Obyčejní hrdinové Afriky objektivem českého cestovatele

Lukáš Slavík z jižních Čech už nevěděl, jak odpovídat na typické otázky o Africe. Rozhodl se proto točit rozhovory s obyčejnými lidmi a ukázat, jak to na tomto kontinentě opravdu vypadá.

Afrika je kontinent snad nejvíce obtížený stereotypy a negativními konotacemi, a každý kdo v Africe žije nebo po ní cestuje, bude souhlasit, když řeknu, že medializovaná chudoba, nemoci, divoká zvířata, nespoutaná příroda a po pomoci toužící lidé jsou pouze jednou stranou mince. Proto mě zaujal projekt Silent Heroes (Obyčejní hrdinové) Lukáše Slavíka o obyčejných lidech v Ugandě, Rwandě, Tanzanii či Burundi, který se snaží ukázat, že i běžní lidé jsou důležití, mohou mít neobyčejné příběhy a zaslouží si naši pozornost.

Foto: Soukromý archiv Lukáše Slavíka

Lukáše jsem si pozvala k povídání o tom, proč začal točit videa na YouTube a proč chce zviditelňovat příběhy obyčejných lidí jakou jsou třeba ženy v domácnosti, sběrači plastových lahví, holiči, bankovní operátoři, řezníci, děti bez rodičů nebo lidé žijící s postižením.

Cestování vždy bylo nedílnou součástí Lukášova života. Nejdříve cestoval po Asii, Jižní a Severní Americe, studoval ve Švédsku a téměř pět let pracoval v Německu. Po první vlně Covidu se rozhodl, že potřebuje přestávku: „Rozhodl jsem se vyjet někam, kde jsem ještě nebyl. Na začátku roku 2021 jsem tak přistál v Keni, odkud jsem se vydal do Ugandy, kde jsem měl na tři dny navštívit organizaci, která pomáhá dětem, většinou z neúplných rodin.“

Ze tří dnů se ale stalo pět týdnů a Lukáš si uvědomil, že chce této organizaci nadále pomáhat: „Rozhodl jsem se uspořádat malou sbírku na školní pomůcky pro 58 dětí, které organizace podporovala. Jako poděkování pro dárce jsme s dětmi nacvičili choreografii na trendující hit Jerusalema od jihoafrického DJje Master KG a vokalistky Nomcebo Zikode. Video jsem dal na svůj YouTube kanál Dudy Travelling a překvapivě nabralo velkou sledovanost, nyní má téměř tři čtvrtě milionu shlédnutí,“ vypráví Lukáš.

Foto: Soukromý archiv Lukáše Slavíka

Lukáš se do Ugandy vrátil a díky úspěchu prvního videa se rozhodl začít točit dál. Ovšem s novým námětem. K myšlence přispělo i to, že s Lukášem tentokrát cestovala i jeho maminka, která byla překvapená, že je Afrika úplně jiná, než si myslela. Lukáš tehdy v Africe cestoval už téměř rok, a neustálé dotazy o tom, jaká je Afrika „doopravdy“ se množily: „Dostával jsem otázky, jestli jsou v Africe školy, jestli je tam jídlo nebo proč většina dětí nechodí do školy (pozn. podle statistik UNICEFU téměř 80% dětí školního věku bylo do školy zapsáno).“ A tak se zrodil koncept Silent Heroes.

Silent Heroes jsou videa o obyčejných lidech: „Videa točím v angličtině, protože je to jazyk, kterým s lidmi mluvím. První a druhá sezona seriálu videí z Ugandy a Rwandy byla založena na sedmi otázkách, stejných pro všechny protagonisty,“ popisuje Lukáš. Otázky jako „Co je pro vás nejdůležitější?“, „Jaký je váš největší úspěch?“, „Za co se nejvíce stydíte?“, „Jakou nejšílenější věc jste udělali?“ nebo „O čem v životě sníte“ a odpovědi na ně nádherně ukazují lidskost protagonistů Silent Heroes. A právě to s nimi máme společné i my. Kdo z nás kromě úspěchů v životě nezažil prohry či věci, za které se stydí? Kdo z nás nemá nějaký sen? Kdo z nás nedoufá, že strávíme život po boku milovaných lidí?

ČTĚTE TAKÉ

Ugandská káva upražená s českým dotekem

Právě v tom leží síla příběhů Silent Heroes. Životy hlavních protagonistů jsou naprosto odlišné od těch našich, ale všichni máme i spoustu společného: máme věci, které jsou pro nás důležité, máme své sny, zažili jsme úspěchy, na které jsme pyšní a zároveň události, za které se stydíme, děláme chyby či špatná rozhodnutí. Všichni čas od času uděláme něco šíleného a milujeme humor a smích.

