Mezi agenty - chodce v 50. letech pronikala StB. Důsledky byly katastrofální

Převaděči a kurýři v 50. letech na Šumavě - tomuto tématu se nedávno věnovali historikové na konferenci, kterou uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů v Muzeu Policie ČR v Praze. Po komunistickém puči v únoru 1948 opustily Československo tisíce lidí, které totalitní režim ohrožoval. Jejich nebezpečnou cestu přes Šumavu jim často zprostředkovali právě převaděči. Byly jich asi dva tisíce a mnozí z nich na tuto pomoc doplatili. Skončili na popravištích nebo v uranových dolech. Přes Šumavu však přecházeli i další odpůrci komunistického režimu - kurýři nebo agenti chodci, kteří se naopak ze Západu vraceli do Československa, aby tu pro západní zpravodajské služby získávali informace.

Z pořadu Po stopách třetího odboje, zdroj: Česká televize

Je 6. říjen 1950. U Lanžhota na Břeclavsku pohraničníci zastřelili legendárního agenta - chodce Františka Gajdu. Od února 1948 se mu podařilo převést přes Dyji do americké zóny v Rakousku stovky lidí. Celé rodiny lékařů, právníků, profesorů nebo inženýrů, i s dětmi. Ti všichni na druhé straně hranice našli novou existenci. Převedl prý i polovinu kněžích z rajhradského kláštera, kterým v té době už hrozilo vězení. Nakonec dostal do bezpečí i vlastní rodinu, ženu se čtyřmi dětmi. Všichni už měli víza do Kanady. Pak se ale František Gajda ještě jednou vrátil... Prý musel splnit slib, který někomu dal. Stálo ho to život. Příbuzní v Lanžhotě ho pak nesměli ani slušně pochovat. Byl pohřben na smetišti. - Takový je příběh jednoho ze stovek a tisíců lidí, kteří se jako agenti chodci zapojili do třetího odboje proti komunistickému režimu. Zdálo by se, že jejich osudy budou po víc jak šedesáti letech dobře zmapovány. Podle historika Prokopa Tomka, autora knihy o agentech chodcích, to ale není tak docela pravda:

"Víme vlastně málo o tom, kolik těch lidí bylo. To je velice zdlouhavá práce, protože jednotlivé případy se objevují jako výsledek trpělivého hledání v archivu. Nikde nejsou shromážděny tak, aby člověk přišel a mohl je všechny jednoduše prostudovat. A je tu ještě druhý, trvalý problém. Víme málo o tom, co vlastně zamýšlela druhá strana. Jaký byl rozsah těch operací a jaký byl jejich směr. My se to domníváme na základě určitých útržků a svědectví lidí, kteří to prováděli, ale to je velmi omezené. A pak na základě svědectví z archivu Státní bezpečnosti. Přístup do archivů druhé strany ale stále není a v dohledné době asi ani nebude."

Prokop Tomek, foto: Jana Chládková / Český rozhlas+

Čili vy vlastně můžete ty příčiny nebo záměry druhé strany zjišťovat jenom z výpovědí samotných převaděčů a kurýrů?

"Ano, to v prvé řadě. Druhá věc ale je, že to byly operace, které byly zasazeny v určitém dobovém politickém rámci. Takže to, co se dělo na nejvyšší politické úrovni během studené války, má nepochybně odraz v konkrétních krocích zpravodajských služeb."

Byli mezi převaděči pouze muži? Nebo se tam objevila i nějaká žena?

"Mezi zpravodajskými pracovníky a kurýry bylo žen málo. Více bylo převaděček. Šlo řádově o desítky případů. Nicméně tam byly. Je to ale dáno i tím, že přechod hranice byla velice fyzicky náročná mise. Takže nejde jenom o to, že by bylo málo žen, které by to třeba chtěly dělat, ale byl to asi dost velký problém. Bylo tam smrtelné riziko ze strany pohraničníků. Byly to nebezpečné operace, těch žen tam nenajdeme tolik."

