Cestovatel Tadeáš Šíma projel na kole Afriku
V Mali slyšel slovenštinu, v Kongu montoval fotopasti proti pytlákům. Cestovatel Tadeáš Šíma na kole projel Afriku. Vyrazil z Maroka a dojel až do Kapského města. Shodou okolností později stejným způsobem poznal i Saúdskou Arábii nebo Izrael.
Nejtěžší část cesty po Africe pro něj představovala místní byrokracie. S úsměvem naopak vzpomíná na setkání s rodilým Malijcem, který jej ve slovenštině přivítal slovy „Nazdar chlape, kam to šlapeš?". Cestování ho v životě provází neustále, na kole projel i některé ze zemí Arabského poloostrova, v loňském roce se vydal do bosenského národního parku Sutjeska a nedávno se vrátil z Kilimandžára.
Afriku jste na kole projel od severu k jihu, z Maroka do Kapského města. Proč jste se rozhodl pro trasu vedoucí po západním pobřeží?
„Vždy jsem chtěl vidět Afriku jako takovou a myslím, že východní pobřeží mě tenkrát, už je to pět nebo šest let, tolik nelákalo jako západ. Jako ryzí Afriku jsem vnímal západní státy, tedy Burkinu Faso, Senegal a později Kongo, Gabon a Namibii. Impulsem pro mě bylo zažít Afriku takovou, jaká je, a jakou jsem si ji vysnil."
Podařilo se vám navštívit každý stát v západní Africe?
„Každý ne, protože mě nepustili do Nigérie, nedali mi víza. Dodnes nevím proč. Zkoušel jsem tenkrát tři ambasády, konkrétně v Burkině Faso, Ghaně a Mali. Všude ale opakovali stejnou písničku - musel bych v daném státě strávit minimálně půl roku, abych o vízum mohl vůbec zažádat. Tolik času jsem samozřejmě neměl, a tak jsem přes Guinejský záliv musel zvolit letecký transport. Bral jsem to trošku jako osobní prohru, ale udělal jsem vše, co šlo.
Byrokracie v Africe je asi to nejhorší, co jsem na cestě zažíval. Když jedete na kole, nevíte, kdy budete daným státem projíždět, kdy dojedete k hranici. Víza jsem musel řešit vždy během cesty na jednotlivých ambasádách, nemohl jsem si je zařídit předem v Evropě."
Po příjezdu do Kapského města vás nenapadlo, že byste se zpět vrátil po východním pobřeží?
„To ne, mě tak hrozně bolely nohy, že jsem na to neměl ani pomyšlení. Ale neříkám, že mi tato myšlenka do dneška trochu nevrtá hlavou."
Kterými jazyky jste se během cesty domlouval?
„Vždycky říkám, že jazyk je to poslední, co by dva lidi, kteří se chtějí domluvit, měli mezi sebou ešit. Když chtějí, tak se domluví. Měl jsem samozřejmě nějaké základy francouzštiny. Je dobré umět číslovky, aby vás neošidili na každém tržišti. To mi v bývalých francouzských koloniích vystačilo. Samozřejmě také umím trošku anglicky. A když to nešlo ani jedním jazykem, pomohly ruce a nohy."
A co čeština? Ze zápisků na vašem blogu si pamatuji, že jste během cesty potkal i několik Čechů…
„Pár Čechů jsem potkal, ale více si vzpomínám na setkání se slovensky mluvícím Malijcem. Narazil jsem na něj na takovém vršku, kam jsem se jen tak tak doploužil, měl jsem asi sto kilometrů v nohách. Už zapadalo slunce. Ten chlapík mě přivítal slovy: „Nazdar chlape, kam to šlapeš?". Do té doby by mě nenapadlo, že si v češtině pokecám s rodilým Malijcem. Studoval totiž na lékařské fakultě v Bratislavě. Dodnes nějaká česká a slovenská slovíčka umí, i když většinou nadávky."
V 80. letech bylo několika desítkám dětí z Namibie umožněno studovat v Československu, po sametové revoluci se ale musely vrátit zpět. Nesetkal jste se v Namibii právě s někým z komunity namibijských Čechů?
„Tento projekt fungoval shodou okolností i v mém rodném městě, v Prachaticích. O projektu jsem při cestě vůbec netušil, informace o něm jsem si zjišťoval až po návratu. Trochu mě mrzí, že jsem se s Namibijci, kteří v Prachaticích studovali, nesetkal, ale třeba se mi to někdy podaří."
