Veronika Cejpková: Chceme změnit zdravotní péči pomocí lásky a radosti
Pět let vede dětskou nemocnici v ugandské Jinje a snaží se přinést pozitivní energii do místa, které je často útočištěm poslední naděje. Příběhem Veroniky pokračuje seriál Češky v Africe.
V roce 2009 jsem procestovala devět zemí Afriky. V Ugandě jsem pak zažila opravdový vesnický život. Měsíc jsem bydlela mezi místními, bez vody a elektřiny. Chtěla jsem totiž vědět, jaké to je žít na skutečném africkém venkově a jak chudým lidem ulehčit život. Nejvíce jsem se chtěla věnovat podvyživeným dětem a již při této návštěvě jsem spolu s místními objevila opuštěný dům, který by byl ideální jako rehabilitační centrum pro děti trpící podvýživou.
Po měsíci jsem se vrátila zpátky do Anglie, kde jsem tehdy žila, a dalších šest měsíců se mi každou noc zdálo o ugandských dětech. Věřím, že to bylo znamení. Ještě ten samý rok jsem začala shánět peníze na registraci charitativní organizace a otevření zařízení. V roce 2010 jsem odjela zpátky do Ugandy a skutečně zprovoznila malé centrum pro podvyživené a opuštěné děti. Tři roky jsem zde žila spolu s dětmi, o které jsme se starali. Nebyla tam zavedená ani elektřina, ani voda. Veškeré své výdaje jsem si platila z úspor. Dělali jsme i nesmírné množství výjezdů do okolních vesnic, kde jsme poskytovali základní lékařskou a preventivní péči. Kromě toho jsem ve vedlejší vesnici založila školu.
Chtěla jsem pomoci více dětem
Během dvou až tří let jsem zjistila, že tímto způsobem jsem schopná pomoci pouze několika málo dětem. Tehdy jsme podporovali zhruba třicet dětí za rok, protože s námi zůstávaly minimálně šest měsíců. Potřebovala jsem se více věnovat získávání financí. Proto jsem se odstěhovala do města Jinja, poblíž hlavního města Kampaly. Poprvé v životě jsem měla z příspěvků dárců pokryté i své výdaje na bydlení a jídlo.
Zlom nastal v okamžiku, kdy se do naší péče dostala tříletá holčička jménem Hiba, která měla srdeční problémy. Doktoři ji posílali z jedné nemocnice do druhé, tolikrát měla na kahánku a já si tehdy řekla, že pokud to přežije, tak založím svou vlastní nemocnici. Slíbila jsem si, že moje nemocnice musí být úplně jiná, bude mít odlišný přístup k pacientům, a hlavně nebude negativní. Chtěla jsem vytvořit místo, kde lidé najdou i v těžkých chvílích naději i úsměv, zkrátka takový kouzelný ostrůvek naděje, kde je vše možné.
Kouzelná nemocnice přinášející radost
Hiba naštěstí všechny těžkosti zvládla, a já během šesti měsíců vybrala peníze na stavbu nemocnice. Na začátku roku 2016 jsme slavnostně otevřeli Kouzelnou dětskou nemocnici a porodnici Whisper. Českou pobočku jsme založili o tři roky později.
Nyní jsme schopni pomoci mnohem více dětem, za měsíc jich průměrně ošetříme 1 300, od založení to je už více než 60 tisíc dětí. Nemocnice má standardní, novorozenecké, popáleninové i nutriční oddělení, včetně intenzivní péče a porodnice. A protože chceme rozdávat povzbuzení na každém kroku, tak klademe velký důraz na to, aby naši doktoři a sestřičky byli srdeční, příjemní a rychlí.
Život v Ugandě je hodně těžký, dennodenně tu máme umírající děti. Kouzelná nemocnice s přívětivou a veselou atmosférou dodává lidem kuráž a sílu. Ať už se stane cokoliv, lidé jsou rádi, že u nás najdou úplně jiný přístup a lepší náladu. Proto jsou naše prostory krásně barevné, stěny zdobí pohádkové obrázky, zaměstnanci nosí veselé oblečky a kloboučky, zlaté hvězdičky, usmívají se, jsou milí k pacientům i k sobě navzájem.
Whisper byla v době jejího otevření první dětskou nemocnicí v Jinje. Lišíme se nejen přístupem k pacientům, ale také tím, že nabízíme širokou škálu služeb na jednom místě. Veškerá naše péče je po zaplacení vstupního poplatku, který činí zhruba 180 Kč, zdarma. V Ugandě totiž zdravotnický systém funguje tak, že si za každého lékaře musí pacient zaplatit sám, zajistit si dopravu, léky musí koupit a vyzvednout na jiném místě, na specialisty nikdo nepřispívá, protože státní zdravotní pojištění jako u nás neexistuje. Celý tento proces je nesmírně náročný pro rodiny s nižšími příjmy. V případě hospitalizace pacientům příbuzní nosí uvařené jídlo a všechny ostatní potřeby, jako například plenky, hygienické potřeby nebo prostěradla. Těhotné ženy chystající se k porodu si musí obstarat spoustu věcí, aby vůbec mohly rodit v nemocnici. U nás je vše zahrnuto v ceně registračního poplatku. Navíc ve Whisperu opravdu najdete doktory 24 hodin denně, což je normální věcí v Česku, ale v Ugandě spíše vzácností.
