Bývalý reprezentační sáňkař Petr Urban se probojoval na ZOH i bez zdravé výživy
Turínské olympijské soutěže jsou v plném proudu, ale my v dnešní sportovní rubrice olympijské téma trochu odlehčíme. Jedním ze sportovců, kteří odmítají brát zápolení pod pěti kruhy smrtelně vážně, je i někdejší sáňkařský reprezentant Petr Urban. Přestože startoval hned na dvou olympiádách, většina příznivců ho má zafixovaného jako autora populární postavičky Rudy Pivrnce.
Petr Urban se zapsal do historických olympijských análů umístěními ve druhé desítce. Jeho premiéra v kanadském Calgary však mohla skončit podstatně větším úspěchem, nebýt náhlého oteplení.
"V Calgary jsem v tréninkových jízdách, které týmy pojímaly jako závody, byl na třetím místě. Měl jsem smůlu, protože se na únor strašně oteplilo - až na plus patnáct a já jsem neměl vyjetou skupinu, protože jsme nejezdili moc SP, takže jsem jezdil až po všech. Na dráze narostla jinovatka a já jsem díky teplu ztrácel, i když jsem jel dobře. Neříkám, že bych měl medaili, ale do šestého místa jsem být mohl."
Saně jsou sportem, kde materiál rozhoduje o cenných setinkách sekundy, které potom určují konečné pořadí. Čeští reprezentanti byli v tomto ohledu pravidelně v nevýhodě. Dnes pětačtyřicetiletý Urban bere tehdejší problémy, které mu neumožnily dosáhnout větších úspěchů, než bronzové příčky v závodu SP, s humorem sobě vlastním.
"Samozřejmě na tu dobu jsme tápali, měli jsme východoněmecké saně Germina a postupně se učili to kování připravovat, ale nikdy jsme neměli pocit, že máme rychlé saně. Koukali jsme po soupeřích čím mažou, co jak dělají, pořád jsme se jenom učili. I co se týče oblečení. V Albertville jsem si koupil kombinézu od Poláků, protože my jsme žádnou nedostali, jelikož nebyly prachy. V novinách se mi pak smáli, že já mám modrou narozdíl od kolegu Honzu Kohoutka, který měl červenou a že si z toho jako humorista dělám srandu. Přitom nikdo nevěděl, že na jinou jsme neměli. Koupil jsem jí za tři tisíce, ale už byla profouklá, takže při těch rychlostech to dělá i dvě desetiny na jízdu, což jsou až čtyři místa."
"Samozřejmě když jedete na novou dráhu, tak máte obavy. Třeba v Altenbergu se pár Němců zmrzačilo i zabilo, takže tam museli změnit zatáčky. Pak doufáte, že to udělali dobře. V Sarajevu jsem jel jako třetí na světě od shora. Sedíte nahoře v budce a čekáte, jestli ten první to přežije nebo nepřežije, takže jsem měl bobky, ale při závodech to odpadá. Tam riskujete, abyste jeli co nejrychleji a je vám jedno jestli se někde křápnete. To ani žádné obavy nevnímáte. Hlavně když jdete na budku, tak to hned nebolí, takže se staráte, abyste si hlavně nezlomil páteř. Bolet to začne až při cestě nahoru nebo v sanitce. Člověk s tím počítá vždycky, že se něco může stát."
Morem současného sportu je doping. Sáňkařům se však skandály vcelku logicky vyhýbají, neboť jejich činnosti by prakticky žádné dopingové prostředky nepomohly.
"V sáňkách to je zbytečné. Jedině přes léto by se to vyplatilo kvůli startům, protože tam potřebujete výbušnou sílu, takže něco jako kulturisté či spíše vrhači. Co se týče jízdy, tak tam vám žádný doping nepomůže. To je o soustředění a uvolnění. Musíte zkrátka jet optimální trasu."
Přestože má Urban ve své sbírce šestnáct titulů mistra republiky a zmiňované dvě účasti na ZOH, dodržování zásad správné životosprávy ho nechávalo vlažným i v období, kdy byl sportovně na vrcholu.
"Za nás to ještě nebyla taková móda. Vím, že až v Albertville jedli zahraniční sportovci nějakou trávu či granule, ale já jsem byl zvyklý na párek, vejce a slaninu, takže jsem jedl normálně. Nikdy jsem se nehlídal a myslím, že jsem udělal dobře. Stejně jste před závodem nervózní, takže kdybych měl do sebe cpát něco, na co nejsem zvyklý, tak to je nesmysl."
I příští sportovní rubrika bude patřit našemu známému kreslíři. Dozvíte se mj. za co ho postihl vyhazov z reprezentace a také jaké veselé příhody zažil s některými světovými esy olympijské historie.
