Egon Bondy: 1. máj o marxismu, čínské filosofii a StB
"Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý," rýmoval ironicky Zbyněk Fišer, který si v mládí na protest proti antisemitismu zvolil umělecký pseudonym Egon Bondy. V den, který býval spojován s oslavami dělnické třídy, si připomeneme originální, provokativní i kontorverzní osobnost Egona Bondyho, básníka, filosofa, prozaika, zpěváka, textaře, disidenta, spolupracovníka Stb. Marxisty, který vystoupil proti Sovětskému svazu a jím deformovanému marxismu.
"Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý," rýmoval ironicky Zbyněk Fišer (1930 - 2007), který si v mládí na protest proti antisemitismu zvolil umělecký pseudonym Egon Bondy. Tato stejně jako mnohé další Bondyho básničky, zlidověly. Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý - že je marxista věděli všichni, kdo Egona Bondyho znali. Na rozdíl od většiny dobových marxistů byl marxistou pravým. Od mládí až do posledních dnů, marxistou natolik přesvědčeným, že ho to přivedlo do opozice vůči režimu, který se vědeckým materialismem Karla Marxe zaklínal jako svojí vůdčí ideologií. Tak se stal jedním ze symbolů české undergroundové kultury. Dnes nabízíme krátké, opožděné setkání s Egonem Bondym prostřednictvím jeho přátel a spolupracovníků.
Egon Bondy se narodil 20. ledna 1930 v Praze jako syn československého legionáře. Od mládí patřil k jeho nejbližším přátelům Ivo Vodseďálek:
"My jsme oba chodili do reálného gymnázia v Ječné ulici a tam založila jedna paní profesorka literární kroužek. Já jsem byl tehdy v sextě, on v septimě a na tom kroužku jsme se poznali. Po prvním rozhovoru jsme spolu začali velice intenzivně komunikovat, scházeli jsme se potom velice často, celé noci jsme prochodili... ani jsme tak nechodili ještě do hospod, spíš jsme navštěvovali luxusnější bary (ale v té době žádný luxus nebyl), tedy bar Pygmalion, kde hrál první skutečný jazzový orchestr Rytmus 47, a celé noci jsme pak prochodili a mluvili, mluvili, mluvili..."
"To hlavní, o čem jsme neustále mluvili, to byl surrealismus. Byli jsem jím okouzlení, tady ještě byly surrealistické výstavy, to bylo ještě před Únorem, kdy všechno bylo možné, a hlavně byla k dostání literatura. A speciálně Breton, ten pro nás byl úhelným kamenem, pohledem na celou skutečnost. A zvláštní je, že jsme pochopili, věděli jsem, že surrealismus není umělecký směr, to byla revoluce v myšlení. Surrealisté chtěli měnit život."
Martin Machovec vyučuje na Ústavu české literatury a literární vědy. Přes svého otce filosofa Milana Machovce měl od dětství blízko k okruhu Bondyho přátel. Hovoří o tom, jakou roli sehrál surrealismus v pozdější názorové orientaci Egona Bondyho:
"Tehdy se nepochybně dědictví avantgardy chápalo jako revoluční odkaz, jakožto touha změnit nejen revoluční cestou svět ve smyslu radikální demokratizace a osvobození. Ale také změnit jej duchovně, změnit jej ve smyslu estetického vnímání, myšlenkového vnímání, to právě bylo to dědictví surrealismu. A v tomto smyslu on jako osmnáctiletý, dvacetiletý mladík takhle vnímal marxismus a posléze jeho modifikaci trockistickou. Neboť se mu velice brzo ozřejmilo, že to co se v Sovětském svazu prezentovalo pod pojmem marxismus, s tím původním marxismem nemá celkem nic společného. takže se manifestoval ostře protisovětsky, právě proto, že byl marxista. Což bylo tady dosti ojedinělé."
Bondy se jako marxista ocitl brzy v opozici vůči režimu. Společně s literárními přáteli Ivem Vodseďálkem a Bohumilem Hrabalem stál na sklonku 40. let u zrodu prvního českého samizdatu, ilegální edice Půlnoc.
"Já vždycky a všude tvrdím, že to nebyl samizdat. Samizdat je určený k publikaci, rozšiřování. Tahle edice měla jediný účel a smysl: konzervační. My jsme se Zbyňkem psali, četli jsme si to, bylo kolem nás řada přátel, a pak jsme si řekli, že to, co píšeme, se lépe zachová, když z toho uděláme edici. Že to vždycky opíšeme ve čtyřech exemplářích. Myslím, že ty první věci jsme takhle začali dávat dohromady v roce 1949, a ten intenzivní společný život, protože my jsme se vídali potom skutečně denně, ten trval tak do roku 1953. Pak to utichlo. Byli jsme všichni unavení, opravdu unavení, protože všechny naše plány se nezdařily, i jsme uvažovali o emigraci, ale nikdo z nás nakonec neemigroval, to bylo zajímavé, nikdo. Definitivně se ty styky ukončily v roce 1955."
