Kam kráčí moravské vinařství
Češi pijí stále víc vína. Plocha vinic hlavně na Moravě se pohybuje už 15 let na historických maximech. Jenže milovníci lahodného moku si oblíbili hlavně zahraniční značky.
Skoro tři ze čtyř lahví vína, které se v Česku vypijí, jsou z dovozu. Moravští vinaři se tomu musejí přizpůsobit, aby se dokázali vyrovnávat s tvrdou zahraniční konkurencí a měnícími se časy. Zatím se jim to zjevně daří a příkladem mohou být Mutěnice na Hodonínsku.
Jsou nejlidnatější vesnicí široko daleko. S bezmála čtyřmi tisíci obyvatel by mohly být městem nebo přinejmenším městysem. Ale místním zjevně nevadí, že Mutěnice zůstávají pouhou obcí. Koneckonců, jestli „Muťénky“, jak jim místní něžně říkají, něco proslavilo, nebyl to jejich oficiální status. Spíš to, že právě v nich v malé chaloupce pod kostelem udělal první kroky v padesátých letech 19. století malý Tomáš Masaryk, i když se s rodiči zase brzy odstěhoval do Hodonína. Ale téhle vsi udělalo jméno hlavně víno, které v části obce zvané „búdy“ dodnes pěstují řádově stovky rodin. Předsedou Vinařského spolku „Búdy Mutěnice“ je Vladimír Trávník:
„Snažíme se vrátit mutěnickému vinařství slávu, kterou se mohlo pyšnit hlavně v první polovině 20. století. Tenkrát tady vznikla první Státní a zemská révová školka a v ní se učili pěstitelé roubovat ušlechtilou révu na dovozené americké podnože, které byly odolné vůči révokazu.“
Vladimír Trávník připomíná dobu na přelomu 19. a 20. století, kdy se i v českých zemích (byť s určitým zpožděním) museli vinaři vypořádat s pohromou v podobě mšičky révokazu, které padly za oběť miliony hektarů vinic v celé Evropě. Mutěnickému vinařství nicméně paradoxně kalamita pomohla nejdřív ke zřízení zmíněné vinařské školky, na kterou navazuje dodnes existující soukromá Výzkumná stanice vinohradnická, ale hlavně stovky menších i větších hospodářství:
„Duch vinařství se tady prolíná každodenním životem. Zdejší lidé o vínu mluví prakticky neustále. Ať se potkají někde na oslavě nebo večer i třeba nad pivem. Řeč se stočí na to, jak to vypadá na vinohradě, jestli se stříkalo nebo nestříkalo nějakými ochrannými prostředky, jak to ve sklípcích vypadá po vinobraní, jestli „sú nebo nésú sirky“, což je choroba vína. Lidé tím prostě žijí a z toho vycházejí i akce jako „Mutěnické vinařské dny“ začátkem září, kdy se takzvaně „zarážá hora“.
Tedy končí práce na samotných vinicích, vysvětluje Vladimír Trávník, jak se tradici v Mutěnicích snaží místní vinaři využít i komerčně. V minulých letech tak dokázali do vsi a přilehlých Búd přilákat desítky tisíc návštěvníků. Letos samozřejmě všechny takové komerční aktivity znemožnila nebo přinejmenším těžce poznamenala pandemie koronaviru. Možná je právě období nuceného klidu omezeného cestování pro vinaře dobrou příležitostí zamyslet se nad kvalitou toho, co nabízejí. A podle Vladimíra Trávníka se nemají za co stydět:
„Samozřejmě jsme na severním okraji evropského vinařského regionu. Je tady chladnější klima, i když se začíná v poslední době oteplovat. Víno sem ale v každém případě patří, pokud tedy mluvíme o bílých odrůdách. Oproti jižněji položeným státům máme výhodu v tom, že jsou naše vína aromatičtější a mají správný obsah kyseliny, nejsou tak fádní.“
Víno se těší v Česku stále větší oblibě
Jenže to, co možná ocení znalec, není až tak pro běžného spotřebitele. Konzumace vína v českých zemích vzrostla v posledních desetiletích 20. století bez nadsázky doslova fenomenálně. Podle údajů Svazu vinařů České republiky se v zemi pohybovala ještě v 60. letech někde na úrovni 6-7 litrů na osobu za rok. Ještě v roce 1995 to bylo asi 11 litrů a od té doby se zdvojnásobila: v roce 2018 vypil každý průměrný občan České republiky necelých 22 litrů vína za rok. Z celkových 2,2 milionů hektolitrů prodaných v zemi jich z domácích vinic pocházelo jen asi 600 tisíc, tedy o něco víc než čtvrtina. Územní potenciál a klima moravským vinařům kvalitní produkci zvýšit neumožní. I podle Vladimíra Trávníka je tak pro ně budoucnost nejspíš spojená hlavně s rozvojem agroturistiky a tomu mohou napomoct právě místa jako jsou „Mutěnické búdy“:
