Poznat svět a získat kontakty. To byl účel kavalírských výprav mladých šlechticů. Černínův památník se dostal až do New Yorku
Prodloužený víkend v zahraničí a šup domů. Takhle to v minulosti nebylo. Tak zvané kavalírské výpravy trvaly i několik let a mladí šlechtici při nich poznávali svět a navazovali kontakty, které později dobře využili. Podle čeho se orientovali? Kde potkávali další lidi? A jak jim pomohlo doporučení od tatínka?
Mladíci z dobrých rodin tehdy poznávali cizí kraje pomalu a důkladně, říká historička a archivářka Eva Chodějovská z Moravské zemské knihovny. Ona sama měla možnost prohlédnout si v USA jeden unikátní památník, a to díky stipendiu Fulbrightovy nadace. Jednalo se o zápisky z kavalírských cest Humprechta Jana Černína z Chudenic.
"To je i důvod, proč jsem tenhle ten projekt vymyslela, podala a je skvělé, že se tématem můžeme tři roky v širokém desetičlenném týmu zabývat. Ten památník, který ilustruje právě takovou kavalírskou cestu Humprechta Jana Černína, stavitele Černínského paláce v Praze, vyslance Leopolda I. do Benátek, tak ten se z neznámých důvodů dostal do New Yorku. Je uchováván v The Morgan Library, soukromé knihovně v New Yorku. Dostal se tam v 90. letech 20. století. Co se s ním dělo mezi polovinou 17. století, kdy ten sešitek cestoval s Humprechtem Janem Evropou, a tím koncem 20. století, nevíme."
Jak dodala Eva Chodějovská, archiv Černínů je dobře zpracovaný a tento památník je jediný mimo Česko.
"Před čtyřmi lety objevila titulní stranu tohoto památníku v internetové prezentaci té soukromé knihovny jedna kolegyně z Národního památkového ústavu a já jsem díky Fulbrightovu stipendiu měla o dva roky později možnost se na něj jít podívat. My jsme schopni interpretovat ty jednotlivé památníkové zápisy, rozklíčovat ty osoby, na rozdíl od kolegů v Americe, pro které ten památník byl, řekněme, sběratelským kusem. Je krásný, jsou tu celostránkové barevné ilustrace, pro nás je to svědectví o něčem, o badatelské otázce, kterou se zabýváme, podstatný kámen do příběhu, který píšeme."
Na cestách je doprovázel hofmistr i sluhové
Kavalírské cesty může Eva Chodějovská se svým týmem zmapovat díky podpoře Grantové agentury ČR, která poskytla na tři roky 4,5 milionu korun. Je v tom i částka na vydání knihy právě o osudech už vzpomínaného Humprechta Jana Černína z Chudenic. Žil v letech 1628 až 1682 a výpravu podnikl koncem třicetileté války. Přes Německo se dostal do Itálie, delší dobu pobýval v Římě a Sieně, poté déle než rok žil v Paříži a nakonec strávil zimu v Bruselu. Později své zahraniční zkušenosti zúročil jako diplomat.
Co byly kavalírské výpravy a jak probíhaly?
"Šlo o výpravy mladých mužů, synů ze šlechtických rodin, které ukončovaly proces jejich vzdělávání. Představte se to asi tak, že 20-letý mladý muž byl se svým hofmistrem, který dohlížel na jeho vzdělání, na kvalitu té cesty a jedním, dvěma, či třemi služebníky vyslán na cestu po Evropě. Minimem byla návštěva Itálie, řekněme, na tři měsíce až na půl roku, ale zpravidla u těch dobře situovaných rodin šlo o několikaletou cestu po Itálii, Francii, Nizozemí a v lepších případech i návštěvu ve Španělsku, Portugalsku nebo Británii."
Na cestách se řídili poštovními příručkami
Kde mladíci a ten jejich doprovod na cestách bydleli?
"To je právě jedna z otázek, která nás velmi zajímá a která třeba v evropském kontextu výzkumu tohoto typu cestování není až zas tak jednoznačně řečená. My se pohybujeme v 16. a zejména 17. století, v době, kdy lidé neuměli číst mapy a nebylo to běžné ani pro tyhle společenské elity. Mapy existovaly, ale pro praktickou potřebu, jak třeba náš výzkum ukazuje, opravdu nesloužily.
Pro pohyb krajinou, ve smyslu, kterým směrem se mám vydat, a co mě tam za pět, deset kilometrů čeká, sloužily poštovní nebo cestovní příručky. Jsou to vlastně seznamy míst, tak jak jdou za sebou podél nějakých vžitých tradičních hlavních cest. My se snažíme ty lokality zmíněné v těchto příručkách ztotožnit s tím, co je dnes, což zejména v některých evropských regionech není tak samozřejmé, zejména na předměstích velkých metropolí. Zahrnuje to zejména poštovní stanice a hostince, a to nám dohromady dá jakousi kostru infrastruktury, na kterou cestující v téhle době mohli spoléhat."
Oni také měli za úkol navazovat kontakty během cesty. Jak se to dělo?
"Snažíme se potvrdit nebo vyvrátit tezi, že ty kontakty vydržely a využívali je v době, kdy se stali hlavou svého rodu, a kdy se dostali do významných zemských funkcí nebo funkcí na císařském dvoře. Jsme v prvním roce výzkumu, a tu skupinu lidí, která se kolem nich formovala, potkávali na cestách nebo v hostincích.
Pak měli doporučující dopisy. To znamená, už otec absolvoval před 25 lety podobnou cestu, a udržel si pravděpodobně ty kontakty. Vybavil tedy syna doporučujícími dopisy. Některý ze sourozenců významných českých rodin vstoupil do určitého řádu, a vlastně díky těmhle rodinným sítím, rodinným kontaktům, se dostávali do těch nejvyšších vrstev společnosti, zejména v Římě. Máme doklady o tom, jak pobývali v Římě a nechali si vystavit od tamních autorit doporučení pro další osoby, se kterými se chtěli setkat třeba v Neapoli, kam si dělali tradičně výlet."
Itineráře z kavalírských cest možná půjdou přenést do navigací
Z čeho jste čerpali?
"Je to systematický výzkum v archivech, zejména významných českých a moravských šlechtických rodin. To jsou ty prameny osobní povahy, které ilustrují cestu konkrétní osobnosti jako takové. Z druhé strany k tomu přistupují ty zmíněné poštovní a cestovní příručky a mapy. Tenhle typ dokumentů je uchováván typicky v knihovnách, krásná je knihovna v Českém Krumlově, která ilustruje cesty bratří Eggenbergů a Schwarzenbergů pozdního 17. a raného 18. století."
Eva Chodějovská věří, že výsledky výzkumu budou zajímavé nejen pro odborníky, ale že barokní cestovatelé inspirují i současné studenty poznávající Evropu nebo turisty, kteří díky nynějším dopravním možnostem těkají z místa na místo, aniž by jednotlivé destinace mohli důkladně poznat. Ve hře je také možnost přenést itineráře některých cest do moderních mapových nástrojů nebo navigací.
