Zdeněk Kopal
Profesor Zdeněk Kopal, to byl člověk, který otevíral českým a slovenským astronomům od poloviny 50. let dveře na Západ - zval je k sobě do britského Manchesteru, dojednával jim stáže na amerických observatořích. Mohli jezdit, když zanechali doma své rodiny jako rukojmí. Sám byl vynikající astronom.
Nejlépe posoudí jeho přínos kolega - už zesnulý profesor Vladimír Vanýsek: "Největší význam Kopalova díla tkví ve studiu základních vlastností těsných dvojhvězd. Jeho práce z čtyřicátých a padesátých let jsou průkopnické, umožňují pochopit vývoj nejen dvojhvězdných systémů, ale hvězd vůbec. Je pochopitelné, že rychlý vývoj pozorovací a zejména pak výpočetní techniky značně rozšířil naše poznatky o těchto systémech a mnohé z původních názorů a teorií byly již překonány. Avšak základní myšlenky formulované Kopalem mají trvalou platnost...
Ovšem Kopalovy vědecké zájmy jsou daleko širší. Věnoval se nejen aplikované matematice, ale - mimo jiné - i topografii Měsíce. Vždy chtěl být při tom, když se otevřely nějaké nové zajímavé možnosti astronomického výzkumu. Věnoval pozornost i planetám v několika populárních knihách, a proto ho astronomové-amatéři považují za specialistu v planetologii."
Na sympoziu v Jodrell Banku ve Velké Británii, které se konalo na podzim 1954, přijelo i několik českých astronomů. Profesor Zdeněk Kopal tam uhranul mladého Mirka Plavce, aby se začal zabývat těsnými dvojhvězdami. Po 20. sjezdu sovětských bolševiků, který se konal začátkem roku 1956, se politická atmosféra trochu uvolnila. Českoslovenští diplomaté dostali z Prahy pokyny, aby navazovali styky s exulanty. A Československá akademie věd dokonce pozvala Kopala k návštěvě starého domova. To byl přelom -ještě před několika lety vyhodili komunističtí mocipáni redaktora časopisu Říše hvězd, který se o Kopalovi zmínil.
Přiletěl 12. dubna 1957. Na ruzyňském letišti ho vítalo několik astronomů. Odvezli ho do tiché smíchovské ulice U Pernikářky, kde žili jeho rodiče. Zato bratr Miloš zahynul před několika roky ve Vysokých Tatrách. O vzácného hosta se starala jeho rodina, ale nejvíc z něho těžili astronomové. Strávil s nimi mnoho hodin debatami, jimiž je inspiroval a podněcoval k novým úkolům. A od té doby jim směl oficiálně pomáhat.
Zdeněk Kopal se narodil v Litomyšli 4. dubna 1914. Jeho otec učil románské jazyky na místním gymnáziu. Po vzniku Československé republiky se stal otec Josef Kopal profesorem Karlovy univerzity. Rodina se přestěhovala do Prahy. Zdeněk studoval reálné gymnázium. Víc se zajímal o přírodní vědy, než o filologii jako jeho otec. O prázdninách dokonce sbíral brouky.
Posledního července roku 1928 se šel pochlubit se svou novou kolekcí brouků do Národního muzea. Při zpáteční cestě se rozhodl, že uspoří korunu, kterou by musel vydat na tramvaj, a těch pět kilometrů půjde na Smíchov pěšky. U Národního divadla si všiml člověka, který nabízel lidem, aby se za korunu pomocí přenosného dalekohledu podívali na sluneční skvrny. Ani Zdeněk neodolal a ušetřenou korunu dal majiteli dalekohledu. A užasl. To ještě nikdy neviděl! "K rozhodnutí nechat brouky a zkameněliny a začít studovat oblohu jsem pravděpodobně dospěl během těch několika osudových minut," vzpomínal.