„Je to jediná rarita, kterou tady máme. Přes 500 vinných sklepů, mnoho z nich s krásnými „žudry“, tedy malovanými vchody, to se jen tak někde nevidí. Jinde na Moravě nebo v Rakousku najdete třeba vinné uličky, ale ne celou vesnici jako tady.“
Původní duch se pomalu vytrácí
Jenže cestovní ruch, až se znovu po epidemii koronaviru obnoví, s sebou může přinášet přílišnou komercionalizaci, a ne důraz na kvalitu vína. Přinejmenším někteří vinaři i v Mutěnicích pozorují, že se ten původní tradiční duch spojený s pěstováním vína začíná vytrácet s měnícím se životním stylem hlavně mladé generace. Petr Plchút je mutěnickým kronikářem a nedávno oslavil sedmdesátku:
„Na ústupu jsou taková ta hospodářství, jaká mívali naši rodiče nebo ještě moje generace. Mladí lidé nejsou prostě zvědaví na to, aby hospodařili na nějakých 10 nebo 15 arech a pěstovali tam víno sami pro sebe a pro své přátele.“
To neznamená, že by se vinařství nedařilo, jak koneckonců ukazují i statistiky o historicky největší rozloze vinic v posledních letech. Ale mění se způsob hospodaření:
„Mladší vinaři se buď dají na to, že pěstují víno natvrdo a oficiálně se tím přímo živí nebo si tím zvyšují příjmy při zaměstnání. Když to nechtějí dělat takhle, už toho nechají úplně a ve vinařství nepokračují. Takové to domácké chození do sklípku na pohárek v neděli odpoledne, posezení s přáteli, to už se vytrácí. Mladí na to moc nejsou. Dívají se raději do mobilů nebo se věnují jiným druhům zábavy.“
Říká Petr Plchút, ale jedním dechem dodává:
„Možná se to zlomí a lidé přijdou na to, že právě to posezení bylo to správné, že to patří k našemu kraji a měli bychom tak žít, abychom se odlišili od druhých.“
Existují přinejmenším náznaky, že se právě takový scénář přežívajících a obnovujících se vinařských tradic na Moravě naplňuje. Dosvědčuje to například výpověď jiného mutěnického rodáka Petra Miklici. Odešel z tohoto malebného kraje do průmyslové Ostravy, kde v 60. letech minulého století vystudoval, založil rodinu a dodnes si i v důchodovém věku přivydělává jako softwarový specialista. Srdcem ale zůstal v rodné vsi a dodnes se přímo v „Búdách“ stará o rodinný vinohrad. Mladé komerčněji směřující vinaře sleduje s pochopením:
„Ti lidé se tím živí a stojí je to strašnou námahu. Je přirozené, že u nich začíná převažovat obchodní pohled na věc. Ale mě se moc líbí, že pořád přežívá takové to ‚hobby‘ vinařství, které vychází z rodinných tradic. Pořád ještě mladší generace přebírají i ty menší sklípky a navazují na dílo těch předchozích. Nedělají to třeba metodou řízeného kvašení, každý rok se jim urodí trochu jinak a tím je to právě zajímavé. Takoví lidé vás pozvou k sobě do sklípku a ani nečekají, že jim za to budete platit. Není to možná tak časté, jako to bývalo dřív, ale tenhle duch pěstování vína přežívá.“
Vinařství na Moravě prošlo ve své historii krizemi i rozkvětem. Přečkalo války, změny politických i ekonomických systémů. Dnes si musí hledat a udržovat své místo na globalizovaném trhu. I v českých a moravských supermarketech najde každý zákazník vína z celého světa ve slušné kvalitě za rozumnou cenu. Gurmáni nad nimi mohou ohrnovat nos, ale je to nepochybně obrovská konkurence. Moravská vína a tradice s ním spojené v ní přežívají a přinejmenším zatím to nevypadá, že by byly na ústupu.
