Současnost a budoucnost Evropské unie
Evropská unie se dožila svých padesátin. Vedle zvláštního zasedání italského Senátu k 50. výročí podepsání tzv. Římských smluv uspořádalo Německo, současná předsednická země unie, v Berlíně oslavy, které vyvrcholily podepsáním slavnostní deklarace. Českou republiku na berlínských oslavách zastupoval prezident Václav Klaus, který je ve světě znám jako euroskeptik. Politologa Jiřího Peheho jsem se zeptal, zda to podle něj byla ta správná osoba, která by nás měla při takové příležitosti reprezentovat?
"Myslím si, že Václav Klaus tak trochu do toho sboru politiků, kteří se sešli v Berlíně, nepatřil, protože Evropská unie je založena na tom, že jí na celoevropské úrovni, to znamená v Evropské radě, reprezentují předsedové vlád. A otázka, proč Českou republiku musel reprezentovat zrovna prezident Klaus, když předseda vlády netrpěl žádnou indispozicí a nebyl natolik časově zaneprázdněn, že by tam jet nemohl, to je otázka k další diskusi. Pokud to souvisí s nějakým dlouhodobějším dělením odpovědnosti nebo úkolů v české zahraniční politice, tak si myslím, že je to vývoj dosti nešťastný, protože i ústavně Českou republiku na takovéto úrovni má zastupovat předseda vlády."
Hodně vzruchu vyvolala mimo jiné v Česku samotná Berlínská deklarace, jejíž text se na poslední chvíli upravoval. Co bylo hlavním kamenem sváru a k čemu mají takové deklarace sloužit?
"Kamenem sváru bylo samozřejmě to, zda-li se do deklarace dostane zmínka o evropské ústavě, co by dokumentu, který má být v nějaké podobě oživen, ať už v té původní, anebo spíše v podobě, která by byla založena sice na tom původním dokumentu, ale nebyla by s ním zcela totožná. Šlo tam především o to slovo 'ústava'. Nakonec byl zvolen kompromis, že se Evropská unie do roku 2009 pohne směrem k nějaké další politické integraci a pokusí se zpružnit ten systém rozhodování, který momentálně existuje a při 27 zemích se stává určitým problémem. Na druhou stranu, i když je to jenom deklarace, tak v Evropské unii celá řada věcí se v různých historických okamžicích pohnula dopředu především proto, že byla vyjádřena nejprve určitá společná vůle v podobě deklarace, a to už byl závazek svého druhu, který jednotlivé země nutil k tomu, aby začaly na určitém úkolu pracovat. Takže si nemyslím, že ta Berlínská deklarace je jenom kusem papíru, který nebude mít žádnou váhu. Myslím si, že přece jenom nasměroval Evropskou unii určitým způsobem a ona bude muset do roku 2009 se snažit přinejmenším přijít s nějakým řešením."
"Evropská unie už je hospodářským a obchodním společenstvím a myslím si, že v tomto směru ta další integrace nemůže být o moc větší než už je, protože je to hospodářská unie a v podstatě další prohlubování této integrace je možné jedině například ve smyslu přijímání společné měny dalšími zeměmi, které jsou na řadě, anebo například vytvořením společné fiskální politiky nebo některých dalších ekonomických mechanismů. Ale jinak si myslím, že Evropská unie je v této oblasti poměrně silně integrována. A z toho také vyplývá, že ten její úkol spočívá především v tom, aby tato velmi hluboká a rozsáhlá hospodářská integrace byla doprovozena odpovídajícími politickými mechanismy, které by umožnily Evropské unii se rozhodovat pružněji než tomu bylo dosud, ve více případech kvalifikovanou většinou. A také, aby Evropská unie, která si dnes vlastně v té hospodářské politice počíná jako jeden celek a mimo své hranice je vnímána jako poměrně vysoce integrovaný celek, dokonce jako jakýsi zárodek superstátu, tak aby byla také v té zahraniční politice schopna jednat a mluvit jedním hlasem. Takže já si myslím, že ten úkol je nastolen zcela jasně. Víme také, že proti tomuto cíli se staví mnozí euroskeptici, kteří by nejraději nechali stav věcí tam, kde je, ale myslím si, že Evropská unie nemá příliš na vybranou, protože v současné době, kdy přijala nové členy a má 27 členských zemí, tak buď se pohne k další politické integraci, anebo může celý ten evropský projekt skončit fiaskem, protože se prostě zásluhou těch neflexibilních rozhodovacích mechanismů zadře."
