Exulant a malíř Jan Kotík
Mezi mnoha českými výtvarníky, kteří po roce 1968 skončili v exilu, zaujímá zvláštní místo Jan Kotík. Člen Skupiny 42, přesvědčený komunista, propagátor moderních uměleckých směrů, doma kritizovaný, ve světě oceňovaný. V emigraci mu nezabránilo ani jeho levicové přesvědčení.
Kotíkovým krédem bylo neustrnout, vyvíjet se dál, reagovat na aktuální světové umělecké projevy. Sám to označoval jako proces simultánních změn. Dokládá to i jeho dílo, které začínalo jako kubizující a skončilo u naprosté abstrakce. Jeho 60 letou uměleckou dráhu od 30. do 90. let dokumentuje výstava Jan Kotík 1916-2002 v Národní galerii. Z Německa, USA a českých galerií se podařilo shromáždit klíčové obrazy, koláže a objekty, mapující všechna jeho tvůrčí období. Zároveň nás seznamuje s Kotíkem jako intelektuálem-teoretikem (součástí výstavy jsou i jeho texty a výroky) a člověkem.
Jan Kotík je synem známého malíře Pravoslava Kotíka (1889-1970). Jeho kubistické a později abstraktní obrazy Jana zcela jistě ovlivnily. Jan studoval UMPRUM a začal tvořit v 2. polovině 30. let. Jeho první obrazy jsou postkubistické. Kromě toho se hlásil se k vlivu Paula Klee a Kandinského. Za války se stal členem Skupiny 42, spojené fenoménem městské civilizace a prožitku války.
Hned po válce vstoupil do sdružení Hollar, Svazu československých výtvarných umělců, Umělecké besedy a také do KSČ. Necelý rok dokonce pracoval ve stranickém aparátu, ale nebavilo ho to a tak se vrátil k tvorbě. Jeho inspiračními zdroji byli Picasso a také sovětští umělci. Ve výtvarném projevu postupně začal směřovat k nefigurativnímu umění. V roce 1948 při diskusích o socialistickém realismu se podobně jako např.
Jiří Kolář postavil proti němu, ale svému levicovému myšlení zůstal věren. V období 1947-1953 pracoval v Ústředí umělecké a lidové tvorby (ÚLUV). Své avantgardní obrazy nemohl vystavovat a tak se věnoval užitému umění, zejména výrobkům ze skla. Byl autorem vitráže pro československý pavilon na výstavě EXPO 1958 a ve spolupráci s René Roubíčkem znovu pro EXPO 1967.
Jako komunista mohl Kotík v 50. i 60. letech cestovat a ze zahraničí do izolovaného Československa přivážel nové podněty (tachismus, letrismus, kaligrafie), které se snažil zprostředkovávat dál a také je transformoval do své tvorby. Koncem 50. let definitivně opustil kubismus, figuru redukoval na znak. Někteří kritici a umělci jej vnímali s určitým despektem, vyčítali mu nedostatek autenticity.
Zdá se, že Kotíka to nijak neznepokojovalo, tvořil dál, směřoval k abstrakci a expresivnějším tvarům. Obraz už je pro něj málo, začíná vytvářet trojrozměrná díla. V roce 1964 se účastní bienále v Benátkách, vystavuje v Mnichově.
V roce 1969 Jak Kotík získal roční stipendium od západoberlínské nadace DAAD. Přestože byl stále členem KSČ a levicové smýšlení ho neopustilo, do Československa se už nevrátil. Režim se mu za to odvděčil tím, že ho v 70. letech odsoudil k 3 letům vězení za nedovolené opuštění republiky. V 53 letech začíná Kotík nový život ve svobodném světě. Není to jednoduché, ale díky stipendiu se mu daří počáteční úskalí překlenout. Umělecky směřuje ke konceptualismu. Pro výrobu svých objektů používá dřevo, provázky, látku, jednoduchou malbu úhlem. Klasickou malbu potlačuje. Některá z jeho děl byla vystavena na benátském bienále 1976.
V 80. letech se Kotík vrací k expresivní malbě a dokonce k figuře. Nejde ovšem o figuru v pravém slova smyslu, ale spíš o tvar nebo obrys, připomínající postavu. Autor sám tomu říká pseudofigura. Tyto figury vyrábí ve dvou i třídimenzionálním provedení. Rozbíjí obraz, maluje dělená plátna.
Ta na zdi nevisí zcela vertikálně, dotýkají se a znejišťují diváka, zda se dívá na obraz nebo předmět. Podle kurátorky výstavy Ivy Mladičové byl Kotík v této technice naprosto unikátní. A šel ještě dál – používal části obrazů, hrál si s tvary i výtvarnými technikami, které v jednom díle míchá. Naplno projevuje svůj eklektický a do jisté míry experimentální přístup. Kotíkovy expresivní abstrakce přilákaly pozornost a v 90. letech byl v Berlíně již dobře etablovaným umělcem. Získal cenu Freda Thielera za malbu a stal se členem německé Akademie umění.
Určitého zadostiučinění se mu dostalo po sametové revoluci. Vrací se do Československa, nikoli však natrvalo. Vystavuje tu, externě učí na pražské AVU. V roce 1992 mu Národní galerie uspořádala velkou retrospektivní výstavu. Jan Kotík zemřel v Berlíně v roce 2002. Na hodnocení jeho díla je zřejmě ještě brzy.
Ve své vlasti příliš vřelého přijetí nedosáhl, byl kritizován za přílišné přijímání cizích vlivů. Naproti tomu v Německu, kde byl vystaven „volné soutěži,“ se stal respektovaným autorem. Současná výstava v Národní galerii vypovídá o tom, že Kotík byl umělcem obrovského záběru, srovnatelného snad s Picassem. Zájem galeristů o jeho dílo svědčí o tom, že má svou kvalitu. Vedle Jiřího Koláře nebo Jana Koblasy můžeme Jana Kotíka směle řadit k těm českým autorům, kteří se dokázali za hranicemi prosadit.
V uměleckých šlépějích kráčejí i oba Kotíkovi synové. Jeho syn Martin (1943) je architektem, starší Petr (1942) hudebníkem. V roce 1969 odešel do USA, kde se živí jako skladatel a dirigent. Od roku 2001 v České republice pořádá festival experimentální hudby Ostravské dny. Oženil se s Charlotte Pocheovou-Kotíkovou, pravnučkou T. G. Masaryka a v letech 1985-2007 hlavní kurátorkou Brooklin Museum of Art.
Výstava Jan Kotík 1916-2002 probíhá ve Veletržním paláci do 23. března 2014.
