylo jasné, že Martin nebude mít asi energii, aby oslovoval neustále tolik spisovatelů a aby u něj vycházelo takové široké spektrum. Takže takhle se to nedá říct. Prostě ten román jsem napsal, obeslal jsem většinu nakladatelství, ale v podstatě kromě nakladatelství Host, kde se líbil, s tím ovšem, že je tak rozsáhlý, že ho nemohou vydat…“
Kolik má stránek?
„Má 600 stran. Já nevím, jak je to možné, ale česká literatura příliš netíhne k takhle objemným románům. Což je zajímavé. Zrovna teď jsem četl v jedné knize, která se jmenuje Micro-trains, že ve Spojených státech je rozsah románů stále větší a větší. Statisticky je dokázáno, že lidé s každým rokem chtějí číst delší a delší příběh. Ale sem to zatím ještě asi nedošlo… Ale je samozřejmě taky možné, že ten román, protože to je můj první dokončený román, není tak kvalitní, aby ho vydavatelé chtěli vydat. To může být další pohled na tu věc. Já si nemyslím, že to je nějaké super geniální dílo. Já ale obecně mám rád romány, které jsou rozsáhlé. Teď jsme s manželkou přeložili, a shodou okolností to vychází dnes, knihu, která se jmenuje Barokní cyklus, budou to znát jistě Češi, kteří žijí ve Spojených státech nebo v Británii, protože to byl celkem velký bestseller, napsal to Neal Stephenson. Je to trilogie o 3000 stran, příběh Angličana, který se v Londýně rozhodne kolem roku 1650 pokračovat v díle Jana Ámose Komenského. S předchůdci Londýnské královské společnosti, jako je Isaac Newton a Robert Hook, se snaží vzkřísit pansofický projekt, který po Komenského smrti upadal v zapomnění.“
To je velice zajímavé, ale pojďme zpátky k vašim knížkám. Harpuna je tedy nevydaná knížka. když jste psal Cukrového klauna, respektive pod původním názvem Lešanskou kroniku, taky se vám ten rukopis vtíral do hlavy? Taky vás obtěžoval?
„Tentokrát to bylo přece jenom trochu jinak. Harpuna se odehrává v mém rodišti a je to víceméně příběh sklářů, lidí, kteří byli nějak spjati s historií skla. Kdežto Cukrový klaun je založen na příběhu, který se skutečně stal, ale ne v mém rodném městě. Takže naštěstí jsou to pro mě v tomhle případě dvě natolik různé roviny, že spolu vůbec nevešly v souvislost.“
„Řekl jste vyprovokován a to je asi docela pěkné slovo, které přesně vystihuje, jak jsem se cítil. Když jsem si tu reportáž přečetl, tak jsem věděl, že o tom rozhodně chci psát. Vypráví příběh otce, který hledá svého syna a je to příběh, který se stal v severních Čechách. A protože severní Čechy moc neznám, tak jsem to zasadil do jižních Čech, to znamená na okraj vojenského prostoru Boletice.“
A proč ten otec hledá svého syna?
„Já bych zase nechtěl čtenářům vyprávět celou osu toho románu, ale ten mladík Aleš nebo v té reportáži teda Kamil se rozhodne bojovat s místním drogovým překupníkem. A tomu otci, když pátrá po svém synovi tak česká policie bohužel moc nepomůže, to krásně zdokumentovala Hana Čápová, která na konci té reportáže přetiskla i rozhovory s těmi policisty, to znamená, jak je nahrávala telefonické. A celý ten příběh je vlastně založen na té skutečné události.“
Co vás zajímá na psaní jako takovém, když odhlédneme od všech vedlejších efektů. Vedlejších v uvozovkách jako je určitá prestiž, finanční ohodnocení… Co Vás na tom psaní samotném baví, když usedáte tedy ke stolu, k papíru, nebo já nevím třeba k počítači.
„No to hlavní je a myslím si, že to je hlavnější než ta finanční prestiž, která samozřejmě není nijak extrémně vysoká, že máte pocit, že nějaké téma nebo nějaká věc, událost vás oslovila natolik že ať chcete nebo nechcete, jste vtažen do té věci samotné. Potom už s tím do jisté míry nemůžete nic dělat. Takže bych neřekl, že to je úplně svobodná volba.“
Při předávání té ceny bylo také vzpomenuto, že jste kdysi dělal divadlo.
„Tak je pravda, že s kamarády jsme třeba natáčeli krátký film, hráli jsme divadlo a měli jsme galerii. Nejdůležitější přelom k psaní ale byl asi v době, kdy se nám narodila dvojčata a asi každý, kdo měl dvojčata plus ještě jedno dítě, tak ví, že najednou je tak trochu odříznutý od života, který vedl před tím. A v té době, kdy třeba dvojčata, miminka, ještě nespala, v noci atd., tak člověk jeden až dva roky stráví v úplně jiném režimu. Uvědomil jsem si, že v tom zbývajícím prostoru, třeba o nocích, budu muset něco dělat a psaní bylo nejvíc po ruce, protože tam je výhoda, že můžete být pořád s rodinou a když si zorganizujete život jako já, že v 5 hodin vstanu a do 7 píšu, že je to snesitelné pro všechny lidi kolem vás. Kdežto točit dál filmy už by bylo nemožné.“
Souvisí nějak to divadlo s psaním? Není to třeba nějak transformované divadlo?
„Ne, myslím, že není. Taky záleží na období, kdy to člověk podniká. V určitém období, když jsme dělali to divadlo v Českých Budějovicích, pro mě bylo hlavní být s těmi lidmi a ta věc se týkala většího okruhu lidí a bral jsem to tak, že do toho každý dává něco. Kdežto psaní je vysloveně osobní věc, ve které vám nikdo nepomůže, a jste v tom sám a víte od začátku, že to bude jenom vaše věc.“