K tomu, aby mohli splnit svou nebezpečnou misi, prodělávali kurýři a agenti chodci na Západě také výcvik. Jedním takovým výcvikovým střediskem, které bylo ve vile Okopanina v bavorském Bruchsalu, se zabýval další historik Petr Blažek:

Foto: Archiv ČRo 7 - Radia Praha

"Ten výcvik se samozřejmě lišil podle toho, o jakou zpravodajskou skupinu se jednalo. Třeba v případě zpravodajské skupiny Františka Moravce, který na přelomu 40. a 50. let působil ve Frankfurtu nad Mohanem v Západním Německu, byla evidentně zřejmá návaznost na jeho zkušenosti z druhé světové války. Takže výcvik měl v podstatě karikaturní podobu toho, čím procházeli členové paravýsadku, kteří sem byli shazováni v době nacistické okupace. Také se na tom podíleli lidé, kteří prošli Velkou Británií a čs. zahraničním vojskem. Případně to byli policisté nebo původně sloužili třeba ve Slovenské armádě, a poté přešli ke spojencům. Výcvik byl zhruba pěti- až šestitýdenní. Probíhal formou různých cvičení v terénu, kde kurýři nacvičovali zejména přechody státních hranic, učili se pracovat se speciálními vojenskými mapami, učili se morseovku pro případné vysílání. Učili se také zakládat mrtvé schránky, to znamená místa, kde si mohli například vyměňovat dokumenty se svými kontakty. Učili se také heslovat zprávy a podobně. Byli cvičeni pro případ zatčení, jak mají vypovídat, jakým způsobem mají vytvářet legendu, jak třeba oddálit prozrazení spolupracovníků. Výcvik ve vile Okopanina v Bruchsalu jsem si vybral proto, že ukazuje modelový způsob, jakým se snažila skupina Františka Moravce, resp. Antonína Bartoše cvičit kurýry. Lidí tímto výcvikem prošly desítky, výsledky ale byly většinou katastrofické. Řada z nich byla zatčena Státní bezpečností a odsouzena k dlouholetým trestům vězení. Někteří vycházeli z vězení až v polovině 60. let. To ukazuje, že éra kurýrů s sebou nesla velké riziko. Tato práce nebyla nijak snadná. A je otázkou, jestli to přineslo kýžený efekt."

Do jaké míry celou tuto strukturu infiltrovala StB? To byl asi taky jeden z důvodů, proč to tak katastrofálně skončilo...

"Velice rychle. Dá se říct, že už vlastně po několika měsících měli od jednoho ze zatčených poměrně dobrý přehled o tom, jak tato skupina funguje. Následně se podařilo některé kurýry převerbovat. Dokonce kvůli tomu vznikla tajná věznice ve Wintrově ulici v Praze, kam byli zatčení kurýři dopravováni a kde byla snaha převerbovat je a posílat nazpátek, s cílem rozložit ty skupiny nebo získat určité informace o tom, kdo tam působí atd. Samozřejmě v okamžiku, kdy řada z těch lidí měla příbuzné na území Československa, měla Státní bezpečnost poměrně silné páky, jakým způsobem přimět kurýry k výpovědím. Navíc jim často hrozil trest smrti, protože někteří kurýři chodili se zbraní. A v případě, že by je použili, tak trest smrti následoval. Neustále nad nimi visela hrozba absolutního trestu. A myslím, že případy, kdy ti lidé byli schopni odolat násilnému způsobu vedení výslechu, byly jen výjimky. Jednou z nich byl Miloslav Čapek, který sice vypovídal, ale vytvořil si jakousi legendu a neprozradil lidi, kteří ho cvičili, přestože jejich jména znal. On sám nevěděl, že dva měsíce před tím byla tato skupina velice podrobně popsána ve výpovědi jiných zatčených kurýrů.Ta éra je vlastně zajímavá v tom, že jde často o dramatické příběhy lidí, kteří odcházeli z Československa většinou jako mladí lidé. Odcházeli nespokojení s režimem a neviděli tu budoucnost. Paradoxně se sem vraceli, někteří s cílem třeba pomoci rodině nebo vznikajícímu odboji na Západě. Často s idealistickými nebo až naivními představami o tom, co zmůžou. Výsledek pak pro ně byl často velice krutý."