Čeština je součástí promyšleného obranného systému republiky, směje se učitelka Jitka Sebek z USA
Jitka Sebek se do Americky provdala. V Čechách opustila pozici učitelky. Ale učitelského povolání se nevzdala. Je jednou ze zakladatelek české školy v Minnesotě.
Perfektní češtinu se jí podařilo udržet i u svých dětí. Do studia Radia Praha International přišla se svojí dcerou Sally.
"Jsem učitelka a říká se, že to není povolání, ale diagnóza. Říkala jsem si, že přece nebudu na svoje děti mluvit jazykem, který se sotva učím. V Čechách jsem učila němčinu a ruštinu. Pak jsem se musela rychle naučit angličtinu, abych mohla fungovat v Americe. Když jsem začala mluvit česky na mého staršího syna, viděla jsem, že to jde, a že si češtinu užívá. Bylo to praktické, když jsme pak létali do Čech za babičkou a dědečkem a dalšími příbuznými. Potom jsem začala učit česky i moji dceru. To už jsem měla trošku víc kuráže a s mojí kamarádkou, kolegyní učitelkou, které se taky narodila dcera, jsme nenápadně založily něco, z čeho se pak vyvinula škola."
Sally, jak se ostatní děti dívaly na to, že znáte češtinu?
"Já jsem nebyla jediná, která znala z domu jiný jazyk. Také jsem začínala s francouzskou školou."
Dělal vám jazyk problém, neříkala jste si, mohla bych jít ven nebo dělat něco jiného, a místo toho se učím gramatiku?
"Ne, vůbec. Já jsem se spíš učila češtinu podle toho, jak se mluvilo doma. S gramatikou jsme začali, až když se začala učit ve škole a to bylo pár hodin o víkendu."
"Když slyšíte moji dceru, tak skloňuje a časuje dobře," dodává Jitka Sebek. "To by byla tak náročná práce, učit se gramatiku jenom ve škole z učebnic. Objevují se i humorné komentáře, že je čeština tak těžká, protože je součástí promyšleného obranného systému republiky. Na druhou stranu má čeština velký dar. Je fonetická. Musím vyjádřit díky úžasnému panu Němečkovi a komiksu Čtyřlístek, na kterém vyrůstal můj syn. Jak už se Sally zmínila, obě mé děti chodily do francouzské školy. Sally stále ještě chodí a kromě toho se učí angličtinu. Ale číst začaly nejdříve česky. Doma jsme úplně nenásilnou formou četli české knížky. Čeština je fonetická, to, co člověk vidí, tak to i řekne a opravdu to oproti té angličtině nebo francouzštině platí. Mluvíme doma česky, komunikují s dědečkem, babičkou a dalšími příbuznými, oproti generaci těch, kteří z Československa utekli za doby komunismu. Ani nevěděli, jestli se vrátí nebo budou mít možnost s někým komunikovat. My jsme měli naději, že život půjde dál dobře, že budeme v kontaktu s našimi příbuznými. Děti se učí češtinu velice přirozeně."
Jaká je úroveň vašich žáků, jsou tam i děti krajanů, kteří už česky nemluví, ale chtějí, aby jejich děti česky mluvily?
"Já znám skupinu, kde děti česky neumí, ale pomalu se učí. Když jejich rodiče našli naši skupinu, tak si uvědomili, že chtějí, aby jejich děti česky uměly," dodává Sally.
Jak vypadá srovnání škol v Česku a v Americe?
"Začínáme v jiném čase. Já začínám v půl deváté. Každý den končíme ve stejný čas. Vím, že v Čechách se to v týdnu mění. Každý předmět se učím s jinými lidmi. Spolužáci ve třídě se střídají, zatímco v Čechách jsou spolužáci stejní," představila rozdíly Sally.
"A teď z hlediska učitelky. Chodila jsem v Čechách na gymnázium, mám pedagogickou školu a věděla jsem, že mám velmi kvalitní vzdělání. Představovala jsem si, jak budu se synem chodit za ručičku do základní školy, která je blízko našeho domu. Při zápisu jsme pak poslouchali pana ředitele, který nám řekl, že už nebude dostatek financí, abychom učili další jazyk, který tady byla španělština. Tak jsem si říkala, to ne, to bude tak jednoduchá základní škola. Já jsem připravená na něco náročnějšího a vím, že můj syn to zvládne. Tak jsem děti zapsala do té francouzské školy, kde se vše učí ve francouzštině a až od čtvrté třídy přidají angličtinu. Takových škol je naštěstí po Americe hodně pro různé jazyky.
Třeba střední školy tu nejsou specializované jako u nás gymnázium, průmyslovka nebo ekonomická škola. Děti musí dodržet počet tzv. kreditů, které musí mít, aby tzv. odmaturovaly. Ale mezi tím si mohou vybírat hudební nástroj, keramiku, nebo jestli chtějí náročnější biologii nebo matematiku."
Jak často se vracíte do Česka? Každý rok?
"Ano, zkoušíme každý rok. Když jsem byla mladší, tak jsme letěli do Čech na dva měsíce přes léto a já jsem tu měsíc chodila do školy."
Jste Jitko víc Američanka nebo Češka?
"Tak vzhledem k věku, a jak dlouho jsem v Americe, tak můžu říct, že je to půl na půl. Jsem ráda, že můžu mít dvojí občanství a jsem za to velice vděčná a jsem ráda, že jsem v Americe v téhle době a ne třeba před 50, 100 nebo 150 lety."
Co je pro vás Sally zajímavé, když srovnáváte Ameriku a Česko?
"Já miluji českou kulturu. Je dost jiná. Jsou jiné budovy, jiné chování lidí. Jídlo je jiné. Proto ráda létám do Čech, protože můžu žít skoro jiný život a strašně se mi tu líbí."
"My žijeme v Minnesotě v hlavním městě a blízko je město Nová Praha," přibližuje místo jejich bydlení Jitka Sebek. "Tam se ještě donedávna dalo jezdit na česká jídla. Tu a tam v těch vesnicích jako třeba Bechyně a podobně jsou festivaly, kdy lidé pečou koláče. Jídlo v Americe je ovlivněno emigranty. Máme hodně Hispánců, kteří přinášejí burrita, tortilly, avokádo. To je teď velice populární. V naší geografické poloze jsou krocani, sladká kukuřice, brusinky. A samozřejmě hamburgry, ale ty jsou všude."
