Víte, k čemu slouží oběšencův provaz?

Kdo v poslední době zavítal na některou z městských či hradních slavností nejspíše se setkal také se stále oblíbenější ukázkou dobových řemesel. Prohlédl si více či méně autenticky zarostlé a očouzené kováře, zručné dráteníky, zdaleka se vyhnul výhružnému pranýři nebo mlsně nakukoval pod ruce řezníkům a perníkářům. Co je však pro nás dnes zábava, byla pro naše předky důležitá činnost, k níž se kromě seriózních pravidel vázala spousta pověr, kouzel a rituálů.

O tom, že ve středověku dělal ten to a ten zase tohle, jak se všichni ti řemeslníci jmenovali a jak se jim dařilo bylo už napsáno mnoho knih. Publikace autorů Aleše Česala a Romana Herzingera Labyrintem středověku s podtitulem kouzla a rituály starých cechů se snaží ukázat svět dávných řemesel i z méně známé stránky, na kterou ale naši předkové kladli velký důraz. A protože se blíží advent, což bývala doba, kdy podle našich předků ke kouzlům a nadpřirozeným událostem docházelo více než často, dovolí si tato rubrika být tentokrát možná trochu méně historicky seriózní a bude se věnovat dějinám z poněkud jiného pohledu.

Různé rituály, zvyky a pověry se vázaly k většině řemesel. Některá ale probouzela lidskou fantazii mnohem více. Jak říká jeden z autorů knihy Aleš Česal, vždy byla to řemesla nějak výjimečná a pro ostatní svým způsobem záhadná a neuchopitelná.

„Hodně pověr a kouzel se týká například mlynářů. Mlýn totiž většinou býval na samotě, protkávaly se v něm cesty krajánků i lidí z okolí. Mlynář byl většinou vzdělaný, často byl i svobodný a na rozdíl od svého okolí dovedl třeba číst, takže už to ho v očích ostatních svým způsobem vyvyšovalo. Byl považován za někoho, kdo umí víc. Bylo to dáno i tím, že mlynář byl muž devatera řemesel, uměl si na tom mlýně ledacos spravit, takže ovládal sekerničení i tesařinu a rozuměl vodě. To samé byli třeba zase myslivci. Hájovna, osamělé místo, rozuměl lesu, chodil v noci po lese….A nemluvě ani o katech, to už je kapitola sama pro sebe. Kat je magické řemeslo par excelence. Ten už pracoval přímo s magickými proprietami jako je oběšencův řetěz, lidské sádlo apod.“

Středověký nevěstinec

Na stránky knihy se mezi kameníky, sládky nebo zvonaře se jistě ne nedopatřením dostala také nepříliš ctěná, i když někdy až příliš vyhledávaná „řemesla„ - zloději, kati a prostitutky. Lidé, kteří se takto živili, se nesdružovali přímo do cechů, ale stejně mezi nimi fungovala určitá hierarchie a pravidla a spojoval je především společný zájem.

„Zlodějina, zlodějina, zlodějina jediná dřina, co ho zajímá. Zlodějina, zlodějina, zlodějina, zlodějina, jenom ta, žádná jiná,“ zpívá Ivo Jahelka o zloději z dvacátého století a nejinak tomu bylo u zločinců ve středověku. Také oni se řídili různými pověrami a pravidly. Věděli například, jak podle hvězd rozeznat, jestli už všichni ve vyhlédnutém domě usnuli a cesta k lupu je volná. Neméně podstatnou starostí bylo, jak se nenechat chytit. K tomu měly sloužit mnohdy až bizarní rituály.

Čtenáři Rychlých šípů si jistě vzpomenou, jak baba Jeremiáška vařila zloději speciální lektvar proti dopadení z tak odporných ingrediencí, že i otrlý zločinec předem avizoval, že si po něm bude muset alespoň padesátkrát odplivnout. Stejně energie, kolik zloději věnovali tomu, aby nebyli dopadeni, vynakládali i okradení na jejich odhalení a chycení.

„Některé ty metody se třeba týkaly až takové spiritistické seance, kdy se zabodly nůžky do řešeta, byli k tomu potřební dva lidé, kteří drželi konce těch nůžek a řešeto mělo ukázat na dotyčného zloděje. Podobný rituál se dělal také s knížkou a klíčem.“

Podobně zaručeným prostředkem bylo hádání zloděje pomocí slívání vosku. Pokud vosk, který se odléval stejně jako olovo na Vánoce, připomínal speciálně vybrané osobě, nadané zvláštní mocí, nějakého člověka, tak ten byl označen za zloděje. A dalších, přinejmenším podivných rituálů vedoucích k polapení zloděje, se používalo nespočet.

Osoba, se kterou se chycený zloděj s největší pravděpodobností potkal, a někdy také poslední osoba, s níž se na tomto světě vůbec potkal, byl kat. A o tom, že to nebylo setkání zrovna příjemné, svědčí zápisy v tzv. smolných knihách, kde se zaznamenávaly výpovědi vyslýchaných. Právě "mistrům ostrého meče" se obsáhle věnuje jedna z kapitol knihy. Povídání o katech by však vydalo na román, tak se jen krátce zmiňme o magických schopnostech, které s nimi nebo s jejich řemeslem byly spojovány. Nejvíce pověr se vázalo k popravištím a zvláště k šibenicím. Lidé kradli z rozličných důvodů provaz z oběšence, pivovarníci jej prý například používali pro ochranu piva. Žádané byly ale také kousky jeho oděvu nebo zuby. Po nocích, samozřejmě tajně, aby se nezahodili, chodili počestní občané k opovrhovanému katovi pro lidské sádlo, které mělo léčivé účinky.

V popisu všemožných rituálů a pověr vázaných k řemeslům by se dalo pokračovat ještě dlouho kniha jich představuje spousty. Co z toho množství nejvíce utkvělo v hlavě Aleši Česalovi?

„Mě třeba hodně zajímaly ty myslivecké pověry nebo ty katovské pověry. Samozřejmě ale také třeba historie kameníků, kteří měli zase své zvláštní rituály, symboly a tradici. A kdybych si měl vzpomenout na nějaký zvláštní kousek, tak se třeba říkalo, že myslivečtí tovaryši dokázali člověka zmrazit. Dokázali třeba pytláka uvést do stavu nehybnosti, sebrat mu pušku a pak ho zase z toho stavu probudit.“

Ale o myslivcích, zvonařích nebo pastýřích, na které se tentokrát nedostalo, možná zase někdy příště.