Češky v Africe / Vladana Gomes Adolfo: Na Angolanech mě nejvíc baví, jak jsou vysmátí
Rodačka z Ostravy už pět let žije v Angole. S manželem založila první angolskou firmu vyrábějící přírodní kosmetiku. Proč se snaží vymyslet opalovací krém pro albíny nebo proč je nemožné z Angoly zaplatit fakturu? A čím bychom se mohli inspirovat od Angolanů? Příběhem Vladany Gomes Adolfo (48) startuje seriál RPI Češky v Africe.
Celý můj angolský příběh začal v okamžiku, kdy jsem v Praze potkala svého manžela. Už jako malá holka jsem chtěla žít v Africe. Když se po nějaké době našeho vztahu zrodila myšlenka podnikání, tak jsem svému muži řekla: „Jedině v Africe!“ Po roce a půl života v Čechách jsme se tedy odstěhovali do Angoly, a mně se splnil dětský sen.
Když nepočítám dovolenou v Egyptě, tak jsem nikdy v Africe nebyla. Rovnou jsem do toho skočila rovnýma nohama, o Angole jsem toho moc nevěděla, na internetu těch informací je po málu, nebo se týkají občanské války. Jaké byly mé začátky v Angole? Moc jsem to nevnímala, protože jsme byli v jednom kole. Okamžitě po našem příletu do Angoly jsme začali řešit založení firmy, měli jsme svatbu, budovali naše bydlení a během tří měsíců jsme měli otevřený obchod.
Všechno jsem vnímala pozitivně, byla jsem šťastná, že jsem konečně v Africe. Měla jsem pocit, že sem patřím. Nic mě nepřekvapovalo, nepohoršovalo, nešokovalo. Strašně pěkně mě i přijala manželova rodina.
První angolská firma na kosmetiku
Myšlenka založení firmy na kosmetiku vznikla úplně nevinně, když jsem v Praze experimentovala s bylinkami a domácí výrobou mýdla, abych pomohla manželovi vyřešit problémy s kůží, protože česká voda mu vůbec nevyhovovala. Já sama mám blízko k botanice a vystudovala jsem zemědělku, zatímco můj muž žije podnikáním, takže všechno do sebe pěkně zapadlo. Nyní vlastníme malou manufakturu přírodní, ručně dělané kosmetiky Charme Natura.
Vyrábíme mýdla, šampony, krémy, přípravky na pleť a vlasy nebo třeba i svíčky a balzámy na rty. Nejoblíbenější jsou naše produkty na akné, kterým Angolané hodně trpí, a oleje na vlasy. Zaměřujeme se hlavně na angolský trh, občas vyvážíme do okolních zemí jižní Afriky, ale plánujeme oslovit i české zákazníky.
Naše začátky byly skromné, měli jsme pronajatý prostor s výrobnou a obchodem, nyní už máme vlastní prostory. Jedna z nejsložitějších věcí byla a je dovoz materiálů ze zahraničí, skoro všechno jsme museli dovážet z České republiky nebo Jihoafrické republiky. Navíc Angola hodně omezuje obchodování se zahraničím, takže například není možné zaplatit fakturu objednávky. V takovém případě musí manžel vycestovat do Namibie, zaplatit fakturu a my pak čekáme na zboží, což může trvat i měsíc.
V EU je všechno mnohem více na dosah ruky, stačí sednout k internetu, objednat online a za pár dní to máte. Tady je dovoz velmi komplikovaný, i proto se snažíme být v podnikání více a více soběstační. Nyní už máme vlastní lis na výrobu rostlinných olejů, já objevuju místní angolské byliny a postupně se tak přibližujeme k naší vizi vyrábět většinu ingrediencí pro naše produkty.
Nemusíme řešit rozměr toalety
Na druhou stranu je podnikání v Angole oproti Evropské unii jednodušší v tom, že tu nejsou striktní a neflexibilní pravidla. Ano, samozřejmě jsou tu pravidla, které firmy musí dodržovat, ale není to do nejmenších detailů. Například provozovna musí mít toalety a přístup k vodě, ale nikdo už pak neřeší, jaký má toaleta rozměr nebo jaký kohoutek použijete.