Na kterou africkou zemi vzpomínáte nejraději? Nelíbilo se vám někde tak moc, až jste si řekl, že tam už zůstanete?
„To se mi asi v žádné zemi nikdy nestane. Potřebuji být v Čechách, kořeny mám opravdu silné. I když nikdy neříkej nikdy. Vždy se snažím danou zemi vnímat takovou, jaká je. V každé zemi najdete něco, co tam je super a naopak i něco, co je úplně špatně. Rád se ale vracím do Konga nebo do zeleného Senegalu. Například i státy jako Mali nebo Západní Sahara se vám vpijí pod kůži, když navíc cestujete způsobem, jako jsem cestoval já."
Mnoho cestovatelů při putování Afrikou zmiňuje pohostinnost a bezprostřednost místních obyvatel. Máte v souvislosti s tím nějaké nevšední zážitky?
„Zážitků je spousta. Popravdě jsem ale Afriku nevnímal tak pohostinně, jako později Arabský poloostrov. Afriku vnímám spíše z hlediska přírody. Je to jiný svět. Ti nejchudší lidi se vám většinou i nejvíc otevřou, nejvíc by vám toho dali. Je neuvěřitelné, když jste někde uprostřed pralesa v Gabonu, je tam jedna chatrč, ti lidé toho mají opravdu málo, a i tak vás pozvou na večeři a přinesli by vám modré z nebe."
Kromě Afriky jste na kole projel i Saúdskou Arábii, zřejmě jste se tak stal prvním Čechem, který tuto zemi podobným způsobem procestoval. Myšlenka vydat se právě do Saúdské Arábie vás napadla jak?
„Byl to sled událostí. Vrátil jsem se tenkrát do Konga, kde jsme montovali fotopasti proti pytlákům. Projet Saúdskou Arábii nebylo mým prvotním záměrem, chtěl jsem se vrátit do Mali a procestovat státy, kde se mi to napoprvé nepodařilo, jako Guinea, Pobřeží slonoviny nebo Guinea-Bissau. Africká byrokracie ale zaúřadovala a nedostal jsem vízum do Mali."
Do Saúdské Arábie to bylo jednodušší?
„Ano, v tu dobu se totiž poprvé v historii země, konkrétně v listopadu 2019, otevřela víza pro turisty. Vízum se dalo zařídit online. Říkal jsem si, co budu dělat, domů se mi ještě nechtělo. Sehnal jsem levné letenky z Konga do Ománu a odtamtud jsem projel Spojené arabské emiráty a Saúdskou Arábii. Chtěl jsem došlapat až domů, ale zastavila mě covidová bariéra."
Na svém blogu popisujete i cestu po Izraeli, kde podle vás otevřenost a zvědavost místních lidí oproti arabským zemím dosti opadla. Čemu to připisujete?
„Izrael jsem projel strašně rychle, ani nebylo mým záměrem se tam moc zdržovat. Když máte za sebou arabský svět, jako právě Saúdskou Arábii nebo posléze Jordánsko, navyknete si být ve středu pozornosti. Každý se vás všimne, chce s vámi prohodit pár slov. V Izraeli už to pro místní bylo takové fádní, zase nějaký cykloturista… Pro ně to byla nuda. De facto jsem si užíval, že mě lidé tolik neoslovovali. Byl to klid."
Kdyby se pro cestování podobným způsobem a ve stejných destinacích jako vy rozhodla žena, v čem by se podle vás přístup místních obyvatel k ní lišil?
„To je těžká otázka. Ne úplně rád se pouštím do daných debat, ta žena to ale samozřejmě bude vždycky mít trošičku složitější, obzvlášť asi v Africe. Saúdskou Arábii bych pro samotnou ženu asi úplně nedoporučoval, v páru by to podle mě bylo v pohodě. Ale to je tak, že se něco stát může a nemusí. Je to ale stejné kdekoli na světě. Holka, které bude pod dvacet let, si třeba vezme kolo, projede Saúdskou Arábii bez problémů, nic se jí nestane a pak bude do médií říkat: klidně všichni jeďte, holky, nebojte se toho. Třeba ale měla jen štěstí.
Nerad se stavím do pozice, kdy bych měl říct: ano, je to bezpečné pro ženy i pro chlapy, a pak se něco stane. Já měl vždycky štěstí. Stojí u mě strážní andělé. Také jsem si prošel věcmi, které nebyly úplně hezké, ale říkám si, že člověk si to někdy přitáhne sám, snad nějakým smýšlením nebo tak."
