70 let vysílání Radia Praha
V srpnu si Radio Praha připomnělo 70. výročí svého vzniku. Proto pro vás Martina Lustigová připravila speciální pořad, který mapuje historii československého (resp. českého) vysílání do zahraničí.
A jak takové prvorepublikové vysílání vypadalo? V rozhlasovém archivu jsme našli vzpomínku tehdejšího redaktora Juľo Horvátha:
"Teda ja som pracoval v takzvanom nočnom vysielaní, v tom vysielaní, ktoré patrilo krajanom v Severnej Amerike, v Kanade a v Južnej Amerike. Vysielali sme od jednej hodiny v noci do štvrtej a potom v letnom čase od druhej do piatej hodiny. Vtedy sme ešte nemali magnetofóny. Mali sme pár blatnerfónov, takzvaných oceľových pásov, na ktoré sa dalo nahrať maximum 20 minút programu. Keď sme začali vysielať v tridsiatom šiestom, ja som potom prišiel až v tridsiatom siedmom, bol to veľký rozruch v Amerike medzi našimi krajanmi. Ale nielen medzi našimi krajanmi. I cudzinci nám písali a tešili sa, že sa v éteri objavila nová krátkovlnná stanica s jedným novým, veľmi príťažlivým programom."
Áno. A vedeli by ste si pospomínať na také zaujímavé programy, ktoré vzbudili ohlas?
Ještě v roce 1937, na Štědrý den, odvysílaly všechny domácí stanice Československého rozhlasu Pozdrav lidem dobré vůle. Svá mírová poselství pronesli Karel Čapek nebo František Křižík. Křižík se obrátil na Alberta Einsteina, Čapek na Rábindranátha Thákura: "Mistře Thákure, harmonický hlase Východu, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři. A přece i přes tu dálku zemí a kultur k Vám vztahujeme bratrskou ruku. K Vám, básníku sladké moudrosti, k Vašemu pokojnému Shantiniketanu, k Vaší veliké Indii, k Vaší nesmírné Asii, i té, která je nyní obracena vniveč zbraněmi, jež vynalezl Západ. Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie. Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí."
V rozhlasovém archivu se zachovaly pouze zlomky předválečného vysílání, většinou z let 1938-1939. "Je vidět, že je to emocionálně velice rozjitřené. I ty hlasy jsou takové hodně vypjaté. Prostě je to odraz té situace, která tehdy v roce 1938-1939 byla," upřesňuje Miroslav Krupička. V roce 1938 se rozšiřuje i celkový objem vysílání do zahraničí - dosáhl 9 hodin denně. Tři čtvrtiny tvořily hudební pořady, 15% zprávy, zbytek pak přednášky, literární pořady nebo přehledy toho, o čem píší noviny. Zprávy se přebíraly přímo z ČTK a jak vzpomínají pamětníci, předkládaly se ke schválení cenzorovi. Ten ale nebyl nijak zvlášť přísný a cizojazyčné texty prý ani nečetl. V době mnichovské krize se vysílání dále rozšiřuje - v září 1938 až na 22 hodin denně. Pokračuje šéfredaktor Radia Praha David Vaughan: "Mnichovská krize je z hlediska sdělovacích prostředků velice zajímavá. Byla to jedna z prvních mezinárodních krizí, kde rádio hrálo velkou roli. A to i v tom smyslu, že všechno bylo okamžitě - že lidé po celém světě dostali okamžitě informace o tom, co se v Československu a v Německu děje. Já jsem mluvil s dnes už bohužel zesnulým historikem Gordonem Skillingem z Kanady, který byl opravdu světový odborník na dějiny Československa ve 20. století. Shodou okolností pracoval v té době v Radiu Praha; tehdy se to nejmenovalo Radio Praha, ale vysílání do zahraničí. Pracoval v anglické redakci a celou mnichovskou krizi prostě prožil z hlediska mladého studenta a novináře žijícího v Praze. Je zajímavé, že v té době se v Praze najednou objevily desítky rozhlasových novinářů, kteří posílali své zprávy do Ameriky, do Anglie, do Sovětského svazu. Skutečně ta krize byla jakoby instantní, v tom smyslu, jak teď vnímáme války, že hned víme, co se stalo, hned máme reakce. Tím je to z hlediska emocí mnohem blíž. Do té doby to tak nebylo. Všechno bylo zprostředkované buď psaným slovem nebo s nějakým větším časovým posunem." Těsně před válkou se rozšiřuje nejen hodinový rozsah vysílání, ale také seznam jazyků: přibývá italština, portugalština, srbochorvatština a rumunština. O dění v Československu informovalo také esperantské vysílání, které bylo vyráběno v Brně a v Ostravě.
Druhá světová válka bohužel postihla také pracovníky rozhlasu. Všichni redaktoři židovského původu museli odejít. Jak připomíná David Vaughan, mezi nimi byla také například hlasatelka Zdeňka Walló: "Byla Židovka a skončila v Osvětimi. Bohužel se nevrátila. Byly tady i jiné případy - redaktoři, kteří byli židovského původu, nebo redaktoři, kteří byli nepohodlní pro protektorátní režim. Skončili v koncentračních táborech a jen málokdo z nich se vrátil."
Za války mělo ohromný význam krátkovlnné vysílání ze zahraničí. Do českých zemí mířilo od roku 1939 vysílání BBC z Londýna, o dva roky později se začalo česky vysílat z Moskvy a od roku 1942 se dal v češtině zachytit Hlas Ameriky. Právě zahraniční krátkovlnné stanice, jejichž poslech byl okupační správou zakázán, dokázaly český národ morálně povzbudit. Význam samozřejmě měly i nezkreslené informace, které se prostřednictvím krátkých vln k posluchačům dostávaly.