Další věc, která je v Angole odlišná je řízení zaměstnanců. V Angole je vždy na prvním místě rodina, takže pokud někdo v rodině třeba onemocní, tak zaměstnanec zůstane doma a stará se o nemocného. Podobně máme problémy s absencí během období dešťů. Infrastruktura je tu totiž horší a cesty se během deště promění spíše v řeky, takže když prší, tak většina zaměstnanců nedorazí nebo dorazí pozdě. Zkrátka když ráno vidíte, že prší, tak se můžete rozloučit s plány na daný den. Na druhou stranu jsou Angolané hrozně učenliví a mají o práci u nás ve firmě zájem. Pokud narazíte na dobrého člověka, tak jsou hodně schopní a šikovní.
Sezamová mouka, baobabový prášek a biopotraviny
Nyní bydlíme na sídlišti předměstí hlavního města Luandy, ale chceme se přestěhovat na farmu, kde budeme schopni pěstovat a vyrábět co potřebujeme. Již nyní nám tam roste kakao a káva, lisujeme vlastní kakaový olej a děláme kakaové máslo. V létě plánujeme začít dovoz kakaových bobů a kávy do České republiky, později bychom rádi založili malou čokoládovnu.
Kromě toho je na místní produkci skvělé to, že můžeme podpořit angolské zemědělce a malé podnikatele. Nyní vykupujeme semena přímo od místních a plánujeme spolupráci například s podnikatelkou, která nám bude vyrábět dárkové krabičky z trávy, zatímco nyní jsme museli dovážet dárkové krabičky až z České republiky.
Také chceme rozšířit náš sortiment o biopotraviny jako je sezamová a kokosová mouka nebo baobabový prášek. Zkoušela jsem vyrábět i mangový prášek, který se výborně hodí třeba do jogurtů či smoothies. V prosinci, během sezóny, kdy zrají manga, je jich tu totiž nespočet a skoro nijak se nevyužívají, což je hrozná škoda. Také experimentuji s výrobou ochranného krému pro albíny. Místní asociace sdružující lidi s albinismem mě oslovila s tím, že na trhu nejsou k dostání produkty na ochranu kůže. Albíni totiž velmi často čelí problémům s kůží kvůli poruše tvorby melaninu.
Máme internet, mikrovlnku, pračku i pitnou vodu
Co se týče života v Angole, tak tu máme v podstatě všechno. Není to sice tak komfortní život jako v Čechách, ale máme tu internet, mikrovlnky, pračky, elektřinu, pitnou vodu i splachovací záchody. Stejně tak je tu skvělé jídlo, netrpíme hladem, jak si někteří lidé myslí. Otázky typu „Vy máte internet?“ nebo „A co jíte?“ jsou opravdu hodně běžné, já už jsem tohle vysvětlování vzdala. Přitom třeba angolské jídlo je úžasné.
Samozřejmě tu jsou i univerzity a vzdělaní, schopní lidé. Typické stereotypy o Afričanech, které opravdu slýchám, prostě nejsou pravda. Je na čase, aby lidé pochopili, že Afrika nejsou jen chudé vesnice či luxusní hotelové rezorty.
Naopak bychom se v mnohém mohli inspirovat. Nejvíc mě tu na lidech baví, že jsou stále vysmátí. Ti nejchudší jsou nejmíň lakomí, opravdu by se rozdali. Když jsem byla naposledy v Česku, tak jsem ráno šla na poštu, kde seděla už v deset hodin ráno velmi otrávená paní. Přitom seděla v teple, na židli, měla před sebou horkou kávu. To je v Angole prostě luxus. Teď si představte Angolanku, která ráno šlape několik desítek kilometrů pro cestě, ve čtyřiceti stupních, na hlavě má těžký koš s banány a sladkými bramborami. Snaží se něco málo prodat, aby měli večer doma večeři. Když na ni zamáváte, tak má úsměv od ucha k uchu. V Evropě si neumíme vážit toho, co máme. Neuvědomujeme si pohodlí, jaké máme a sami si děláme život složitý.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
