'Sarajevský atentát'– mýtus nebo přelomový okamžik?

Jedním z nejvíce komentovaných témat uplynulých dní bylo desáté výročí tzv. sarajevského atentátu. V těchto událostech, které si vypůjčily název z evropské historie začátku 20. století, však nikdo nikomu neusiloval o život. A vše podstatné se odehrávalo na českém území. Jak moc ale toto dění ovlivnilo tvář české politiky v letech následujících?

Václav Klaus po příletu ze Sarajeva v roce 1997, foto: ČTK

Přesný souhrn deset let starých událostí, které se skrývají pod nadneseným názvem 'sarajevský atentát', by si vyžádal desítky minut. Zkusme být struční: v listopadu 1997 byla v České republice u kormidla opozicí tolerovaná vláda Václava Klause, která ve sněmovně nedisponovala většinou. Její křehké postavení komplikovaly ekonomické problémy, na něž reagovala balíčkem nepopulárních restriktivních opatření. Ve složité situaci se uvnitř vládního tábora prohlubovaly neshody mezi Klausovou ODS a lidovci. Někteří kritici tehdejšímu premiérovi vyčítali zametání problémů pod koberec, pokud šlo o záležitosti státu. Stejná kritika se na jeho adresu ozvala zevnitř jeho vlastní strany, když se objevily zprávy o podezřelých zahraničních sponzorech. Jak se později ukázalo, šlo o vymyšlenou zástěrku pro domácí dárce. Zazněly i tvrzení o údajném tučném zahraničním účtu ODS. Ten sice nikdy nikdo nevypátral, ale okolnosti nedovolují ani označit jej za smyšlenku. V této situaci korunní princ ODS Ivan Pilip a další vlivný člen strany Jan Ruml vyzvali Václava Klause, aby odstoupil z čela Občanské demokratické strany, přestože Klaus byl právě na zahraniční návštěvě v Sarajevu. Tentýž den podali demisi členové vlády z partnerských stran: kromě lidovců i zástupci Občanské demokratické aliance. Po návratu Václava Klause do vlasti následovala jeho demise a pád vlády. Moci se na půl roku ujala vláda nestraníka Josefa Tošovského. Z ODS odešla část členů, kteří vytvořili Unii svobody. V červnu 1998 proběhly předčasné volby, ve kterých zvítězila sociální demokracie a toleranci ODS si zajistila opoziční smlouvou.

Jan Ruml (vlevo) a Ivan Pilip, foto: ČTK

Když se ale na věc podíváme zvenčí, nutně se nabízí otázka: je to skutečně tak přelomový okamžik české politiky? Nejde jen o banální vládní krizi, která vyústila v banální výměnu vlády? Politolog Jiří Pehe míní, že vlastně platí obojí: "To bylo vlastně první podobné střídání vlád, nebo politických garnitur, v polistopadové historii. A veřejnost na to nebyla úplně připravena. Navíc ten politický konflikt, který se odehrával zejména v Občanské demokratické straně, byl potom později vykreslen s pomocí té již zmíněné terminologie, jako je 'sarajevský atentát' a to vše dostalo příchuť jakéhosi téměř politického puče. Já si myslím, že to v podstatě bylo vcelku logické vyústění sporů uvnitř Občanské demokratické strany poté, co se ukázalo, že tato strana měla falešné sponzory a neměla v pořádku své účetnictví. Otázka, která samozřejmě se i dnes nabízí, je, zdali ta forma, která byla zvolena Janem Rumlem a Ivanem Pilipem, byla ta správná forma a zdali by nebylo více produktivní se utkat s Václavem Klausem tváří v tvář."

Chyby – nebo dokonce selhání – ale vidí Pehe i na druhé straně sporu: "Já si zejména myslím, že Václav Klaus se měl postavit čelem k těm finančním skandálům uvnitř své vlastní strany. On možná skutečně nevěděl o těch nejrůznějších finančních machinacích, ale lídr strany, který není schopen řídit svoji stranu tak, aby v ní k podobným věcem nedocházelo, by měl přinejmenším vyvodit určitou politickou odpovědnost a to Václav Klaus nikdy neudělal a v tom smyslu si myslím, že to jeho jednání bylo selháním."

Za přelomový okamžik pro českou politickou scénu považuje moment tzv. sarajevského atentátu také politoložka Vladimíra Dvořáková. Rovněž zdůrazňuje proměnu politické scény, místo rozboru chyb aktérů se však zaměřuje na možná pozitiva důsledků této doby: "Dochází k předání moci politické opozici a pro řadu politologů třeba jenom to, kdy přijde k moci jiná politická strana z opozice a ten systém jako takový vydrží, tak je to určitý doklad o tom, že třeba už se ukončil samotný proces přechodu k demokracii."

Následnou nutnost zabývat se například financováním politických stran a dalšími problematickými body české politiky hodnotí Dvořáková jako nadějné, dokonce pozitivní důsledky událostí z konce listopadu 1997, přestože přiznává, že řada očekávání nebyla naplněna: "I když tam byla spousta chyb, byla tam spousta problémů, spousta věcí nedotažena, ale přesto si myslím, že ten 'sarajevský atentát' vedl nakonec k jakési katarzi nebo k jakémusi znovudefinování určitých problémů a otázek, možná někdy i otázek řekněme etických, zase na druhou stranu dá se říci, že to vyvolalo řadu pozitivních očekávání od občanů a většina těchhle pozitivních očekávání bezprostředně tedy nebyla nějakým způsobem naplněna."

Za jeden z klíčových důvodů nenaplnění těchto očekávání – a také za veskrze negativní důsledek tzv. sarajevského atentátu - je komentátory českého politického dění považována opoziční smlouva, která zaručila sociální demokracii možnost vládnout a opoziční ODS určitý podíl na moci. Podle mnoha pozorovatelů to ale byl také základní předpoklad toho, že obě hlavní politické strany na několik let rezignovaly na vzájemnou kontrolu, což nakonec zkomplikovalo třeba boj proti korupci. Jiří Pehe ale zdůrazňuje, že opoziční smlouva rozhodně nebyla nutným důsledkem tzv. sarajevského atentátu, ale pouhopouhou volbou účastníků dalšího dění: "Politické strany mají nejrůznější možnosti, jak řešit politické krize. Nemusí každá taková krize nutně vést k nějakému, řekněme, napůl spiknutí těch velkých proti těm malým, tak jak se to nakonec stalo v podobě opoziční smlouvy v České republice."