Doba 50. let se mladým umělcům jevila jako absurdní, zbýval jen výsměch. Bondy začal psát lapidární pseudoprimitivní básně, které dodnes kolují mezi lidmi:
"Ta nejslavnější, často citovaná, vznikla z toho důvodu, protože my jsme chodili na sovětské velkofilmy. To bylo něco monstrózního. A byli jsme sami v těch biografech! tak jsme si koupili láhev vína, cigarety, seděli jsme v lóži, popíjeli... a sledovali to. Sami. To skutečně bylo něco tak absurdního, ty filmy! Nás ta absurdita těšila! Tak o tom Bondy napsal to čtyřverší, které je neustále citované: Ve všední den i v neděli/ všechno už je v prdeli/ jen ty filmy sovětský/ ty jsou vědecký. Krásná je báseň Na smrt Stalina, kterou napsal v den jeho úmrtí, já to neumím zpaměti: ...také černoši z Ameriky musí tlumit svoje vzlyky...""Byla to divná doba po tom roce 1945, my jsme věděli, že byly procesy v Rusku v roce 1937, že Kalandra napsal Surrealismus proti proudu, kde to odsoudil a dokázal tam přesně na faktech, jak je to vykonstruované. Skutečně a definitivně nám otevřela oči poprava Kalandry."
Egon Bondy je pod svým občanským jménem Zbyněk Fišer znám i jako filosof. V roce 1961 vystudoval na Filosofické fakultě v Praze dálkově filosofii a psychologii. V 67. roce se stal doktorem filosofie a kandidátem věd na základě prací Otázky bytí a Útěcha z ontologie. Útěchu vydal také knižně.
"Jádrem jeho filosofie, tedy jak ji nacházíme v té knize Útěcha z ontologie, je snaha obohatit to jádro marxistické filosofie o dimenze, které jsou v ní naprosto absentní. To jsou tedy v podstatě, možno říci, dimenze metafyzické. On přišel s kritikou takzvané substance. Tam navazuje na Aristotela, na Tomáše Akvinského, na pojem, který hýbe evropskou filosofií až dejme tomu do 19. století. Přišel s teorií tzv. nesubstančního modelu. Jeho hlavní tezí bylo, že neexistuje žádné nadřazené jsoucno. Tedy že nemůže existovat. Ať už je to dejme tomu duch, Bůh, ale to třeba může být i hmota, což byl zase osten vůči tomu degenerovanému, hlavně engelsovskému pojetí, že hmota je substrátem nebo substancí všeho a že vše od ní odvisí. Čili v tomto smyslu on byl velmi ovlivněn dejme tomu právě koncepcemi buddhistickými, taoistickými nebo i některými evropskými, připomeňme, že třeba z antiky napsal práci o předsokraticích, jistě mu byl blízký třeba Herakleitos. A v tom smyslu teda se vlastně ve snaze zbavit marxismus toho kvazináboženského odéru, toho zbožnění vědy na straně jedné, tedy toto chtěl, a na straně druhé vlastně obohatit marxistickou filosofii o roviny, které by bylo možno diskutovat. V 60. letech to napsal, v roce 1967 vyšla ta Útěcha z ontologie."
K filosofii se vrátil ještě v 90. letech. Na protest proti zániku Československa natrvalo přesídlil do Bratislavy a zde se společně se sinoložkou Marínou Čarnogurskou pokusil o překlad základního díla čínské filosofie Tao Te-ting. jejich společné dílo je dnes ceněno i v zahraničí. Podle Čarnogurské prokázal Bondy svoji myšlenkovou odvahu a originalitu:"Jeho prínos možno v našom prípade, pretože nebol sinológ, neovládal znaky, ale mal západnú filozofiu a exkurzmi do všetkých ďalších filozofií pochopil rozdiely medzi jednotlivými systémami. Mal schopnosť veľmi dobrého komparatívneho vytrieďovania čo tam patrí a čo tam nepatrí. Ja, pokiaľ som bola zahĺbená do jazyka, nebola by som mohla ustrážiť úplne všetko. Takže on bol vlastne tým ktorý tie hranice presných filozofických vymedzení v tomto inom, než európskom systéme, mi pomáhal ustrážiť. A keby som sa bola chcela uspokojiť tým, čo sa zdalo na prvý pohľad akoby pravdivé, tak vedel aj veľmi kruto sa hádať. Zase na druhej strane samozrejme niekedy zo svojho pohľadu, pretože bol agnostik, niektoré oblasti, ktoré už príliš zachádzali do nehmotných sfér, zase tie sa ťažšie jemu prežúvali alebo prelúskavali, takže vtedy sme sa veľmi zúrivo hádali."
