Cestovatel Jiří Baum: dobrodružství na cestách je znakem špatné přípravy
Spojené státy, Jižní Amerika, Afrika, Austrálie, Japonsko - tam všude ve 20. a 30. letech minulého století cestoval Jiří Baum. O svých cestách napsal několik knih, doma i v zahraničí uspořádal stovky přednášek, přírodovědné sbírky, které shromáždil, předával bezplatně pražskému Národnímu muzeu - a přesto je dnes téměř neznámý.
"Je to tak. Na prvních několik cest, protože studium dokončil až koncem 20. let."
Tak trochu věčný student...
"Trochu. Mezitím už měl za sebou asi čtyři nebo pět cest do zahraničí."
Kam vedly jeho první cesty?
"První cesta vedla do Spojených států, kam jel na nějaké krajanské studium s kamarádem. Projeli Ameriku z New Yorku na jih, na Floridu, a zpátky."
Kolik mu bylo tehdy let?
"Myslím, že dvacet nebo jednadvacet. Měl jednak zájem se seznámit s přírodou amerického kontinentu, a jednak ho zajímal chov kožešinových zvířat, protože uvažoval, že by to mohlo být zajímavé pro chudší kraje v tehdejším Československu."
Na tom bylo zajímavé, že se chystali na cestu přes Spojené státy pěšky nebo na kole. To vypadá úplně neuvěřitelně. Jak ji nakonec absolvovali?
"Vyjeli na kolech, ovšem dostali kola jen velmi mizerné kvality, takže se brzy rozsypala. Pak jim lidi poradili, aby pokračovali stopem. Takže většinu té cesty jeli autostopem. Najeli poměrně dost. Pak tam několik měsíců pěstovali okurky a z výtěžku si chtěli koupit luxusní auto. Ten rok se ale okurek urodila spousta, tak za ně dostali jen nějakou starou fordku, která se prakticky hned zase rozsypala. Alespoň se na ní ale naučili řídit."
Pak se tatínek vrátil a začal studoval na přírodovědecké fakultě. To je velký zlom, po obchodní akademii začít studovat přírodní vědy. A už předešlu, že se z něj stal arachnolog. Je to tak?
"Ano, ornitolog a arachnolog, to je správně. To ani nebyl zlom, ta obchodní škola byla spíš takový krok stranou. On už od dětství měl zájem o přírodu. Zachovaly se knihy výstřižků, kdy si už v dětství všechno, co bylo v novinách o zvířatech, nalepoval a schovával. Takže on v podstatě pokračoval v tom, co ho od dětství zajímalo."
Rodina mu v tomto studiu nijak nebránila?
"Domnívám se, že rodina nebyla jednoznačně nadšená, protože to nevypadalo jako ekonomicky perspektivní. A taky nebylo. Ale nebránili mu v tom a v podstatě ho celý život podporovali."
Já se na to ptám i z toho důvodu, že váš tatínek později cestoval opravdu celý svůj život. To cestoval na vlastní náklady?
"Cestoval na vlastní náklady."
I když sběry ze svých cest poskytoval Národnímu muzeu? Podporovalo ho nějak?
"Ne. Rozhodně ne ekonomicky. Pochopitelně to, že spolupracoval s Národním muzeem, mu usnadňovalo přístup do podobných organizací ve světě. V tom smyslu to bylo velmi cenné. Jinak si ale musel všechno zařídit sám. Samozřejmě si sám našel také zdroje příjmů. Vydával knížky, dělal přednášky. Cestovatelství nebylo s úplně nulovým výstupem po finanční stránce. Ale bez podpory rodiny by to nešlo."
Kde všude byl? Nebo se obráceně zeptám, protože ten výčet zemí je dlouhý: kde vlastně nebyl? A tipuji, že to nebyla Sibiř...
Důvod mu nikdy nesdělili?
"To není v rodinné tradici, ale v podstatě se tomu nedivím. Myslím, že tam přijímali jenom lidi, u kterých si byli jisti, že se budou na věci dívat pozitivně. A u něj byla spíš záruka, že se bude dívat objektivně."
A když se pak vrátil ze Spojených států, studoval tady, kde pak byl? Popište trošku jeho cesty...
"Po návratu ze Spojených států byla další výprava do Jižní Ameriky, do Brazílie, kde byl poměrně dlouho. Tam byl dva roky. Měl tam s příbuznými nějakou farmičku a možná napolo uvažoval, jestli se tam nemá usadit. Pak ale v Brazílii vypukla revoluce, všechno se tam obrátilo vzhůru nohama. A tak jak tak, myslím, že otec měl spíš zájem zůstat v Čechách. On se celou dobu pokládal za Čecha."
Pak podnikal cesty Afrikou, byl v Austrálii...
"V Malajsii byl, v dnešní Indonésii, v Africe byl několikrát, v západní, ve východní, v Maroku. Pak byla cesta napříč Afrikou. Poslední cesta byla opět do Afriky, tentokrát do Jižní Afriky. Mezitím v rámci cesty kolem světa navštívil Japonsko, Filipíny a znovu Spojené státy, tentokrát západní pobřeží. A tím prakticky pokryl všechny světadíly kromě Antarktidy."
"To byla Tatra 12. Je naprosto nepředstavitelné, co ten vůz vydržel! Velkou část cesty byla tak přetížená, že jela na doraz. Péra prostě neexistovala. A v některých úsecích cesty byly kopce tak strmé, že museli couvat, protože dvanáctka měla pomalejší zpátečku než jedničku."
Tatínek, jako ostatně asi všichni cestovatelé, si vedl deníky. Bylo to podle nich někdy opravdu na hraně? Bylo to někdy tak nebezpečné, že třeba nevěděl, jestli se z té cesty vůbec vrátí?
"Myslím, že se to tak nedá říct. Uměl bych asi vyjmenovat několik příhod, které ve skutečnosti na hraně byly, to ale byly spíš drobné příhody. Třeba v Austrálii se stalo, že vyměňoval kolo na voze, hever se smeknul a skříplo mu to ruku. Byli s manželkou uprostřed pustiny a on byl v podstatě chycen do konstrukce vozu. Podařilo se to ale vyřešit. Šlo spíš o věci tohoto typu. Pak měl taky malárii, což taky mohlo být na hraně."
Do nějakých život ohrožujících situací se ale po cestě nedostal?
"Do takových filmově dramatických situací ne. Říkal, že dobrodružství jsou znakem špatné přípravy."
V rozhovoru s Petrem Baumem o jeho otci, cestovateli Jiřím Baumovi, budeme pokračovat opět za týden.
Repríza pořadu z 12.6.2012
