Cestování s poštou v době kočárů
Příští rok si budeme připomínat sté výročí veřejné autobusové dopravy v Čechách. Možná není tolik známé, že to byla pošta, která začala autobusovou dopravu roku 1908 provozovat. Předtím však pošta provozovala přepravu osob pomocí kočárů, které tak lze s nadsázkou považovat za předchůdce autobusů. Podívejme se dnes s Historickými obzory do doby, kdy cestami uháněly poštovní kočáry...
Jak vypadalo cestování v době kočárů, tedy v době novověku od 16. století do 19. století? Na tuto otázku nám odpovídá ředitel Poštovního muzea Jan Galuška: "Nepochybně takovou nejběžnější formou cestování byla pěší pochůzka nebo pěší výlet, chcete-li, třeba od města k městu. To se přirozeně týkalo i sedláků anebo drobnějších obchodníků, kteří potřebovali dojít na trh anebo dojít nakoupit své zboží někam na venkov."
Bohatší vrstvy obyvatelstva, kupci, šlechta a také církevní příslušníci však měli více prostředků na kvalitnější a rychlejší způsob cestování. Organizací, která měla největší a vůbec ústřední podíl na zajišťování kvalitnějšího cestování od doby novověku, byla pošta. Jan Galuška k tomu říká: "Pošta převzala posléze jednu velmi důležitou roli, která se v dalších staletích ukázala být nezastupitelná. Totiž roli organizátora a tvůrce infrastruktury, která podporovala všechny cestovatele, kteří se chtěli dostat dál než za vlastní humna."
K tomuto účelu využila pošta jeden geniální nápad, totiž vybudovat na dané trase v pravidelných intervalech poštovní stanice. Jan Galuška pokračuje: "V čem spočívala genialita tohoto nápadu nebo tohoto vynálezu? V prostém uvědomění si faktu, že člověk je tvor limitovaný svými fyzickými schopnostmi a stejně tak kůň, jeho nejbližší pomocník, má též své limity. Zkrátka a dobře, když vyrazíte odněkud, tak nohy vás nesou třeba deset nebo dvacet kilometrů. Kůň zdolá pravda větší vzdálenost, celkem bez problémů, třeba až čtyřicet kilometrů, ale také se unaví. Pokud na cestě, stezce nebo posléze na silnici rozestavíte v pravidelných intervalech stanice, kterým se začalo říkat poštovní stanice, tak na těch stanicích můžete poskytovat určité služby. Můžete si tam odpočinout, ale můžete tam také vyměnit koně."
Jaké způsoby cestování s poštou mohl cestující volit? Odpovídá vedoucí pobočky Poštovního muzea ve Vyšším Brodě Luboš Kocman: "Každý cestující se mohl rozhodnout, jak bude cestovat. Jestli bude cestovat vozem nebo saněmi anebo jestli pojede koňmo za doprovodu postiliona v sedle."
Komfort cestujících byl kromě zavedení sítě poštovních stanic podpořen také tím, že pošta používala v době novověku pro přepravu cestujících kočáry. Na tehdejších prašných cestách, které se začaly zpevňovat a dláždit ve větší míře až od druhé poloviny 18. století, byla cesta v povozech, které neměly žádné odpružení pro cestujícího velmi namáhavá. Vozy se silně otřásaly a cestující s nimi. Velkým přelomem v dějinách cestování tak byl vynález kočího vozu, který začal používat odpružení, které se postupem času zdokonalovalo.