Své myšlenky a názory formuloval Bondy i básník a prozaik, a to dříve než ve filosofických spisech. Už v 50. letech se věnoval poezii. Je autorem sbírek Totální realismus, Trapná poezie, poemy Pražský život, Nesmrtelná dívka či Zbytky eposu. V 70. létech se přiklání i k próze. K nejznámějším patří jeho prózy Šaman, Nový Věk, Mníšek, Invalidní sourozenci, Sklepní práce atd. V básnické tvorbě pokračoval.
"Jeho mistrovská léta otevírá sbírka Deník dívky, která hledá Egona Bondyho z roku 1971, což je sbírka rozsahem nevelká. Ale napěchovaná, je tam kondenzace toho všeho, čím Bondy procházel v předchozích dvou desetiletích. Je tam persifláž, je tam sarkasmus, je tam vizionářství, je tam ten radikální, kritický postoj vůči degeneraci hodnot v lidstvu. Ta snaha překonat tuto degeneraci, to byl právě jeden z hlavních momentů, jimiž jeho étos byl nesen."
V 70. letech se Bondy sblížil s disentem. Téma jeho kontaktů s českou undergroundovou kulturou i problematiská stránka jeho spolupráce je blíže rozvedena ve zvukové verzi tohoto příspěvku. Poslechnout si ho můžete kliknutím na odkaz v horní části této stránky.
"On se stal velmi zajímavým pro ten undergroundový okruh, což byl jeden z okruhů těch nezávislých společenství, ať už si pro ně zvolíme ten střešní pojem underground nebo ne. To byla hlavně jeho poezie z 50. let. Zásluhou především Ivana Martina Jirouse, který se s ním setkal z kraje 70. let příznačně v psychiatrické léčebně, jeho poezií byl záhy velice nadšen a doporučil ji pozornosti Plastic People a především Milana Hlavsy. Plastici jeho texty zhudebnili. Tím se otevřela ta poměrně krátká perioda několika let (procesem s Plastiky v roce 1976 to zase do značné míry skončilo), kdy Plastici hráli převážně Bondyho texty. Dohromady jich zhudebnili asi 30, ale asi 5 až 6 se stalo skutečnými hity. Jeho to zase inspirovalo k psaní dalších prací, například Invalidních sourozenců."
Záznam z února 1976 zachytil Bondyho recitujícího vlastní báseň na koncertě skupiny The Plastic People.
"Tehdy se projevoval jako člověk velice spontánní, družný, dokonce zpíval s jednou undergroundovou skupinou. V tom symslu byl do undergroundu přijat, jako jedna z osobností, které ho spoluutvářely. Které příspívaly k podobě toho společenství a k jeho rozmanitosti, protože on se nepřestával manifestovat jakožto marxista a maoista. On inspiroval jednak jako člověk, jako živoucí legenda, jako někdo, kdo byl předchůdcem českého undergroundu. On byl bezděčně taky důkazem, že takto je možno žít a spolehnout se na samizdat a ponechat oficiální kulturu jejímu osudu. Inspirovaly nepochybně jeho texty jako takové, plné sarkasmu, ironie, sebeironie, texty pregnantní, často dosti drastické výpovědi,"říká Martin Machovec.
"Egon Bondy byl po celý svůj život pozoruhodným nekonformním spisovatelem a básníkem, který měl kolem sebe jakousi radiaci, takové zvláštní vyzařování. Byla to osoba samozřejmě i v lecčems kontroverzní, ale mám dojem, že kdyby nebyl tou osobou kontroverzní, nemohl by napsat tolik dobrých věcí. mJá jsem s ním měl přátelský vztah, i když mě asi mnohokrát za něco kritizoval,"říká dramatik Václav Havel, jedna z vůdčích osobností českého disentu.
