Kdybych nepotkala správné lidi, možná bych vůbec nezačala tancovat, říká Denisa Musilová
Denisa Musilová je tanečnice a choreografka. Sedm let žila v Izraeli a deset v New Yorku. Teď je zpět v Česku v Horáckém divadle.
Její cesta k umění nebyla přímočará. V Jihlavě studovala střední školu se zaměřením na účetnictví. Poté vystudovala Duncan Center Conservatory v Praze, která se zaměřuje na moderní tanec. Rozhodla se strávit jedno léto prací v kibucu a nakonec v Izraeli zůstala sedm let.
Profesionálně začala Denisa Musilová vystupovat až v Izraeli:
„Myslím, že to byla velká náhoda a pořádná dávka štěstí. Vše začalo v Izraeli, kde jsem sedm let žila, tančila a pracovala. Choreografka, se kterou jsem spolupracovala, se pak přestěhovala do New Yorku a pořád se mě ptala, jestli bych se tam nechtěla přestěhovat také a tančit s ní.“
Kdy jste začala tančit a přemýšlet o profesi choreografky?
„Myslím, že jsem vždycky chtěla tančit a vystupovat. Začala jsem s tím docela pozdě a dlouho jsem se snažila najít svou cestu. Nebyla jsem ani baletka, nezajímala jsem se o moderní tanec. Ale pak jsem potkala tuto izraelskou choreografku a další lidi, se kterými jsme si sedli. Kdybych nepotkala správné lidi, nejspíš bych vůbec netančila.“
Mluvíme spolu v Horáckém divadle v Jihlavě. Jste tu zaměstnaná, nebo pro ně pracujete na volné noze?
„Jsem zde zaměstnaná. Vedu výchovné programy, připravuji workshopy a lekce pro děti. A jsem také hostující choreograf pro režiséry, kteří sem přijdou a potřebují nějakou choreografii do svých představení.“
Tancovala jste také pro světovou legendu Michaila Baryšnikova, jak jste se k němu dostala?
„Přišel se podívat na jedno naše vystoupení, které jsme měli v New Yorku. Jeho žena pracovala v malém divadle a zeptala se nás, jestli bychom v její show nechtěli mít menší vystoupení. Tam se na nás přišel podívat znovu a nabídl nám, abychom vystoupili v jeho divadle. Předtím se nás také zeptal, jestli bychom nepředvedli jeho z našich dřívějších představení na jeho festivalu Ringling International Arts Festival na Floridě.“
Když říkáte, že Vám dal možnost vystupovat v jeho divadle, stačily Vám peníze z těchto vystoupení na to, abyste z nich mohla žít?
„Ne. Ta částka byla asi stejná, jako byste dostal tady. Peníze jdou na zkoušky, úpravy, scénu, hudbu a další potřebné věci, aby bylo možné představení realizovat.“
Horácké divadlo, kde si spolu povídáme, je regionální divadlo na Vysočině. Jak se stane to, že se z New Yorku dostanete zrovna do Jihlavy a naopak? Proč nezůstanete například v Praze, nebo v nějakém jiném městě v Evropě, třeba Berlíně?
„Myslím, že jsem byla jen líná. Když jsem se přistěhovala zpátky, nevěděla jsem, kam jít, takže jsem se vrátila k rodičům a nechtěla jsem jít znovu do Prahy. Je zajímavé, že můžu být tady a stále vystupovat v Praze, nebo vést projekty v Ostravě a cestovat, kam chci.“
Co Vás tedy táhne zpátky do New Yorku?
„Asi ta touha, abych tam předváděla svou práci. Myslím, že to je hlavně o těch deseti letech, které jsem tam strávila, o přátelích. Když jsem se sem vrátila, moc lidí jsem tu neznala a nemůžete se jen tak někoho po půl roce, co tu žijete, zeptat, jestli bude váš nejlepší přítel. Chybí mi hlavně lidé, které znám už dlouho.“
Nepřipadala byste si více kreativní a užitečná v New Yorku, než v Jihlavě?
„Asi ano. Ale také jsem skoro dvacet let nebydlela blízko svých rodičů. V New Yorku jsem měla pracovní vízum a nemohla dělat plno věcí, které jinak lidé, kteří mají zelenou kartu, mohou. Mohla jsem pracovat jako servírka, nebo v uměleckém průmyslu. I když jsem před tím, než jsem se odstěhovala, měla dobrou práci, pořád jsem si říkala, jak je to tam těžké. Pracovala jsem nonstop, šla jsem do práce, pak do další práce, pak na zkoušky, protože jsem chtěla něco dělat a neměla jsem žádný soukromý život. Chtěla jsem zkusit, jestli je lepší, když máte nějaký soukromý život, volné víkendy, méně práce. Chtěla jsem vidět, jaký vliv na mě bude mít zastavení toho kolotoče, proto jsem se chtěla vrátit.“
Máte v New Yorku nějaké přátele, které umění opravdu uživí, ať už například v divadlech, nebo mají všichni nějaké vedlejší přivýdělky, například v restauracích, kavárnách?
„Když jste jako tanečník součástí nějakého zavedeného souboru, je to možné. Ale umělci, kteří zrovna vyšli ze školy, mladí lidé či umělci na volné noze mají obvykle i jinou práci.“
Jste v kontaktu se svými přáteli a kolegy z New Yorku? Pokud ano, jak se vypořádávají se současnou krizí?
„Jsem s nimi v kontaktu. Mám kamarádku, která má malé dítě a upřímně nevím, jak to zvládá. Už jsou doma skoro půl roku, řekla mi, že se zpozdili s nájmem apod.“
Je v pořádku říct, že v České republice a pravděpodobně i všeobecně v Evropě je život pro lidi z uměleckého průmyslu snazší?
„Myslím, že pro umělce na volné noze to není snadné nikdy a nikde. Pracujete od jedné práce k druhé a někdy nemáte nic. A pro ženy, které mají děti, je to ještě těžší. Ale myslím, že náš sociální systém je mnohem přívětivější než ten v USA. Neměla jsem tam během skoro celé doby ani zdravotní pojištění, což je vzhledem k mému povolání šílené. Tady můžu jít k zubaři a doktorovi kdykoli chci.“
Mluvil jsem s několika dalšími lidmi, kteří zmínili, že především herci nebo lidé, kteří pracují v divadle, si občas příliš necení dobré situace v České republice. Souhlasila byste s tím? Vím, že je to poněkud generalizované, neboť záleží, kde pracujete.
„Nemůžu mluvit o lidech na volné noze. Divadlo, ve kterém pracuji teď, má herecký soubor. Někdy mi připadá, že neví, jaké mají štěstí. Jsem si jistá, že být hercem je velmi tvrdá práce, hrát představení za představením, učit se texty. Ale mají plat a mohou dělat umění a to je, myslím, krásné. Máte ve svém životě stabilitu.“
Jak těžké je dostat vízum, když chcete být umělcem v USA? Potřebujete mít předem nějakou smlouvu? Jak to funguje?
„Potřebujete sponzora, který za Vás podepíše papíry, zaručí, že se o Vás postará a pro kterého budete tančit. Není to lehké, ale ani nemožné.“
