Proč by Smolíček nezavolal mobilem? V pohádkách Aloise Mikulky beze všeho
Alois Mikulka je stejným dílem výtvarník jako spisovatel, přestože vzděláním by měl patřit spíš k první profesi. Malbu vystudoval, pak na dlouhá léta přibral vymýšlení příběhů pro děti, vydal na pět set pohádek, a dnes už mu zůstává opět hlavně malba a kresba. Ale protože tuto rubriku věnujeme literatuře, je vám už asi jasné, že tentokrát budeme mluvit o Mikulkovi spisovateli.
"Já jsem od malička vyprávěl ostatním klukům všelijaké zkazky, co jsem si vymýšlel, a ještě když jsem studoval na vysoké škole, seděl jsem u stolu, kreslil nějaký velice složitý obraz, vykládal jsem k němu a ještě jako dospěláci jsme se tomu velice chechtali. A když jste malý a vidíte, že vás velcí kluci, kteří by vás normálně nejradši seřezali, napjatě, s otevřenou pusou poslouchají, tak z toho máte dokonce radost, ne? Vždycky jsem si vymýšlel a vždycky jsem si kreslil, to už patří nějak k mé povaze."
"Nejlepší se mi provokuje fantazie, když vidím nějakou naprosto špatnou věc, nějaký špatně namalovaný obraz, něco co je vyprávěno bez pointy, bez náboje, tak to mě nejvíc vyprovokuje, že to chytnu a začnu to nějak promýšlet líp."
Která byla vaše první knížka pro děti?
"Aby se děti divily."
A jak vznikla?
Použil jste tam nějaké už napsané věci?
"Ano, z té první knížky, co jsem napsal, z té si hned vzali. A pak už jsem začal psát přímo pro ně."
V cyklu Hajaja poslouchaly děti v roce 1961 například tuto pohádku Aloise Mikulky: O měsíci a velblouďátku. Četl ji Eduard Cupák.
Jaké jsou dnešní děti? Mění se?
"Ne, děti jsou úplně výborné, pořád jsou výborné. Živé, nebojí se, jsou dobré, fakt. Byl jsem teď v jedné školce, tam dokonce byly děti, co nejsou úplně v pořádku duševně, i tam to bylo bezvadné, fakt."
Jste řazen mezi tvůrce moderní autorské pohádky. Čím jsou vaše pohádky moderní?
"Já o tomhle moc nepřemýšlím, ale prostě... když třeba jelena střelí Jezinka a on umírá, tak Smolíček volá mobilem, který našel v borůvčí. Zavolá si rychlou záchranku, přijede služba, doktor mu vymění srdce, najednou zjistí, že nejsou pojištění... Teď chtějí hotové peníze, jelen ani Smolíček žádné nemají, ale jelen má zlaté parochy, tak šmidli fidli, doktor si to odnese, aby nedostal od pana ministra na zadek..."
"No je! Děcka to berou úplně vážně. Navíc se seznámí s tím, že když se neplatí zdravotní pojištění, tak je těžký průšvih. Mají všichni otevřené pusinky, a samozřejmě učitelky tamhle se tomu pochechtávají, ale děti to berou úplně vážně. Najednou vědí, že není nic zadarmo, obzvláště ne ve zdravotnictví. Ale víte, co se mně stalo onehdy? My jsme tady hráli O třech prasátkách a ono to začíná tak, že ten hladový vlk potká tchoře a myslí, že je to prasátko a chce ho sežrat. Tchoř říká, ať si s ním moc nezahrává, a ten vlk říká: nemáš u sebe náhodou sůl? Na co? No abych si tě mohl posolit, než tě sežeru.. A ten tchoř ho pak postříká tou svou voňavkou. A představte si, že jeden chlapeček odskočil do vedlejší hospody a donesl tomu vlkovi solničku! Takoví oni jsou! Oni chtěli vidět, jak vlk toho tchoře sežere. A posolí si ho. Děti jsou někdy až krvelačné."
Nejsou víc než bývaly?
"Ne, to je pořád stejné. Taky tady jednou hráli moji pohádku a tam byl jeden velice zlej a přišel ho zatknout policajt. Všecky děti - celé jeviště i režisér žasli - byly pro to, aby ten zloděj utekl a ten policajt byl pro ně zlá postava. Úplně naopak."
Pravda je, že se říká, že v populárním seriálu Arabela byl mezi dětmi nejoblíbenější postavou ten největší padouch, ztělesnění zla Rumburak...
"Děti jsou vždycky spíš s tím darebáčkem, než s tím hodným. Protože samy jsou trošku taky takové."
Proč jste přestal psát pohádky. Už jste mi řekl, že máte trochu pocit, že těch pohádek je na trhu moc.
"Tak já už jsem jich napsal asi 500, tak si říkám, že už jsem celkem splnil. Z těch pěti set by takových 40 bylo podle mě opravdu kvalita. Že se za to opravdu stydět nemusím. ty ostatní, většina těch pohádek je taky psaná pro dospělé, to je taky trochu zvláštní. Já jsem celkem to své vypsal a teď když vidím v knihkupectvích ty strašlivé hory knih, a pořád další přibývají a každý najednou umí psát, tak radši vycouvám, z toho množství, z toho davu."
Přesto ale ilustrujete dál, i knížky pro děti.
"Málo, protože se objevilo zase spousta mladých, jak spisovatelů, tak ilustrátorů. Oni spolu kamarádí, tak si tu práci vždycky smluví dohromady, tak teďka už je zakázek málo."
Jedna z vašich posledních prací byla knížka Spadl buben do kedluben Karla Šiktance.
"Ano, tu jsem dělal. Potom jednu mou knížku, ta se jmenuje Letem světem. To je trošku špalíček, dost silná knížka, dětské básničky a barevné kresby, stojí kolem 400 korun, málokdo si to koupí..."
Co jste do té knížky vybíral?
"Jsou tam většinou starší básničky vytahané z různých knih, pak spoustu jsem jich udělal zvlášť, vybral jsem z různých sešitů a Mateřídoušek. Pokud to jde, tak všude je trošku sranda, nějaký nápad. Pro děcka musí být všecko přesně rytmicky, verše musí klapat, myšlenka musí být jasná a musí to být trošku legrace, jinak to nemá smysl."