Zajímavostí je, že již v době novověku mohl cestující volit při cestě kočárem mezi cestováním v první nebo ve druhé třídě. Na příkladu jednoho dostavníku z počátku 19. století, vystaveného v Poštovním muzeu ve Vyšším Brodě, nám to blíže osvětlil Luboš Kocman: "Korba dostavníku je složena z první třídy, což jsou sedadla umístěná uvnitř kočáru, který je krytý i s okénky. Vnitřek je čalouněný kůží a látkou. Do té první třídy se vešli čtyři cestující, kteří nemuseli mít obavy z toho, že je zasáhne nepřízeň počasí. Na střeše této první třídy jsou umístěna dvě sedadla, jedno po směru jízdy, druhé proti směru jízdy. To je takzvaná druhá třída. Cestující v druhé třídě museli ovšem už počítat s nepřízní počasí a museli se na to vybavit a ještě v nezvládnutém nebo kopcovitém terénu jeden z těch cestujících měl za povinnosti na pokyn kočího neboli vozky popřípadě ovládat brzdné zařízení, které je umístěno v zadní části vozu."
Luboš Kocman z Poštovního muzea o tomto dostavníku pokračuje: "Konkrétně tento dostavník je vyroben v Miláně a jezdil údajně snad na trati Praha - Miláno. Takovýto typ dostavníku, který jsme tady popisovali, byl velice rozšířen po celé Evropě i na britských ostrovech. A na britských ostrovech tyto dostavníky dosahovaly takové rychlosti, že se jim říkalo "bláznivá pošta" nebo "bláznivé vozy", protože jejich rychlost byla taková na tehdejší dobu, že pocestní, kteří šli pěšky po silnici se normálně křižovali, když se řítil tento dostavník krajinou. A i někteří slabší cestující nebo slabší povahy, protože seděli ve druhé třídě, což je asi tři a půl metru nad zemí a dostavník se řítil velkou rychlostí, tak se jim z toho dělalo nevolno. Podle přepřahacích stanic a délky trasy se ten dostavník mohl řítit až pětadvacet kilometrů za hodinu."
V roce 1750 zavedla pošta pravidelnou dopravu cestujících podle jízdního řádu takzvanými diligencemi. Tuto službu pak rozšířil v roce 1823 významný poštovní reformátor Maxmilián z Ottenfeldu, rodák z Opočna, který přišel s reformou poštovní dostavníkové dopravy, když zavedl takzvané poštovské rychlíky, které jezdily i v noci, a tudíž významně urychlily dopravu cestujících. O co se jednalo, nám řekl ředitel Poštovního muzea Jan Galuška: "Právě tyto poštovské rychlíky jsou vynálezem Maxmiliána z Ottenfeldu. A co bylo vlastně principem těch poštovních rychlíků? Jednak tedy začaly jezdit i v noci, což byla nebývalá záležitost. Uvědomme si, že vozy tenkrát ani zdaleka neměly elektrické osvícení. A když si představíte, že jely temnou nocí, kde ani vesnice nebyly řádně osvíceny. Možná někde nějaká louče, možná někde nějaká svíčka, tak to bylo trošku takové hrdinství. A také stav tehdejších silnic, i když je zase nemůžeme až tak podceňovat, jak si někdo myslí, nebyl dokonalý a nebyl ideální. Jistě, v letní měsíční noci se určitě cestovalo pěkně krásně, když na cestu svítil měsíček a hvězdy, tak to určitě šlo. No ale za špatného počasí to už bylo horší. No a tyto poštovní rychlíky měly svůj pevně stanovený jízdní řád. Koně se měnily v pravidelných intervalech na poštovních stanicích. Byly stanoveny časové limity pro výměnu koní, případně pro výměnu postiliónů, tedy vozků. Byly stanoveny pevné časové limity pro občerstvení cestujících - obědy, večeře a snídaně - na určených poštovních stanicích, takže ta jízda se velice zrychlila."
Konec kočárové, dostavníkové poštovní dopravy osob však přivodil v druhé polovině 19. století rozvoj železnice, která začala nahrazovat poštovní kočárovou dopravu. Ke konci cestování v kočárech přispěl také vynález spalovacího motoru, který stál na počátku automobilové a autobusové dopravy osob. Tu začala provozovat roku 1908 také pošta, která na ni měla monopol až do roku 1932.
Foto: ze sbírek Poštovního muzea