Lukáš Pollert z druhého břehu...
Už je to hezkých pár let, co olympijský vítěz ve vodním slalomu Lukáš Pollert přestal brázdit divoké peřeje. Začal se naplno věnovat svému vystudovanému oboru, tedy lékařství a volné chvíle si zpestřoval rozhovory se slavnými českými sportovci. Z nich pak vznikla jeho knižní prvotina - Lukáš se ptá.
Samotnému Lukáši Pollertovi však na čtení klasické beletrie mnoho času nezbývá.
"Bohužel čtu hlavně odbornou literaturu, což je nutné k mé práci, ale nejvíce čtu noviny. Nemám doma televizi, takže noviny čtu i na internetu. Baví mě např. kultura, názory lidí, komentáře. Naopak téměř vůbec nečtu zadní strany, což je sport a také první strany, kde jsou moc tlusté titulky. Poslouchám hodně rádio, ale říkám tomu všemu bohužel, protože na klasickou beletrii nemám moc času."
K nápadu začít dělat rozhovory s hvězdami typu Neumannové, Šmicera a dalších ho přivedla zvědavost.
"Ač jsem vrcholový sportovec, tak osobně z nich jsem znal málo. Maximálně z olympiády a to vůbec nebyly zimní sporty a navíc vždycky jsme bydleli jinde, než v olympijské vesnici. Takže mě kolegové zajímali - třeba jejich problémy ve sportu, ať už finanční nebo jakýkoliv. Když se vyskytla možnost sejít se se známým sportovcem, který není v uvozovkách normálním řadovým občanem, ale něčím musí vynikat. Není to jen fyzickou připraveností, ale musí být i mentálně trošku mimo. Neříkám to pejorativně, ale je to jinej člověk."
"Samozřejmě i mezi nimi byli tzv. nevýřeční, ale zase to říkám v uvozovkách. Třeba s Petrem Urbanem nebo Vladimírem Šmicerem se povídá bezvadně. Ale je fakt, že se Šárkou Záhrobskou to byly jednoduchý nebo krátký odpovědi, ale byl tam i její otec, který tu odpověď rozvinul dál. Neřekl bych, že to byl špatný rozhovor. Je zajímavé, že i takto je každý trochu jinej. Třeba ta Šárka nemá chuť se o té otázce rozpovídat. Já také odpovídám nejradši jednoslovně, protože v tom je mnohdy obsaženo daleko víc, než v rozvinuté odpovědi."
Po ukončení závodní kariéry začal se svým stranickým kolegou a kamarádem Pavlem Bémem lézt po skalách. Naopak k vodě ho to moc netáhlo. Jak dlouho už vlastně neklečel v kánoi?
"Je to přesně pět a půl roku. Mně se na tom horolezectví líbí, že musíte mít v rovnováze svojí fyzickou a psychickou kondici, protože tam je třeba udělat nějaký krok, který vám připadá hrozně nebezpečný, ale zároveň je třeba hrozně jednoduchý vzhledem k vašim fyzickým dispozicím. Jako v podstatě jenom krok na zemi. Toto sladit, to je zajímavé na horolezectví. Poslední dva roky, ale nedělám ani to. Nedělám žádný sport a už mě začínají bolet záda a budu muset začít něco dělat."
Sport však momentálně nepatří k největším koníčkům olympijského šampiona z Barcelony a zároveň stříbrného medailisty z Atlanty. Radosti nalézá spíše v jiných oblastech života.
"Docela mě to baví v práci, tzn. akutní medicína i na záchrance. Na prvním místě musím uvést děti - to je jasný. Já mám těch radostí hrozně moc. Třeba teď se blíží jaro a já jsem toho hrozně moc zasadil, celou dobu něco na zahradě sázím. A každý rok je to hezčí a hezčí. Zasadíte strom a on je rok od roku krásnější a tak to mám na celé zahradě."
Do ČR se po devětatřiceti letech vrací světový šampionát vodních slalomářů. V Praze se tato vrcholná kanoistická akce pojede vůbec poprvé. Lukáš Pollert slibuje, že ho v prvním srpnovém týdnu na kanále v Tróji rozhodně uvidíme.
"Určitě se půjdu podívat. Ema se letos třeba už naučí jezdit na kole, takže tam budeme jezdit častěji. Navíc mít možnost jezdit v Praze na divoké vodě, myslím, že je to otázka času, kdy se tomu bude věnovat čím dál víc Pražáků. To je báječný a moc velkoměst takové možnosti nemá, aby tam byly peřeje a mohli se tam trávit letní dny."