Nejoblíbenější dětská nemocnice v Ugandě
Nemocnice Whisper je nesmírně populární, protože je tu skutečně skvělý servis za velmi nízkou cenu. Já do projektu vložila své srdce a lásku a celý koncept nemocnice odpovídá potřebám místních. Jsme nezisková organizace, 60 % našich nákladů pokrývají dary od soukromých dárců, zbylých 40 % hradíme právě ze vstupních poplatků.
Za pět let jsme si udělali výborné jméno, ví se, že máme skvěle vyškolené zaměstnance. Právě proto se nám občas stává, že naše sestřičky nebo doktoři odejdou k jiným neziskovkám, které jim nabídnou mnohem vyšší platy, nebo na ugandské ministerstvo zdravotnictví, kde mají jistou práci víceméně až do důchodu. Personalistika (spolu se sháněním financí!) je na řízení tohoto projektu jednou z nejtěžších věcí.
V Ugandě je velmi málo specialistů. Zaplatit pediatry, gynekology nebo radiology je náročné. Také přijímáme pouze lidi, kteří sdílí naši vizi a hodnoty. Tohle je mravenčí práce. Investujeme velké množství peněz do školení, denně máme koordinační schůzky a naši zaměstnanci každý den získávají zlaté hvězdičky za to, jak se chovají, jestli jsou upravení, zda dodržují čas nebo nakolik jsou profesionální. Každý měsíc vyhlašujeme zaměstnance měsíce, na závěr roku zase zaměstnance roku. Tímto naše kolegy každodenně motivujeme a jako bonus ti nejlepší získávají finanční ohodnocení. A samozřejmě jim musíme jít příkladem.
Make-up a pěkné oblečení ukazuje, že vám na věcech záleží
Během svých prvních tří let v Ugandě jsem zjistila, že se tady lidi o sebe hodně starají. Já tehdy neměla ani šaty, nyní se oblékám úplně jinak. Jedna taková zavádějící myšlenka je ta, že lidé, kteří vedou neziskovky nebo charity by měli vypadat tak, že taky sami potřebují podporu. Já si ale myslím, že je to právě naopak. Jak máte pečovat o lidi, když neumíte pečovat sami o sebe? Jak máte milovat lidi, když nemilujete sami sebe? A proto jsem se rozhodla své oblékání i vzhled změnit a jít příkladem.
Make-up, podpatky a pěkné oblečení mě pozitivně nabíjí, dodávají sílu nejen mně samotné, ale i lidem okolo, protože život tu není vůbec lehký. Whisper miluji, ale mít na starost celý její běh je místy hodně vyčerpávající. Nyní náš personál čítá téměř sto zaměstnanců, a když mě vidí neupravenou nebo nenamalovanou, tak ví, že je něco špatně, ztrácí jistotu, neví, co se může stát. Pro mě je velmi důležité, aby naši zaměstnanci i pacienti měli pevnou půdu pod nohama a věřili ve vedení nemocnice.
Protože i já pocházím z rodiny, která nikdy neměla moc peněz, tak vím, že když chceme být v životě úspěšní, tak se člověk se o sebe musí zkrátka starat. Lidé v Ugandě mají složité příběhy a mnohdy těžký život, a proto je péče o zevnějšek jedním ze způsobů, jak se na to povznést a jít dál. Mé oblékání a líčení tak vyjadřuje úctu k lidem, ukazuje, že mi na nich záleží.
Naší vizí je nemocnice špičkové kvality
Whisper je radostné místo, což dokazuje i to, že naši zaměstnanci chodí občas do práce i ve volné dny. Já osobně jsem v nemocnici v jednom kuse, už několik let. Na Ugandě je výjimečné to, že tu máte svobodu kreativity a realizace různých nápadů. Když se rozhodnu mít obří barevné motýly na budově nemocnice, tak to nikomu nevadí a žádná vyhláška mě neomezuje. Stejně tak můžeme mít postýlky s dekoracemi nebo ozdoby na uniformách.
Za pět let jsme dokázali vybudovat místo, které má znamenitou pověst a skvělý personál. Mým dalším snem je vytvořit nemocnici, kam se budou sjíždět experti z celého světa a učit se, jak vnášet pozitivní emoce do chmurného prostředí. Doufám, že jednoho dne budeme mít i vlastní univerzitu, kde budeme vyučovat v souladu s naší vizí a Whisper přispěje ke změně zdravotnického systému pomocí lásky a radosti.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
