Na podzim vyjde román Lucka a já od Martina Reinera
Měsíc autorského čtení v Brně posledním červencovým dnem skončil, ale my se budeme na jeho večery ještě několikrát vracet. Vystoupily zde tři desítky českých autorů, mnozí z nich četli ze svých rozepsaných prací. Svůj román Lucka a já, který vyjde na podzim, představil nakladatel, básník a prozaik Martin Reiner.
Když pomineme jeho nakladatelské aktivity, kterým se věnuje pod jménem Martin Pluháček, je znám Reiner více jako básník než jako prozaik. Jeho poslední sbírka vyšla letos a jmenuje se Pohled z kavárny v Bath. Je tu ale také novela Lázně z roku 1998. Je tedy Lucka a já druhá Reinerova próza?
"Hodně lidí označuje za prózu Poslední rok, ale podlě mě jsou to básně v próze. Takže básně, ne próza v básních. Já myslím, že to je druhá regulérní próza."
Jak dlouho jste knihu Lucka a já psal?
"To je dost složitá věc. Já jsem ji fyzicky psal v podstatě 3 měsíce, a pak po nějaké pauze jsem na ní ještě asi měsíc "vyšíval" detaily. Ale pravdou je, že jakýsi základ té knížky vznikl o nějaké dva až tři roky dříve. Byl součástí nějakého jiného, většího celku. Já jsem to objevil vlastně náhodně a s tím skoro tříletým zpožděním mě to náhle osvítilo, pochopil jsem, že to je jádro úplně jiného příběhu a od té chvíle jsem opravdu jel jak namydlený blesk. Takže fyzicky jsem knihu psal zhruba čtyři měsíce, ale nebýt toho, že už základ vznikl dřív, tak by vůbec nebyla. Takže je to těžké určit."
"Ve chvíli, kdy jsem ten text v jednom počítačovém souboru náhodně objevil - já jsem z toho souboru hledal vyžádanou ukázku a o Lucku jsem opravdu doslova škobrtl - najednou jsem měl pocit, že přesně tohle chci udělat. A navíc, možná to souvisí i s tím, že já jsem už před tím dva roky pracoval na silnějším textu, který chci dodělat, je to román a jmenuje se Single, a který je o něco složitěji, mírně postmoderně strukturovaný. Já jsem s ním vnitřně pořád nebyl spokojený, připadalo mi to zbytečně komplikované. A tady jsem najednou viděl šanci udělat naprosto jednoduchý, lineární příběh, čisté, silné vyprávění. To byl asi hlavní důvod."
"Autobiografické, jak jsem říkal při besedě, to opravdu není, ale je pravda, že se mi o tom vztahu k té holce psalo docela hezky, protože to jsem zažil. Děti jsou zázračné. Já nechci být moc patetický, ale já je mám rád. Tím, že ještě nevnímají naše konvence a neumějí žít naším způsobem, tak jsou daleko inspirativnější a pro mě zábavnější. Takže to jsem si užíval. Ten vztah k tomu děcku, znám do jisté míry jeho vnitřní svět, to mě těšilo. proto se tam možná ty emoce dostaly. Já jsem nepsal o vyspekulovaném námětu..."
Máte vlastní dceru?
"Ne. Já jsem vychovával dítě, které si do našeho manželství z předchozího vztahu přivedla moje jediná manželka, kterou jsem kdy měl, ale zato jsem s ní byl asi od 10 měsíců, takže jsem prožil to její nejútlejší dětství. Moje biologické dítě to nebylo."
"Kritici pořád volají po velkém románě, který by konečně popsal tu polistopadovou éru. Já to nesdílím, tenhle kritický nárok. Mě na literatuře vždycky zajímaly především intimní lidské situace. Taky moji nejoblíbenější autoři jsou Truman Capote, Philip Roth, a ti píšou o rodinách, o intimních vztazích mezi lidmi. A tahle moje knížka je myslím taky taková a popisovaná situace je pro literaturu naprosto standardní."
Jedna kniha ještě nevyšla, ale už se ptáme na další plány Martina Reinera. V tisku už dříve prozradil, že pracuje na románu o básníkovi Ivanu Blatném.
"Je rozpracovaný na několika stovkách stran, což je hrozné, ale já vím úplně přesně, kdy se k němu vrátím a udělám si delší čas, abych to mohl zpracovat. Já jsem tomu opravdu věnoval hodně času, dva tři roky poměrně intenzivně. Nedospěl jsem ke kýženému závěru, ale myslím, že mezi tím, a možná psaní téhle knížky mi pomohlo, jsem našel koncepci, kterou teď považuji definitivně za správnou. Jak to vlastně uchopit. Tam je problém, že já toho vím o Blatném příliš mnoho, a nechci přitom psát monografii. Já chci napsat beletrii, román. To znamená, že to nelze úplně zahltit fakty, ale zároveň nechci fabulovat, protože ten osud je sám o sobě natolik fascinující, že není důvod něco přimýšlet. V tom je pro mě velká obtíž, najít ten správný průmět mezi fakty a literaturou. Doufám, že jsem ho našel. A tak to určitě napíšu, pokud budu živ..."
