Stát se kdysi choval jako gangster a únosce

Bohumil Laušman, foto: ČTK

Není neznámou věcí, že komunistická StB v rozmezí dvaceti poválečných let unášela do vlasti exulanty, s nimiž měla různé záměry. Ať šlo o to potrestat ty, kteří aktivně vystupovali proti režimu, získat cenné informace od spolupracovníků západních tajných služeb nebo využít známé tváře k propagandistickým účelům. Čím déle ale mají historici možnost nahlížet do otevírajících se archivů, tím se dozvídáme více podrobností.

Bohumil Laušman,  foto: ČTK
Nejodpornějším obdobím českých dějin nazval nedávný úvodník Lidových novin dobu, kdy stát vedl válku s vlastními občany a choval jako gangster doma i v cizině. A přitom "sociální demokraté se zřídkakdy chovají ke komunistům jako ke straně, jež jim nechala unést předsedu", napsal komentátor. Připomněl ten nejznámější případ, únos předúnorového předsedy sociální demokracie Bohumila Laušmana z Vídně, kde mu agenti StB den před Vánocemi 1953 otrávili jeho drink. A donutili ho pak pronést i tato slova: "Přešel jsem skutečně dobrovolně státní hranice a dal jsem se dobrovolně k dispozici československým úřadům."

Laušman nazval emigraci politickou školou: "Poněvadž jsem poznal plány Američanů z bezprostřední blízkosti a viděl, že vlastně směřují k novému utrpení - a říkám docela otevřeně - i k novým hrůzám našeho lidu."

... a nakonec si nasypal popel na hlavu: "Vracel jsem se přesto, že mé svědomí bylo zatíženo těžkými zločiny, spáchanými na lidově demokratickém zřízení, a to jak před mým odchodem do emigrace, tak i v emigraci samotné."

Politik, vyčerpaný nekonečnými výslechy, i přes vystoupení ve prospěch režimu dostal sedmnáctiletý trest a v ruzyňské věznici po devíti letech i zemřel. Podle Prokopa Tomka z archivu bezpečnostních složek takový osud čekal prakticky všechny unesené: "V prvním momentě je čekaly tvrdé výslechy. Státní bezpečnost se snažila z nich získat veškeré informace nejenom o jejich činnosti, ale i o jejich spolupracovnících a dalších aktivitách v zahraničí. Někteří z nich byli použiti pro nějaké veřejné prohlášení, ve kterém třeba i řekli, že se vrátili dobrovolně, to znamená ten režim je použil ještě pro upevnění své moci. Ti lidé to dělali většinou z toho důvodu, že doufali se takto zachránit. A potom je čekalo vězení, zpravidla všechny, kteří byli takto uneseni. A protože vlastně se stali určitým důkazem toho, co se s nimi stalo, ten režim je nemohl pustit ven, nemohl je nechat. Někteří potom zemřeli ve vězení, právě i Bohumil Laušman, kterému slibovali propuštění a ten slib nikdy nesplnili."

Bohumil Laušman,  foto: ČTK
Archivy podle Tomka dosud vydaly svědectví asi o dvou desítkách takových únosů anebo realistických příprav na ně. Poslední případy sahají do 60. let a byly omezeny na dvě oblasti: "Všechno se to odehrávalo na území Rakouska, které do roku 1955 mělo omezenou suverenitu a StB využívala přítomnosti Sovětské armády, no a potom se to odehrávalo v místech, kde hraničily západní a východní sektory Berlína. To byla místa, která byla ideální pro takovéto operace."

Přesto se objevili i pozdější úvahy, například v 70. letech plán unést Pavla Tigrida, který občas jezdil do Vídně. Prokop Tomek připouští, že to byla úvaha naprosto nereálná: "Představme si kdyby byl Pavel Tigrid v polovině 70. let unesen do Československa. To je zcela absurdní. A ačkoliv Západ samozřejmě neriskoval nějaké konfrontace s Východem, tak asi i z prestižních důvodů by nemohl přejít mlčením tak hrubé porušení své suverenity a takto gangsterské metody, které by ten československý režim použil."

Přesto se podobné plány dále rodily, tvrdí badatel a vysvětluje: "Případů, kdy StB navrhovala různé únosy a nebyly provedeny, tak byla celá řada. Je možné se domnívat, že ti příslušníci StB navrhovali i nerealistické podněty a předpokládali, že samozřejmě budou smeteny ze stolu. Ale to jim nevadilo v tom, aby projevili svoji iniciativu a aktivitu a takový návrh podali."

Prokop Tomek z archivu bezpečnostních složek, přestože se takovými případy dlouhodobě zabývá, se cítí svými poznatky stále lidsky zasažen: "Strašné je, že nedokážeme vlastně sjednat dnes spravedlnost. Že ty věci se staly a jejich oběti třeba zemřely ve vězení bez jakékoliv možnosti nějaké satisfakce, spravedlnosti. Co mě třeba na metodách komunistické Státní bezpečnosti děsí nejvíce, je to absolutní pohrdání třeba i daným slovem nebo že ta Státní bezpečnost byla schopna porušovat svoje sliby, byla schopna zcela bez mrknutí oka porušovat nejenom zákony, ale jakékoliv dohody, zásady slušného chování, řekněme. To byli lidé, pro které ten protivník znamenal jenom problém, který je potřeba vyřešit. A vůbec neuvažovali o lidské dimenzi toho 'problému'. Asi to tak možná v těch zpravodajských službách a politických policiích být musí, ale normálně uvažujícího člověka ten chladný přístup k protivníkovi děsí."

Autor: Peter Gabaľ
klíčové slovo:
spustit audio