Bondyho tvorba byla různorodá. Proměnlivá. Jak v jednotlivých sbírkách a románech tak celým svým dílem unikal ze zavedených kategorií a škatulek. Jakmile si čtenář zvykl na jeho ironickou poezii, překvapil ho vážným filosofickým spisem, jakmile si zvykl na to, že Bondy je překladatelm Fromma, Mao Ce-tunga, či knihy Tao Te Ting, překvapil nahrávkou hrubých a vulgárních lidových písniček. České hospodské písničky nazpíval Bondy na CD v 90. letech s bratislavskou skupinou Požoň sentimental. Měl Bondy touhu provokovat veřejnost?
"Potrpěl si ve smyslu avantgardy na jistou nonšalantní nedbalost, byl tím typickým popíračem tabu, který v duchu Andre Bretona žije ve skleněném domě a který je ochoten zveřejnit cokoliv. To neznamená, že to je jeho hlavní téma. Nikoliv. Nebyl nikdy exhibicionista, naopak, ač se to nezdá, byť byl ochoten používat vulgarismy celkem kdykoliv, nikdy u něho nebyly samoúčelné. V tomto smyslu tedy byl ochoten provokovat svými postoji a byl je ochoten manifestovat až velmi radikálně, ale to byla do určité míry póza. Neřekl bych, že to je bytostnou součástí jeho osobnosti a tvorby."
Bondy připravil svým příznivcům jedno velké překvapení, když byly po revoluci zveřejněny svazky StB. Podle dokumentace ministerstva vnitra totiž patřil ke spolupracovníkům tajné bezpečnosti, a to hned v několika obdobích. Co na to říká Bondyho přítel Ivo Vodseďálek?
"Pořád se hovoří o tom jeho udavačství nebo jeho spolupráci, a já si pamatuji v 80. letech, to ještě s Jůlií bydleli na Malé Straně, byl jsem u nich a on mi vyprávěl, že snad týden předtím byl u výslechu, celý den strávil v Ruzyni. Říkal, jaký má hrozný strach. Jak se bojí. Že to byla hrůza, co tam na něj spustili. Tenhle jeho strach, který jsem zažil, je v hrozném protikladu k tomu, že je nějaký spolupracovník, nebo jak se ho snaží dneska urazit. To nejde k sobě. To by se přece nebál."
Martin Machovec k Bondyho spolupráci říká: "Já osobně se domnívám, že k té spolupráci byl tedy několikrát donucen, a že se snažil podávat takové zprávy, které už nemají žádnou hodnotu. Ale je to samozřejmě jen moje domněnka. Můžu říct slovy Ivana Martina Jirouse, že Egon Bondy je velice příznačnou osobností, a to osobností tragickou, která byla obětí své doby. Člověk, který nedokázal čelit - ale soudy ex post se snadno vynášejí - ale zase se to snažil nějakým způsobem kompenzovat. Někdy připadně, že některé jeho texty jsou až tak drasticky radikální, tak zuřivá nenávist vůči politickkému establishmentu se tam ozývá, že si člověk nemůže neklást otázku proč. Možná to byla trochu kompenzace. každý máme nějaké slabé místo a v tomto smyslu on zřejmě selhal. Ale ponechal bych to až na budoucí historiky, aby to zhodnotili objektivně."
Ivo Vodseďálek vzpomíná na své poslední setkání s Bondym: "Naposledy jsme se setkali před asi třemi lety tady v Praze a strávili jsme spolu tři neobyčejně zajímavé dny. On byl vždycky trochu nevyzpytatelný, abych to řekl slušně, volal mi, že se se mnou chce na chvilku sejít, ale že má v Praze spousty práce, tak jenom na čtvrt hodinky. No tak ten první den jsme spolu byli asi čtyři nebo pět hodin, a takhle jsme strávili tři dny. Nejdřív vyprávěl on, o tom, jak se jel podívat do Srbska, když tam byl ten válečný konflikt a bombardování. Chtěl to vidět na vlastní oči a řekl, že to co tam viděl, nebude publikovat. Celé to jedno odpoledne svoji cestu podrobně popisoval, jeho pohled odtamtud byl jiný než tady publikovaný, ale už byl opatrnější a nechtěl to zveřejnit. A další odpoledne jsem mu vyprávěl já - a na to chci upozornit, že on dovedl mluvit, zpatra přednášky dvou, tří hodinové, ale právě tak byl pozorný posluchač. A to je vzácné. Ptal se na detaily... byla to hezká tři odpoledne."
Egon Bondy zemřel v Bratislavě 9. dubna ve věku 77 let. Zemřel na následky popálenin, osudnou se mu zřejmě stala cigareta, s níž usnul v posteli. Podle nejbližších přátel, které citoval slovenský tisk, trpěl depresemi ze samoty a stáří.