Už v roce 1931, v sedmnácti letech, napsal spolu s Františkem Kadavým první českou knihu o proměnných hvězdách. O dva roky později, když navštěvoval oktávu, vydal knižně svou představu o fyzikální podstatě těchto nebeských objektů - byl to první vědecký spis, který sám podepsal. Po maturitě Zdeněk začal studovat přírodovědeckou fakultu. O proměnných hvězdách napsal objevnou studii, kterou otiskl měsíčník britské Královské astronomické společnosti Monthly Notices. A potom ji rozšířil na doktorskou dizertaci, kterou obhájil s nejvyšší pochvalou summa cum laude.
Chtěl studovat dál. Dostal studium do britské Cambridge. A na podzim 1938 na Harvardovu univerzitu ve Spojených státech. Tam ho zastihlo odtržení pohraničí. A když republiku rozbil Adolf Hitler, Kopal s manželkou Alenou se rozhodli, že zůstanou v Novém světě. Ovšem doma dál mluvili česky a dál si pouštěli českou muziku. V tomto jazyce také vychovávali obě dcery, Jiřinu a Evu, které se tam narodily, vyprávěli jim o české literatuře a o české historii.
V prosinci 1941 zaútočili Japonci na Pearl Harbor. Spojené státy byly vrženy do války. V jarním semestru roku 1942 pomáhal Kopal při výuce budoucích důstojníků námořnictva v navigaci. V polovině června ho válečné námořnictvo požádalo o další práci - o sestavování palubních tabulek pro zbraně používané na všech válečných lodích, od protiletadlových děl až po děla na bitevních lodích. Dostal desetidenní dovolenou, aby si nastudoval základy balistiky a aerodynamiky. A musel vybrat z kolegů z Harvardu i odjinud schopné spolupracovníky. Vzpomínal: "Když naše činnost v letech 1943-1945 vrcholila, pracovala naše skupina, která měla už přes šedesát členů nejrůznějšího věku, ve dvou a občas i ve třech směnách nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin sedm dnů v týdnu. Musel jsem být se všemi lidmi neustále ve styku, proto jsem měl svou vlastní pracovní dobu nepravidelnou; to mi však umožňovalo, abych trávil každý týden několik hodin na hvězdárně, kde jsem si ponechal pracovnu.“
Koncem roku 1943 si Kopal uvědomil, že na rychlost střely má vliv teplota atmosféry. Toho si dosud nikdo nevšiml! Až po válce dokonce vydal knihu z aerodynamiky. V listopadu 1944 byl dr. Kopal pozván na čaj do Bílého domu. Prezident Roosevelt ho uvítal slovy: "Nazdar, cizinče!" Bavili se o všem možném, jenom ne o válce.
Jakmile se obnovil poštovní styk s Evropou, poslal Kopal kolegům a přátelům do Československa mnoho knih a podkladů k další práci. Současně se chystal k návratu. Univerzita Karlova uvažovala o tom, že by ho jmenovala profesorem astronomie. V červnu 1947 o tom Kopal jednal s rektorem Univerzity Karlovy Bohumilem Bydžovským. Komunistický puč v únoru 1948 jeho návrat překazil. Shodou okolností byl několik týdnů před tímto pučem jmenován mimořádným profesorem numerické analýzy na Massachussettském technologickém institutu, největší technice světa. Přitom i nadále přednášel na Harvardu dvojhvězdy. V srpnu 1948 na kongresu v Curychu zřídila Mezinárodní astronomická unie komisi pro fotometrii dvojhvězd a Kopala zvolili jejím předsedou. To byl první úspěch na mezinárodním poli.
Když v britském Manchesteru zřídili novou katedru astronomie, přesídlil tam profesor Kopal jako vedoucí. Byl aspoň blíž domovu. Když začaly létat první družice, pustil se do výpočtů, jimiž chtěl zjistit některé podmínky pro oběh těles okolo Země. Výsledky publikoval v obsáhlé knize. Mezitím ho profesor Harold Urey, věhlasný chemik, laureát Nobelovy ceny, přiměl, aby se pustil na mapování Měsíce. Budeme to potřebovat, až tam budou přistávat astronauti. A opatřil mu finanční podporu od vojenského letectva. Kopal navrhl program a sestavil tým, se kterým se pustil do práce. Měsíc snímkovali z observatoře na Pic-du-Midi ve francouzských Pyrenejích, která byla vybavena vynikajícími přístroji. V letech 1964-1966, kdy toto úsilí vrcholilo, se podílelo na snímkování Měsíce z Pyrenejí na padesát astronomů.
