Vzpomínka na zakladatele Violy exulanta Jiřího Ostermanna
Před 25 lety v Kanadě zemřel Jiří Ostermann, beatnik, který stál v roce 1963 u založení divadla Viola. V polovině 60. let musel pro své nekonformní postoje z Violy odejít a v roce 1968 skončil v exilu. Na dnes pozapomenutého recitátora vzpomínají vydavatel poetického časopisu Divoké víno Ludvík Hess a klavírista-exulant Jiří Růžička, kteří s ním v 60. letech spolupracovali.
Kdy a jak jste poznali Jiřího Ostermanna?
Jiří Růžička: Do Violy mě v roce 1963 přivedl Václav Hrabě, který tam pracoval jako technik, a představil mě Jiřímu Ostermannovi. Lépe jsme se poznali o pár let později, kdy jsem s ním spolupracoval na představení Obestín. Byl to velmi nápaditý člověk, naprosto zapálený pro svou věc – pro recitační umění. Když ho v pětašedesátém vyhodili z Violy, zbyla v něm určitá hořkost.
V těch prvních letech byla atmosféra ve Viole úžasná. Po představení se jamovalo. Vystupovali tam jazzoví hudebníci – třeba mladý Jan Hammer. Hrálo se do pozdních večerních nebo časných ranních hodin. Potkávali se tam lidé, kteří spolu jinde nemohli komunikovat. Za barem stála paní Patočková. Jednou jsme neměli peníze, tak jsme si objednali minerálku a paní Patočková přinesla láhev vína se slovy: To jde přeci taky. Člověk tam zažil ledacos. Vzpomínám si na opilého básníka Ivana Diviše, který se bavil s nějakými Němci a říkal jim: Die Tschechoslowakei ist ein grosse Konzetrationslager. Ve Viole jsem poznal Evu Olmerovou, která s námi později zpívala v Obestínu, a spoustu dalších lidí. Jiřího Ostermanna a průběh večerů ve Viole krásně popsal Václav Hrabě v reportáži nazvané Do tváře.
Ludvík Hess: Ve Viole jsem byl na prvním představení Komu patří Jazz 22. července 1963, mám z něj doma i plakát. Jiří Ostermann jako recitátor byl fascinující, stal se pro mě národním hrdinou. Naprosto jsem mu propadl. Atmosféra ve Viole byla jako z jiného světa. Byl to zcela nonkonformní podnik. Vzpomínám si, že lístek stál tehdy 6 korun. Hojně se tam užíval fenmetrazin, ale tvrdé drogy ne. Obecenstvo bylo hlučné. Pro režim to byl nepřípustný lokál. Proto také v roce 1965 v souvislosti s návštěvou Allena Ginsberga Ostermanna vylili a Viola se začala ubírat zcela jiným směrem.
Jiří Ostermann byl muž více tváří. Na jedné straně obrovský recitátor. Ale úplně jinak vypadal, když se dostal do deprese a úzkosti. V roce 1966 jsem mu jako 19 letý mladík troufale nabídl, že bych mu produkoval nějaké představení. Chodili jsme spolu po Praze a on mi recitoval. Šli jsme třeba do kina na Belmonda a pak se zastavili v bufetu Metro na Národní. Ostermann říkal, že by chtěl žít jako Belmondo – mít bazén, psy a tak. Jenže jsme oba neměli nic. Chvílemi byl nadšený a chvílemi v hluboké depresi. Někdy bral fenmetrazin, jindy zase prášky na spaní. Když jsem za ním občas přišel, nemohl jsem se dozvonit a měl jsem o něj strach. Vydržel být zavřený doma třeba dva dny. Bydlel v Liliové ulici 13 téměř pod střechou. Měl tam dva nezávislé pokoje. V druhém bydlel Luděk Hulan, který se svou skupinou doprovázel jeho představení. Je známo, že Ostermann byl na kluky. Tehdy měl vztah s Jiřím Martínkem, který v jeho pořadech vystupoval, ale pokoušel se třeba i o básnířku Vladimíru Čerepkovou.
Jak se vyvíjela vaše spolupráce s Jiřím Ostermannem?
