Do prčic

Během fotbalového šampionátu jsme ze všech možných obrazovek mohli sledovat jásající fanoušky anebo naopak ty posmutnělé, kterým nebylo vůbec do řeči. Z jejich mimiky a gest bylo možné rozpoznat, jak se cítí, aniž by bylo nutné vědět, jak si vede tým, kterému fandí. Při jednotlivých utkáních se pak z tribun ozývalo mohutné fandění, a když v dramatickém okamžiku utichlo, přišla na řadu tlumenější řeč právě prožívaných emocí.

Pá pá

Bezprostřední reakce fanoušků na dění na hřišti našla vyjádření v jednoduchých slovech, jako je například radostně nebo zklamaně pronesené jéeči aá anebo jejej, uf atd. Těmto výrazům, které se blíží povzdechům a výkřikům, často je doprovázejí gesta a výraznější mimika, říkáme citoslovce. Jak je patrné z jejich pojmenování, vyjadřují emoce a nesdělují tedy žádný jasný obsah. Proto také nemají ustálenou podobu, a existuje tak fujtajfl, fujtajksl nebo fujtajbl a proto si můžeme skoro svobodně vytvořit své vlastní citoslovce „na míru“ dané situaci. Důležité je ale to, jak je graficky zachytíme. Na první pohled či poslech totiž citoslovce upoutají svou nezvyklou hláskovou stavbou. Objevují se v nich v češtině vzácné hlásky ó, f nebo g, dvojhlásky ou, au či měkké souhlásky ž, š, č, j, ď, ť, ň, které samy o sobě působí dost emocionálně. Občas to v citoslovcích také zachrčí a zadrnčí, zejména při klení a nadávání. Pořádně znělé r dokáže dát jaksepatří průchod nashromážděnému vzteku jak v nadávkách ne úplně slušných, tak i v těch, kterými se snažíme sprostá slova obejít. Mnohdy tak stačí v rámci slušnosti zavrčet všeříkající do prrr a po vzteku ani památky.

Kromě schopnosti vyjadřovat pozitivní i ty negativní emoce můžeme pomocí citoslovcí navazovat kontakt. V běžném dialogu se neubráníme kontaktovému slůvku hele, které už by se od citoslovcí dalo klidně povýšit ke slovesům. Existují tvary hele, heleď, heleďme, ale i heleďte (helejte) a své místo už si vydobylo kontaktové ju ve otázkách, kdy je potřeba potvrdit odpověď (např. Sejdeme se ve čtyři, ju?).

Nejroztodivnější citoslovce k navození kontaktu užíváme hlavně v komunikaci s malými dětmi, kdy se neubráníme slovům jako ťuťuňuňu nebo tytyty. Dále je užíváme, když dáváme povely zvířatům, např. kšá, fuj, hyjé, a řeč zvířat si zase převádíme do zvukomalebných citoslovcí. Ta nás občas můžou svést na nesprávnou stopu. I takový pražský krysařík dělá v češtině haf haf, kdežto v angličtině woof woof. Od komiksových hrdinů zase známe jiná anglická zvukomalebná citoslovce, např. bang, splash, a není až tak neobvyklé, že překvapení čím dál častěji doprovázíme anglickým wow a při chybě začínáme užívat výmluvné oops. Ve vzteku a rozčilení se ale spolehlivě vracíme k jadrným českým slovům. A že máme na výběr.

---

"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.