Škvorecký a Salivarová píšou už sedmou detektivku

Od roku 1991 vycházejí v Čechách Sebrané spisy Josefa Škvoreckého. Pokračují dodnes, před dvěma měsíci se ke čtenářům dostaly svazky číslo 26 a 27 - a dál budou vycházet. Na vydání například stále čeká velký román o Antonínu Dvořákovi Scherzo Capriccioso a román o Češích v americké občanské válce Nevěsta z texasu. Vedení takto rozsáhlé edice má ale také svoje úskalí, a jak se dozvíte v rubrice Viléma Faltýnka, už dvakrát málem ztroskotala.

"Po pádu komunismu se očekával velký hlad po autorech dosud zapovězených, kteří žili buď v exilu, nebo byli odkázáni na samizdatové nebo strojopisné edice. Nakladatelství Odeon, tehdy nejprestižnější a nejsilnější nakladatelství, se ujalo Jiřího Gruši, Jiřího Koláře, Arnošta Lustiga - a ujalo se i Josefa Škvoreckého. Spojnicí mezi Škvoreckým a Odeonem byl jednak Škvoreckého celoživotní přítel a dlouholetý odeonský redaktor Vladimír Justl a nakonec Škvorecký sám, který v Odeonu jako redaktor začínal, kde vydával dvouměsíčník Světová literatura a pak tam několik let působil v angloamerickém oddělení. Odeon vydal první svazek v roce 1991 v nákladu 10.000 výtisků a ta kniha přišla do prvního velkého propadu zájmu o dosud zapovězenou literaturu," vysvětluje editor Michael Špirit.

Edici Sebraných spisů Josefa Škvoreckého řídí Vladimír Justl, romány připravuje k vydání Michal Přibáň, Špirit je editorem publicistických a esejistických textů. Nakladatelství Odeon na začátku 90. let zaniklo, vydávání převzal Ivo Železný a ten dovedl Spisy do 25. svazku. Poslední dvě knihy vyšly už nově v produkci Literární akademie Josefa Škvoreckého.

Jedna z nich nese název Nataša, pícníci a jiné eseje. Podle Josefa Škvoreckého je etymologie slova pícníci odvozena od anglického peace a označuje naivní západoevropské publicisty, kteří se účastnili demonstrací za mír v zemích sovětského bloku. A spisovatel doplňuje:

"Česko-americké noviny potom z toho písnik udělaly pícník, ženský tvar byla pícnice. Tenhle svazek vůbec obsahuje články a eseje, které byly myslím nejdůležitější z toho, co jsem v esejistickém oboru napsal. Vesměs jsou to věci psané anglicky a publikované v různých kanadských a amerických časopisech. Všechno to byla politická témata, psali jsme je proto, že jsme mohli, a proto, že jsme to pokládali za svou povinnost. Psali jsme to anglicky, protože to bylo určeno především těm naivním Kanaďanům a Američanům."

Literární akademie vydala rovněž šestou ze série detektivek, "Setkání v Torontu, s vraždou," Škvorecký ji stejně jako předcházející napsal společně se svojí ženou Zdenou Salivarovou. Pokračuje editor Michael Špirit:

"Škvorecký se k detektivnímu žánru vehementně hlásil už od konce 50. let. Dnes to nezní nijak překvapivě, ale v socialistickém Československu té doby šlo o dost výstřední postoj. Detektivka platila za padlý buržoazní přežitý žánr a právě Josef Škvorecký mu vedle jiných kritiků a autorů vdechl život, na která má tento žánr stejný nárok, jako třeba velký společenský román."

Josef Škvorecký původně plánoval Setkání jako detektivní trilogii. V rozhovoru vysvětluje podrobnosti:

"Ten nápad vzešel od Vládi Justla. On říkal: Budeme vydávat každý rok dvě vážné knížky a aby se to odlehčilo, tak bys měl vždycky napsat jednu detektivku. A já jsem se smál, to už mi bylo tehdy asi sedmdesát, jestli dokážu napsat každý rok detektivku. Ale pak jsme se domluvili s mojí ženou, že bychom to psali spolu. Dělali jsme to metodou Wilkie Collinse, jestli znáte jeho Moonstone, to je anglický klasik, přítel Dickensův, který v knížce Měsíční kámen poprvé, aspoň v detektivním žánru, poprvé rozdělil vyprávění mězi několik vypravěčů, kteří vyprávějí vždy v 1. osobě ze svého pohledu. Vždycky jsme to se Zdenou společně vymysleli a pak jsme si rozdělili role. Každý z nás psal některé ty vypravěče. A takhle jsme těch detektivek napsali už šest a snažíme se teď napsat sedmou."

Vy jste všechny ty příběhy umístil do prostředí česko-kanadské emigrace. Myslíte, že je to prostředí vhodné pro detektivní žánr?

"Vhodné, nevhodné - pro detektivní žánr je vhodné každé prostředí. Když se to napíše tak, aby to lidi zajímalo, tak to může být třeba mezi Eskymáky. Já jsem to kanadské prostředí poznal, protože tu už žiju nějakých 37 let, tak jsem to použil. A potom, když to v Praze luplo, když se ten starý režim poroučel, tak jsme umístili tu jednu detektivku do Prahy. Ta se jmenuje Setkání v Praze, s vraždou. Ta se teď má v Praze filmovat. Pro nás to byla terapie. Zdena byla velice raněná tím, co jste jí udělali po té Sametové revoluci, a tak na to zapomněla tím, že jsme spolu psali tyhle detektivky. Já jsem měl tu zkušenost taky, protože mně vlastně detektivky zachránily život. Když jsem byl jednou ještě v Praze velice těžce nemocný, čekalo se, že umřu, kamarádi mi posílali na žloutenkárnu detektivky a já jsem zjistil, že to je literatura velice vhodná pro lidi v těžké životní situaci. Tak jsem je začal psát, začal jsem psát o nich, a tak dále."

"Volná série šesti detektivek je jakýmsi souběžným rozhovorem s tím, kam se dostaly jejich životy po pádu komunismu. Dějiště těch detektivek je vždy rozkročeno mezi současné Toronto a současnou Prahu a je takovým svodem nejrůznějších motivů, které známe u Škvoreckého z jeho velkých románů nebo z detektivních povídek o poručíku Borůvkovi nebo z volné trilogie psané s Janem Zábranou. Jsou to díla takzvaně lehká, ale já to vnímám spíš jako kompliment, která jsou psána neobyčejně svižně, s něčím, co bychom mohli stále nazvat jako poselství. Tj. věrnost určitým mravním hodnotám, reflexi minulosti a nesmiřování se se zlem. To jsou velká slova, ale já vidím tyhle hodnoty i v takových - v uvozovkách řečeno - malých nebo lehkých detektivkách."