Ludvík Hess: V létě 1966 jsem si pronajal Ledeburskou zahradu v Praze a udělali jsme tam takové estrádní představení. Jiří Ostermann recitoval, Jirka Růžička hrál na cemballo, vystupoval tam Boris Hybner a Ctibor Turba, hrála skupina Jiřího Traxlera. Celé to režíroval Václav Bárta. Zhruba v té době vznikalo představení Obestín. Jiří Ostermann měl chuť recitovat v kostele. Zkoušeli jsme to v kostele Svatého Martina ve zdi, ale tam jsme neuspěli. Nakonec to dopadlo v kostele Svaté Kateřiny, který fungoval jako lapidárium pražského městského muzea. Kostel jsem si pronajal a začali jsme připravovat Obestín. Leukoplastí jsme museli opravit varhany a pak se hrálo. Dost se o tom mluvilo, protože to byla exotika – básničky v kostele. Přišla tam řada významných hostů. Pozvali jsme celou intelektuální a kulturní elitu Prahy. Plakáty vyrobil fotograf Pavel Jasanský. Ale brzo to skončilo. Na podzim 1966 ještě Ostermann vystoupil s Obestínem v divadle Na Zábradlí.
Jiří Růžička: Obestín je dlouhá báseň Milana Nápravníka. Má tři části: Přítmí – Příšeří – Přísvit. Celé to recitoval Jiří Ostermann a já jsem mezi tím improvizoval na varhany. Tomu předcházelo v podstatě samostatné vystoupení Evy Olmerové, které za mého doprovodu zpívala Bacha. Diváci seděli v kostelních lavicích. Po několika dnech to zakázali – museli jsme sundat plakáty, nesmělo se o tom psát. Z Obestínu vznikl i film. Natočili to přátelé Milana Nápravníka. Nevím, kde je kopie, bylo by zajímavé se na to dnes podívat.
Jak žil Jiří Ostermann dál, stýkali jste se?
Jiří Růžička: Účinkoval jsem ve skupině Šest, která vystupovala ve studentském klubu Na Zderaze. Chtěl jsem tam uvést Obestín, ale Ostermannovi se do toho nechtělo. Vím, že pak ještě dostal roli ve filmu Konfident a nějakou chvíli působil v divadle v Kladně.
Ludvík Hess: Jiří Ostermann zkoušel ledacos. Když ho vyhodili z Violy, měl dělat pohřebního řečníka, ale nemohl nastoupit, protože na to neměl pořádné šaty. Pak jsme nějakou dobu spolupracovali, ale nic stálého to nebylo. Nakonec prodával na Žižkově ve stánku zeleninu. V osmašedesátém emigroval.
Měli jste s ním ještě nějaký kontakt v době emigrace nebo po sametové revoluci?
Jiří Růžička: V roce 1968 jsem emigroval do Švýcarska, kde byl i Ostermannův přítel Jiří Martínek. Ve Švýcarsku zůstal také Luděk Hulan. Přes Silvestra 1968 jsme spolu vystupovali v hotelu Wienerwald v Lucernu, hráli jsme nasládlé valčíkové melodie. Hulan to dlouho nevydržel a šel raději uklízet. Nakonec se vrátil do Československa. S Ostermannem jsem v emigraci neměl žádný kontakt. O jeho osudu jsem se dozvěděl až po revoluci od Evy Olmerové.
Ludvík Hess: Kontakt s ním jsem ztratil. Usadil se v Kanadě, kde zažíval horší i lepší období. Po sametové revoluci přijel do Prahy, ale neviděli jsme se. V září 1990 zemřel v divadle v Torontu.
Poznámka autora: Jiří Ostermann v kanadském exilu pracoval v různých profesích. Měl i umělecké ambice, ale neprosadil se. V 80. letech dělal číšníka v divadle Lime Light Theater v Torontu. Tento podnik, v němž byly uváděny muzikálové melodie, provozoval československý exulant Adolf Toman. V jeho divadle působil i exilový divadelní soubor Nové divadlo, ale Jiří Ostermann se do jeho činnosti nezapojil. V červnu 1990 navštívil Československo. Do Kanady se vrátil rozčarovaný, protože jeho začátky ve Viole byly dávno zapomenuty a vymazány z análů. Zemřel na infarkt 2. září 1990 při představení Lasicy a Satinského, kteří právě hostovali v Lime Light Theater. Více informací o Jiřím Ostermannovi naleznete zde http://krajane.radio.cz/articleDetail.view?id=1259.