Kopal vzpomínal: "Každé jasné noci, když byl Měsíc nad obzorem, jsme získali až několik set fotografií zachycených na dvaadvaceticentimetrové filmy. Vyvolat všechny snímky na Pic-du-Midi však bylo nemožné. Proto jsme záběry získané za předešlé noci dopravovali lanovkou do La Mongie, odkud je auto dovezlo na základnu amerického letectva u Dreux nedaleko Paříže. Odtud je letadlem dopravili do hlavního sídla aeronautického mapovacího a informačního střediska ve St. Louis v USA. Za dva dny měli odborníci NASA zpracované fotografie na stolech."
V letech 1960-1967 pořídil Kopalův tým na francouzské observatoři 60 tisíc záběrů povrchu Měsíce. Na tomto základě vznikly mapy tohoto tělesa, podle nichž se vybírala místa pro přistání automatů a později i kosmonautů z projektu Apollo. Když vystupovali Neil Armstrong a Buzz Aldrin v noci z 20. na 21. července 1969 z lunárního modulu na povrch Měsíce, patřil Kopal mezi vědce, kteří tuto událost komentovali v americké televizi. Ve svých memoárech se pochlubil, že to bylo poprvé a naposled, co měl možnost hovořit k 80 milionům posluchačů.
Hned při první návštěvě Československa na jaře 1957 uspořádal Kopal seminář pro studenty. A zajel i na observatoř Astronomického ústavu ČSAV v Ondřejově. Dr. Jiří Grygar později vzpomínal: "Přišel do naší pracovny - stelární oddělení se tehdy vešlo do jediné místnosti - a začal jako pravý anglický gentleman o počasí. Zcela nepozorovaně se dostal ke hvězdám, vzápětí ke dvojhvězdám, a to zejména zákrytovým, a najednou jsem byl uprostřed specializované debaty, která trvala od dvou hodin odpoledne do deseti večer - pak nás konečně Mirek Plavec donutil, abychom šli k nim domů na večeři."
Když NASA odměňovala odborníky, kteří se účastnili projektu Apollo, drobnými vzorky lunárního prachu, nezapomněla ani na Kopala. A Kopal zase nezapomněl na Julia Verna, který ho okouzlil jako chlapce. Při nejbližší příležitosti zajel do Paříže a ten kousek Měsíce zahrabal do hrobu velkého fantasty.
Pád komunistického režimu v Československu Kopal uvítal stejně jako všichni exulanti. Ovšem i pro něho a jeho dcery už vypršel čas, kdy by se ještě mohli přestěhovat - zakořenili jinde. Nicméně celá rodina se ráda vracela. A Kopal o to víc, že mu jeho stará vlast projevovala za jeho práci vděčnost. "Jednou jsem ho zastihl opravdu dojatého," napsal v nekrologu Jiří Grygar. "Koncem května 1991 jsme jeli autem do Litomyšle ke slavnostnímu předání diplomu čestného občana jeho rodného města. Pan profesor je neviděl přes půl století, a tu přijíždíme k zámku a na jeho ochozu troubí trubači fanfáry na jeho počest. Bylo to, jako když se vrací král z vítězné bitvy, a pan profesor měl v té chvíli zcela vlhké oči. Tohoto ocenění si vážil víc než jiných, prestižních vědeckých poct. Stejně tak se všude zmiňoval o čestném členství v České astronomické společnosti, které obdržel k padesátému výročí jejího vzniku."
Zdeněk Kopal zemřel v Manchesteru 23. června 1993. Podle svého přání byl pohřben na vyšehradském Slavíně.
