Česká pohádka má být jako měkký polštář, říkal Václav Čtvrtek
Pohádky o loupežníku Rumcajsovi, o Křemílkovi a Vochomůrkovi a nebo o víle Amálce – všechny tyto příběhy pro děti napsal Václav Čtvrtek. Na těchto pohádkách vyrostly děti několika generací, dnešní šedesátníci i děti, kterým je šest let právě teď. Dílo Václava Čtvrtka nestárne, i když si připomínáme už 110. výročí narození tohoto spisovatele.
„Inspirace vždycky přichází z nějakého velkého zážitku. Třeba jdete lesem, ani si to neuvědomujete, je hezky, je tam voňavo, zpívají tam ptáci, svítí tam do toho lesa sluníčko. Najednou se vám v povídce, kterou píšete, objeví nějaký les, ve kterém vám je dobře a doufáte, že i tomu čtoucímu bude dobře“, takto Václav Čtvrtek vysvětlovat dětem, odkud bere inspiraci.
Hajaja – tak se jmenovali rozhlasové Večerníčky, Václav Čtvrtek napsal desítky vyprávění na dobrou noc. V Československém rozhlase s Čtvrtkem spolupracoval Zdeněk Slabý, který s radostí vzpomíná na natáčení Hajaji.
„Když jsem se ho, ptal jak to, že ty jeho pohádky mají takový humor, tak říkal „já sám nejsem moc humorný člověk, ale mě se to v těch pohádkách tak nějak usmívá“. Čtvrtek razil heslo, že česká pohádka má být měkká jako polštář jako polštář pod hlavu.“
„Právě šedesátá léta přinesla pro české pohádky obrovský vývoj, od Drdy až po Macourka. Byla tady spousta výtečných autorů, kteří byli dokonce překládáni. Byli jsme bráni za pohádkovou velmoc. Čtvrtek hrál v tomhle ansámblu takovou basovou roli, podezníval experimenty jiných. Sám nebyl proti experimentům, ale říkal „já navazuji na tradici, mě to takhle sedí.““
„Jednou říkal, že jeho cílem jako spisovatele a autora pohádek je ukázat, že všechny problémy se dají nějak řešit. Pro Čtvrtka je také typické, že na jeho tvorbě, jak na četbě, tak na Večerníčcích si pochutnají i dospělí. Příběhy mají kromě humorné stránky i určité rafinovanosti, fajnovosti, které si vychutnají dospělí. To je zároveň záruka dlouhověkosti jejich pohádek, protože dítě se k nim může po letech vrátit a číst je novýma, dospělýma očima,“ uzavírá Zdeněk Slabý.
Příběhy Václava Čtvrtka vždycky byly a jsou pohlazení slovy.
„Já hrozně rád píšu knížky s dobrým koncem. Protože člověk vždycky touží po tom, aby na světě bylo dobře a vždycky všechno dobře dopadlo.“
