Miroslav Krobot o desetiletí Dejvického divadla

Na začátku 90. let Dejvické divadlo neexistovalo. Zapomenutý sálek v Zelené ulici nedaleko hotelu Internacional zprovoznili až studenti DAMU v roce 1992, o čtyři roky později je vystřídala nová skupina. Dnes se na všechny isncenace Dejvického divadla stojí fronty a vyprodáno bývá hodinu dvě po zahájení předprodeje. Úspěch je spojen zejména se jménem uměleckého vedoucího Miroslava Krobota. Ten bude hostem následující rubriky.

Umělecký ředitel Dejvického divadla Miroslav Krobot začínal v roce 1975 v chebském divadle po boku slavného Jana Grossmana. Prošel divadlem v Hradci Králové, v Praze divadly Realistickým a Národním. Přesto se v roce 1996 nebál odejít se začínajícími herci do nejistoty.

"To riziko tam určité bylo, ale jednak tu už přede mnou byla skupina absolventů katedry alternativního a loutkového divadla, kterou vedl Honza Borna, potom odešli do Dlouhé, takže tady nějaké divácké zázemí bylo. Pravda je, že ten můj ročník měl jinou poetiku. Začínali jsme téměř od nuly. A taky to rvalo dva roky, než si diváci zvykli k nám chodit."

V jaké divadelní oblasti si soubor za deset let vybudoval místo?

"To divadlo se pohybuje řekl bych mezi běžným repertoárovým činoherním divadlem a studiovou scénou. A my docela záměrně držíme tu hranu."

V praxi znamená, že v programu se objevují adaptace klasické literatury Oblomov, Bratři Karamazovovi, současné zahraniční hry, i původní tvorba psaná pro divadlo. Krobot zde uvedl svoji hru Sirup, dramaturg K. F. Tománek hru Sendviče reality. Popularitu divadla rozšířil především filmový režisér Petr Zelenka svými Příběhy obyčejného šílenství z roku 2001, které se staly nejhranější českou divadelní hrou. Pro Dejvické napsal i Teremina, životopisnou hrou o ruském hudebníkovi, vynálezci elektronického hudebního nástroje tereminvoxu.

"Zelenkovi posloužil Tereminův životopis k vytvoření mnohoznačného portrétu, především však k hutnému dramatu s detektivním napětím i odlehčenými komickými momenty," napsal tisk.

Následující inscenace měla premiéru 12. dubna. Krobot sdramaturgem Tománkem po svém uchopili pilíř klasického repertoáru - Shakerspearova Hamleta.

"Největší rána je právě to, jak jste říkal, že to je stokrát inscenované. Jestliže se člověk trochu začte do té věci, což je předpoklad nějaké inscenace, tak vlastně zjistí, že zůstat věrný filosofii toho renesančního báječného Hamleta vlastně dneska není možné. Protože to je jakoby věc stokrát omletá a téma pomsty a nějakého morálního rozhodování jestli ano - ne se mi zdá dneska trošku passé. To znamená my jsme se snažili hodně autenticky sledovat příběh nejenom Hamleta jako takového, ale nějakého společenství, rodiny a vztahů mezi nimi. Já myslím, že jsme toho Hamleta nezničili textově, že jsme ho nerozbourali, že vlastně zůstal nějakým způsobem kompaktní, a jsme docela vděčný za to, že diváci, kteří sem chodí, se na to dívají do jisté míry jako na současnou hru."

"Režisér Miroslav Krobot ve spolupráci s dramaturgem Karlem Františkem Tománkem vyloučili zažitou představu Hamleta jako kostýmního historického dramatu či politické alegorie o zneužití moci. Jejich interpretace se zaměřuje na osobní vztahy a psychologicky věrohodné, i když často velmi neobvyklé zobrazení shakespearovských charakterů,"čteme v recenzi.

Představitel hlavní role Jaroslav Plesl přišel do Dejvického divadla ze Zlína. Vstupuje do početně nevelkého souboru, jehož společný herecký styl se stává součástí značky Dejvické divadlo.

"Je to něco mezi hereckou postavou a autorskou osobní existencí toho člověka. Je to zvláštní. Nedávno tady byl ředitel lodžského divadla, byl na Oblomovovi a říkal: To je zvláštní, u vás to vypadá, že máte nějakou tajnou dohodu s diváky. Že vlastně vám rozumí, že jdou takhle na ruku hercům. Myslím, že to je postaveno na nějaké autorské herecké tvorbě. Ať už se jedná o postavu nebo ne. Ale myslím, že to je do značné míry příčina, že k nám ti diváci chodí, protože chodí na své herce. Vědí, co od nich čekat, sdílejí to, co si ti herci myslí, jak hrají a jak vypovídají. To není samozřejmě ucelená definice, je to jenom nějaký pocit, který bychom tady rádi pěstovali."