Lukáš nyní ve východní a jižní Africe strávil už dva roky: „Videa jsou pro mě způsob, jak ukázat opravdový život v Africe, chci vyvracet mýty o Africe jak doma, tak v zahraničí. Stejně tak chci vyvracet mýty o běloších, které zase mají Afričani. Do budoucna bych chtěl najít cestu, jak spojit tuto zábavu s něčím užitečným, co by mohlo nejen zaujmout, ale také zanechat nějaký kladný dopad ať už v Africe, či jinde.“

Příběhy obyčejných hrdinů

Hassan, pouliční kuchař 

Hassan|Foto: Soukromý archiv Lukáše Slavíka

Hassan Sooka (24) je táta tří dětí, pocházející z ostrova Buvuma v Ugandě. Hassan pracuje v hlavním městě Kampale ve „fast food“ stánku, ve kterém vyrábí chapati rolex (omeleta zamotaná v chapati, číslo jedna ugandského pouličního jídla, které byste si v případě návštěvy této země stoprocentně neměli nechat ujít). Se stánkem mu pomáhá jeho mladší bratr Yunus a za měsíc si vydělá necelý šest set korun. Jednou za necelé dva měsíce se Hassan vrací na návštěvu ke své ženě a dětem, s praktickými dárky jako jsou boty nebo školní brašna a penězi na základní věci. Nejdůležitější je pro něj jeho rodina a říká, že když jsou šťastní oni, tak je šťastný i on sám. Nejpyšnější je na svá dvojčata, protože v Ugandě dvojčata znamenají požehnání. Hassan se nejvíce stydí za to, že nemá vzdělání a nejtěžší pro něj bylo, že mu umřela máma a vychovávala ho nevlastní matka, která na něj byla zlá.  Jeho snem je mít dobrý život, být šťastný s rodinou a kamarády.

Mugisha, sběrač lahví

Mugisha|Foto: Soukromý archiv Lukáše Slavíka

Mugisha (30) pochází z Konga, ale v Ugandě žije už dvacet let. Jeho snem je pracovat pro společnost vyrábějící nápoje. Nyní se živí tím, že po Kampale sbírá prázdné plastové lahve. Nejdůležitější je pro něj práce, po práci je jeho druhou nejoblíbenější věcí na světě jediná kniha, kterou vlastní. Nejvíce se stydí, když se mu lidi smějí a myslí si, že je k ničemu. Nejšťastnější je, když se mu podaří sběrem lahví vydělat šedesát korun. Jeho snem kromě práce pro společnost vyrábějící nápoje je také to, že by jednou mohl řídit auto.

Christina, žena v domácnosti

Mama Topi|Foto: Soukromý archiv Lukáše Slavíka

Christina (Mama Topi) (37) žije na vesnici Balita v Ugandě. Mama Topi je mámou šesti dětí a vlastní malý obchůdek, zahradu a pár kusů dobytka. Nejdůležitější je pro ni její rodina a práce, které ji umožnují se o své děti postarat, i když peněz není dostatek. Nejvíce je pyšná na své šestnáctileté manželství a svých šest dětí, a to, že dokáže obstarat jídlo pro rodinu. Nejvíce se v životě styděla za to, když během svých školních let musela prosit své spolužáky, aby jí koupili sešit či tužku, protože její rodiče si to nemohli dovolit. Jejím snem je mít pořádný byznys, mít dobytek, slepice, kachny a pěstovat zeleninu.

Xavier, bankovní operátor

Xavier|Foto: Soukromý archiv Lukáše Slavíka

Xavier (25) je pouliční „bankovní operátor“ ve městě Musanze ve Rwandě (pozn. posílání a vybírání peněz přes mobily je v Africe stále mnohonásobně populárnější než přes bankovní účty), který má svůj mobilní stánek na ulici u benzínové stanice. Lidé používají jeho služby k tomu, aby buď poslali či vybrali peníze. Nejdůležitější je pro něj jeho sestra, která se o něj od malička starala. Nejtěžší pro Xaviera bylo vyrůstat bez rodiny a to, že si jako mladistvý neuvědomoval, co je důležité a občas chodil za školu. Za největší úspěch považuje to, že nakonec dostudoval a zažil svou vlastní promoci. Jeho snem je stát se učitelem.

Joseph, muž v domácnosti

Joseph a jeho rodina|Foto: Soukromý archiv Lukáše Slavíka

Joseph (39) z ugandské vesnice Buzinda oslepl, když mu byly tři roky. Nyní se svou ženou vychovává tři děti. Nejdůležitější je pro něj jeho rodina, o kterou se dokáže postarat i přesto, že je slepý. Nejtěžší je ale právě slepota, protože nemůže pracovat, nemůže opravit starý kurník nebo záchod. Těžké je také stigma, které se v jeho komunitě pojí se slepotou. Nejvíce se Joseph stydí, když se mu lidé smějí nebo mají pocit, že za nic nestojí. Za největší úspěch Joseph považuje svou rodinu a za nejšílenější považuje to, že sám dokáže dojít do sedm kilometrů vzdáleného města, dokáže dojít pro vodu do studny či na dřevo do lesa, a přitom se dokáže vrátit domů. Joseph sní o tom, že se jeho dětem dostane vzdělání a budou mít lepší šanci na život, postarají se o něj a přestaví dům.