A jak je to s vysíláním do zahraničí z Československa? "Nový rozvoj vysílání do zahraničí potom začal pochopitelně až po květnu 1945, kdy se vysílání nejen obnovilo v plné šíři, ale dokonce ještě v té první fázi rozšířilo na asi deset jazyků. Nastala taková, řekl bych, zlatá éra vysílání do zahraničí, protože potom následovala studená válka a ideologický boj v éteru, do nějž se tehdejší propaganda vládnoucí strany pustila s velkým nasazením,"říká Miroslav Krupička.
Po roce 1948 nebyly bez ideologického zabarvení ani znělky. Stačí připomenout, že od 50. let ohlašovala zahraniční vysílání komunistická píseň "Kupředu levá".
A když už jsme v rozhlasovém archivu, máme pro vás opravdovou lahůdku. Jak už bylo řečeno, jedním z mnoha jazyků zahraničního vysílání bylo i esperanto. Pokračuje kolega Vilém Faltýnek, který archivní ukázky pro náš pořad připravil: "K vysílání v esperantu nemáme prakticky žádné zvukové dokumenty. Dochovaly se pouze dvě nahrávky. Opera Car a tesař Gustava Lortzinga z roku 1951 a Dvořákova Rusalka. Datum vzniku Rusalky neznáme, s jistotou existovala už v roce 1956. Ve dvouhodinovém průřezu Dvořákovým dílem účinkuje herec Národního divadla Karel Höger, který četl spojující texty mezi jednotlivými scénami. V hlavních rolích účinkují pěvci Marie Tauberová a Karel Kalaš."
V rozhlasovém archivu jsme našli i první anglické vysílání do Afriky.
Tak jako v celé společnosti, i v zahraničním vysílání se v 60. letech uvolnila atmosféra. A to se promítalo také do vysílání. Po vpádu sovětských vojsk se vysílání dokonce na čas přeneslo do utajených studií mimo hlavní budovu rozhlasu. Po zahájení normalizace se ale ani rozhlasu nevyhnuly prověrky, při kterých byli do funkcí dosazeni "politicky spolehliví" pracovníci.
Počátkem 70. let vznikl tzv. Interprogram Radio Praha, speciální vysílání pro střední a západní Evropu. Na rozdíl od běžného zahraničního vysílání, které bylo postavené na mluveném slovu, vysílal Interprogram většinou hudbu a do ní byly každých patnáct minut vsouvány v různých jazycích zprávy. "Takže se to tvářilo moderně, atraktivně, skoro až komerčně. Co si sám vzpomínám, tak se Interprogram před rokem 1989 hodně poslouchal. Mimochodem, zanikl až počátkem 90. let, čili přetrval poměrně dlouho. Byl to takový docela zajímavý pokus, který svým způsobem předešel dobu, protože později počátkem 90. let, kdy bylo zahraniční vysílání redukováno, byl Interprogram, podobně jako řada jiných frekvencí, vysílání a jazyků, zrušen," vysvětluje Miroslav Krupička. A dodává:"Ale dnes se ukazuje, že něco podobného vlastně hledáme a vytváříme s partnery z okolních států, s Rakouskem, s Polskem, protože se ukazuje, že máme hodně společného - jsou to témata romské otázky, integrace do EU, apod., na nich můžeme pěkně spolupracovat a začínáme koprodukovat a vytvářet společné pořady, které potom všichni ti partneři vysílají. Takže vytváříme jakýsi společný rozhlas. Bylo by nádherné mít i nějakou kvalitní frekvenci, na které bychom v našem středoevropském prostoru tyto pořady vysílali. Nic takového zatím nemáme. Ale třeba jednou vznikne nějaké takové evropské rádio."
Po roce 1989 se řešilo, co si s ideologicky zdiskreditovaným zahraničním vysíláním počít. Radikálně se snížil počet zaměstnanců, byly například zrušeny ústřední redakce, které připravovaly materiály pro překlad v ostatních redakcích. Každá redakce začala připravovat svůj vlastní program, který mohl co nejlépe oslovit její posluchače. Vysílání pak v roce 1994 obohatil i vznik internetových stránek. O tom už více David Vaughan: "Jedna kolegyně, Čechoameričanka, která se po revoluci vrátila, nám vyprávěla o nějaké věci, která se jmenuje internet. Nikdo tomu moc nevěřil, ale pořád nás přesvědčovala. Z vlastní iniciativy se dohodla s nějakou firmou a najednou jsme v jedné z našich kanceláří měli server. A vznikly naše internetové stránky. To byl velký impuls k dalšímu vývoji Radia Praha." V roce 1996 doplnil textovou verzi i zvukový záznam vysílání. Dodejme, že Radio Praha patřilo k prvním médiím, která měla vlastní internetové stránky. Na známé adrese www.radio.cz dnes už není jenom odraz samotného vysílání. "Máme tam různé informace o České republice, například pro turisty. Máme tam různé zajímavosti. Jsou to všechno věci týkající se nějak České republiky ve vztahu k okolním zemím, k Evropě nebo ke světu. Máme tam i kulturní projekty, různá výročí, máme tam soutěže pro posluchače. Umožňujeme posluchačům zaregistrovat se a každý den jim rozesíláme čerstvé zprávy ve všech šesti našich jazycích. Čili vytváříme jakousi nadstavbu, chvílemi multimediální, tomu, co děláme v éteru, tomu, co vysíláme. A naše návštěvnost, která je v současné době kolem 600 tisíc návštěv měsíčně, svědčí o tom, že to byla správná sázka," uzavírá pouť historií zahraničního vysílání Miroslav Krupička.