Když se na své cesty podíváte s časovým odstupem, udělal byste něco jinak? Co by podle vás měli lidé vědět, pokud se na takovou cestu s podobným přesahem chtějí vydat?
„Určitě bych nic jinak neudělal. Mělo to tak být a s minulostí nic neudělám. Líp jsem se asi připravit nemohl, nic jsem nepodcenil. Projížděl jsem úseky, u kterých jsem dopředu věděl, že se tam neválčí. Projel jsem Mali i Burkinou Faso, což jsou, pokud jde o tam působící teroristické organizace, opravdu těžké země. Většinou jsou ale na severu v oblasti Sahelu. Na jihu Mali jsem se cítil v naprostém bezpečí, to samé i v Burkině Faso. Ale zase - mohlo se stát cokoli.
Na světě i celém životě je hezké to, že nic není jisté. Říkám si, že mám obrovské štěstí. Jestli existuje buddhismus tak, jak ho vnímáme, tak jsem v minulém životě musel být snad Matka Tereza nebo někdo podobný. Života, který žiju, si neskutečně cením a jsem za něj každý den vděčný."
V loňském roce jste se v rámci cestování přesunul zpět do Evropy a díky Rozvojovému programu OSN jste se společně s malířem Adamem Kašparem vydali do Bosny a Hercegoviny. Co přesně bylo náplní vaší cesty?
„Ano, do Bosny jsme se dostali díky UNDP (United Nations Development Programme - Rozvojový program OSN) a měli jsme přiložit ruku k dílu k propagaci národního parku Sutjeska. U nás se zrovna zavíraly okresy, nemohli jsme cestovat. Bylo to v období, kdy u nás covid nejvíc pracoval a omezení byla nejpřísnější. My jsme ale s kamarádem Adamem dostali tuto možnost a mohli jsme napříč Evropou dojet až do Bosny a Hercegoviny."
Na kole jste, předpokládám, ale nejeli.
„Nejeli, ale kola jsme s sebou brali (smích). V Objektivu dokonce vznikla reportáž, jeli tam za námi. O Sutjesce kromě reportáže vzniklo i pár článků a fotek. Procházel jsem se tehdy zasněženou Sutjeskou a u nás už bylo krásné jaro. Když jsme projížděli Chorvatskem, už se prodávaly jahody. V Bosně ale bylo totálně nasněženo. Medvědi se už stěhovali z vyšších pater do přízemí, takže jsme potkávali i jejich stopy. S medvědem jsme se ale nesetkali, což mě trošku mrzí, tenkrát jsme ho fakt vyhlíželi. Samozřejmě je ale dobré ho vidět jen z dálky.
Adam namaloval několik obrazů v nádherném a jednom z nejstarších pralesů v celé Evropě, v Perućice. Bylo to úchvatné. Zatímco doma bylo vše zavřené, Bosna a Hercegovina nás dostala do úplně jiného světa."
O cestě po Africe jste vydal knihu, máte zmíněný blog nazvaný Tady Táda. Co je vaším dalším cyklistickým, potažmo všeobecně cestovatelským, snem nebo plánem?
„Snů je opravdu spousta. Začal jsem ještě lítat na paraglidu, takže teď objevuji nový rozhled na svět. Jsem takový celoživotní hledač krásy. Došlo mi, že z ptačí perspektivy je krása světa úplně jiná. Zjistil jsem, že se svět točí zase trošku jinak. Úplně jsem tomu propadl a na cesty si s sebou beru i padák.
Pokud jde o nejbližší cestovatelské plány, tíhnu hodně k horám, které bych rád navštěvoval častěji. Vrátil jsem se z Kilimandžára, kde jsem si potvrdil, že výšky mi opravdu dělají skvěle. Cítím se tam svobodný. Paradoxně se teď ale jedu zavřít na tři měsíce na maličký, osmihektarový ostrov do Indonésie. Beru to ale tak, že tam napíšu knihu a pomůžu kamarádům, kteří si ostrov pronajali. Následně bych se chtěl vydat do Kostariky, nejlépe bych si s sebou vzal kolo i padák. Odtamtud bych chtěl bych projet Latinskou Ameriku až do Mexika k Pico de Orizaba, nejvyšší sopce Severní Ameriky, tu bych vyšlapal nahoru a pak odletěl domů. Začnou se mi totiž rojit včely, tak to chci mít podchycené."
