Cestovatel Jiří Baum projel Austrálii v maringotce a všude propagoval Československo
Před týdnem, v minulé krajanské rubrice, vzpomínal český exulant v Austrálii Petr Baum na svého otce, cestovatele Jiřího Bauma. Ten ve 20. a 30. letech minulého století objel prakticky celý svět, navštívil pět kontinentů, a všude sbíral přírodniny, které pak posílal do Národního muzea. Na první cesty do Severní a Jižní Ameriky nebo do Afriky jel ještě jako student, později ho ale na cestách doprovázela i jeho manželka Růžena. Například Austrálii přitom projeli v maličké maringotce plné pavouků, které Jiří Baum sbíral. Podle Petra Bauma musela i jeho maminka mít cestovatelského ducha.
Oni si na své cesty nechali dokonce postavit unikátní vůz, chlazenou maringotku i s kuchyňkou, jak jsem zjistila...
"Tenkrát Tatra vyvinula pro vojenské účely šestikolový vůz a jeden kus dostali rodiče k dispozici. V Praze jim karosárna podle jejich návrhu udělala velmi jednoduchý obytný vůz. Z dnešního pohledu velmi malý, tam bylo místo jen na přespání. Vzadu byla ta kuchyňka, což ve skutečnosti byla spíš temná komora pro fotografické práce."
Ale i tak, když už se s tímto vozem dostali i do buše, tak to byl vlastně luxus, ne?
"Byl to luxus a bylo to možná o jednu nebo o dvě generace napřed, protože tento typ cestování tenkrát ještě vůbec nebyl běžný. S tímhle šestikolovým vozem jeli přes Austrálii trasu, která byla jen výjimečně navštěvovaná."
A to skutečně po celou dobu v té maringotce vozili všechny sbírky? Jak to vlastně probíhalo? Tatínek neustále zásoboval Národní muzeum exponáty...
"Já mám dojem, že je posílali příležitostně do Prahy. Tatínek se tedy soustředil hlavně na hmyz, pavouky a další věci, to byla v podstatě drobotina. Tam to převážení nebyl takový problém."
A maminka s tím problém neměla, že měla maringotku plnou pavouků?
"Oni byli většinou v lihu, ale ne všichni. Řada jich cestovala živých, protože šlo i o to pozorovat, jak žijí. Ne, neměla s tím problémy."
Vy jste se už zmínil, že zejména v Austrálii kromě toho, že sbírali exponáty, také propagovali Československo. Dokonce si za tím účelem vezli s sebou i jakési skleněné diapozitivy. V té době byla asi znalost o Československu v Austrálii velmi malá, tam bylo sotva pár Čechů a Slováků...
Víte něco konkrétnějšího o těchto jejich přednáškách? Zmiňovali se o tom později?
"Těch přednášek bylo velké množství. Jedna skupina z nich byla pro rozhlas v různých zemích, v Jižní Africe, v Austrálii a jistě i v řadě dalších. Pak to byly přednášky v různých klubech, v Rotary Clubu a podobně."
Zaznamenala to třeba i tamní média? Psalo se o tom? Mělo to prokazatelně nějaký vliv na to, že znalost o Československu pak byla vyšší?
"Já myslím, že to vliv mělo, těch výstřižků z novin byla celá řada. Právě v Austrálii to bylo i v týdeníku. Ten film, i když s nimi natočili jen několik záběrů, se zachoval."
My se teď dostáváme k takovému smutnému obratu v cestách vašich rodičů. Dnes to zní úplně neuvěřitelně, oni se ale rozhodli, že v době, kdy v Československu hrozila okupace, se vrátí zpátky. Na rozdíl od mnoha lidí, kteří se v té chvíli snažili z Československa uprchnout, zejména lidí, kteří stejně jako váš tatínek měli židovský původ, on se tam vrátil. Co ho k tomu vedlo?
"Já se samozřejmě můžu jen dohadovat, ale domnívám se, že v době, kdy bylo obsazené pohraničí, byli v Jižní Africe. A je skoro jisté, že tam dlouho diskutovali, jak budou postupovat. Nebyla otázka, jestli se zúčastní boje proti nacismu. To bylo jednoznačně rozhodnuté. Jediný otazník byl v tom, jestli se zúčastní odboje zahraničního nebo domácího. Byli přesvědčeni, že válka je na spadnutí a že odboj bude. Rozhodli se, že půjdou do domácího odboje. A hlavní důvod byl, že budou moci zůstat spolu."
My už víme, jak to vlastně všechno probíhalo, jak to bylo. Toto rozhodnutí mělo velmi tragické důsledky, zejména pro vašeho tatínka. On tu v odboji působil, vaše maminka rovněž. Jak se pak stalo, že skončil ve Varšavě?
"On byl zatčen na základě udání, které v podstatě nesouviselo s odbojovou činností."
A víte, kdo ho udal?
"Ta odbojová skupina měla nějaké kontakty na gestapu. Báli se ale mamince říct přesné jméno, aby se nějak neprozradila. Tak se dozvěděla jenom to, že to bylo české jméno."
Tatínek byl tedy zatčen nikoliv v souvislosti s odbojovou činností, ale pro svůj původ?
On se před tím vyhýbal transportu?
"Vzhledem k tomu, že to bylo smíšené manželství, tak by byl na řadě až jako jeden z posledních. Jemu v té době přímo nebezpečí nehrozilo. Norimberské zákony se ale na něj pochopitelně vztahovaly."
On byl převezen přímo do Varšavy, nebo šel transportem přes Terezín?
"On byl v Malé pevnosti Terezín. To bylo myslím dost příšerné místo. Pak se dostal do Osvětimi a přihlásil se do nějaké pracovní skupiny do Varšavy. V podstatě jako dobrovolník, protože se pravděpodobně domníval, že je rozumnější něco aktivně podniknout, než jenom čekat, jestli bude mít štěstí nebo smůlu."
To bylo v době Varšavského povstání?
"To bylo po Varšavském povstání. Němci tam posílali nějaká pracovní komanda, aby to tam likvidovala a vybírala z trosek, co ještě stojí za sbalení."
Jak tam tatínek zemřel?
"Údajně na flegmonu, na otravu krve. A z té třicetičlenné skupiny byl jediný, kdo nepřežil. Takže ta taktika, že se tam přihlásil, byla asi správná. Dobře to odhadl, ale měl smůlu."
Tatínkovi bylo v té chvíli 44 let. Vy jste se narodil v r. 1941, takže si na něj asi příliš nepamatujete...
"Vůbec."
Jak jste pak s maminkou přežívali válku a po válce? Byli jste v Praze, nebo někde mimo Prahu?
Jak dlouho jste tu pak po válce zůstali?
"My jsme tu byli do roku 1985."
Čili nikoliv jako mnoho lidí, kteří emigrovali po r. 1948. Vy jste tu jako rodina tedy zůstali...
"My jsme tu zůstali."
A maminka tu dožila?
"Ano."
A vy sám jste se rozhodl emigrovat v r. 1985? Proč až tak pozdě?
"Na jedné straně jsem neviděl důvod nějak mimořádně spěchat. Já jsem měl pocit, že patřím do této země. Na druhé straně to ale v pětaosmdesátém roce nevypadalo nějak optimisticky. Já jsem měl dvě děti a nechtěl jsem, aby další generace pokračovala v nevolnictví. Tak jsme se vydali někam hodně daleko, co nejdál od Sovětského svazu."
