Irena Janoušková: Příroda je příroda aneb klasické scény divočiny vám nikdo nezaručí
Osmnáct let provádí turisty po Evropě, Asii a Africe. Proč před deseti vyměnila milované Thajsko za Keňu a Tanzanii? Co je největší výzvou na pořádání safari pro české hosty? Přinášíme další postřehy z cyklu " Češky v Africe".
Pocházím z Brna a již téměř dvacet let pracuji v cestovním ruchu. Procestovala jsem více než 60 zemí světa a mou láskou byla Asie, hlavně Thajsko, díky úžasné kuchyni. Afrika mě moc nelákala. Oproti Asii byla velmi drahá a já si plánovala, že ji navštívím, až budu bohatá a v důchodu. Nakonec tomu bylo jinak. První subsaharskou africkou zemí, kam jsem zavítala, byla přesně před deseti lety Keňa. Sama jsem tehdy netušila, že už s východní Afrikou zůstanu svázaná.
Do Mombasy jsem byla vyslána cestovní kanceláří a jako obvykle jsem se starala o turisty. Dnes se tomu již směju, ale před mojí první cestou do Keni jsem vůbec netušila, co mě čeká. Nevěděla jsem, jestli si mám balit jídlo nebo třeba šampon. Po mém příletu jsem samozřejmě zjistila, že v Keni všechno funguje, jsou tu normální lidi a vše se dá sehnat. Lidé byli velice příjemní a strachy mých známých z Česka o mou bezpečnost se nenaplnily. Poznala jsem spoustu příjemných osob a místní kolegové byli neuvěřitelně profesionální. Takovou profesionalitu v oboru jsem skutečně nikde nezažila, ani v Řecku, Turecku, Egyptě nebo Indii. Vše bylo na čas, znamenitě zorganizované a podle plánu. Moji spolupracovníci si svých pozic v cestovní agentuře cenili, a proto svou práci dělali s plným nasazením.
Balancování luxusu a běžného života
Na pobřeží Keni jsem pracovala pět sezón, do Tanzanie jsem se podívala poprvé v roce 2014, kdy jsem tam vyrazila autobusem z Mombasy. Navštívila jsem několik národních parků a také Zanzibar, který mě svými plážemi uchvátil. Hrozně se mi tam líbilo a do Tanzanie jsem se neustále vracela. Dělala jsem zájezdy i po jižní Africe, jezdila na výlety do Etiopie nebo Ugandy. O dva roky později jsem poznala svého manžela, který pochází z Tanzanie a stejně jako já pracuje v cestovním ruchu. Osm let se pohyboval mezi českými účastníky zájezdů, takže česky umí lépe než já tanzanijskou kiswahili.
V Keni i na jiných afrických safari jsem se pohybovala ve velmi luxusních lokalitách. Klasické „lodge“ jsou hotely uprostřed divočiny, většinou uvnitř nebo na hranicích národních parků. Obvykle je to komplex bungalowů, pokud je v okolí zdroj vody, tak je nedílnou součástí bazén a napajedlo pro zvířata, které je v noci osvětlené a umožňuje návštěvníkům pozorovat zvířata v noci. Jde o velice luxusní ubytování, kde se platí za ubytování, safari a stravu kolem tisíce dolarů za den. Takovéto dovolené jsou pro lidi, kteří nehledí na korunu. Tyto luxusní lodge zpravidla patří velkým hotelovým řetězcům.
Při cestě do národního parku naši hosté projíždí obyčejným africkým venkovem, kde třeba ze safari jeepu uvidíte dlouhé řady pacientů před zdravotnickým centrem. Protože zde praktikuje jediný lékař, který má na starosti oblast čítající deset tisíc obyvatel. Turisté později dorazí do hotelu a uprostřed ničeho mají na večeři salát s olivami a balkánským sýrem, který zapíjejí vybranými víny. Je to obrovský kontrast. Měla jsem z toho takové divné pocity, které jsem si potřebovala vykompenzovat. Díky tomu vznikl projekt pro děti v Mombase. Spojila jsem se s místním pastorem a společně jsme pomáhali dětem ulice, obyčejným puberťákům, jejichž rodiče byli třeba drogově závislí nebo bez domova. Tímto jsem se snažila navrátit svůj svět do rovnováhy. Během čtyř let se mi povedlo s pomocí přátel a jejich financí zajistit ukončené střední vzdělání pro necelou dvacítku mladých lidí.
Výjevy z dokumentárních filmů příroda nezaručí
V současné době žijeme s manželem v tanzanijské Arushi, centru výjezdů do národního parku Serengeti a kráteru Ngoro Ngoro. Můj manžel je velký milovník zvířat a oba tyto parky zná jako vlastní boty. Neustále objevuje nová a nová místa. Obrovskou výhodou je, že je kromě průvodce také automechanik. Právě proto se nemusí bát vyjet i do velmi odlehlých a méně frekventovaných míst, protože v případě potřeby si dokáže auto opravit.
Safari jsou mnohdy výzvou, protože cesty místy spíše neexistují, je to opravdu ježdění v terénu. Řidiči musí být velice zkušení, já sama bych si třeba v Serengeti řídit netroufla. Když se k tomu ještě přidá déšť, tak auto může zapadnout, některé oblasti jsou hůře dostupné, v období dešťů se účastníkům výletu mohou vyplavit stany. Já mám dobrodružství ráda, takže si tyhle těžkosti nepřipouštím k tělu a dívám se na ně pozitivně, jsou skvělým materiálem pro zábavné historky.
Občas mě udivuje, že někteří hosté nemají pochopení pro to, že příroda je prostě příroda. Čekají, že když už si zaplatili pobyt, tak uvidí všechny typické výjevy, na které jsou zvyklí z dokumentárních filmů či časopisů. Očekávají početné lví smečky, stáda pakoňů a zeber brodících se přes řeku v období migrace nebo výjevy krokodýlů lovící pakoně. Spatřit lov je otázkou ohromného štěstí. Jako průvodci se snažíme ukázat co nejvíce, ale prostě nikdy nemůžeme stoprocentně garantovat, jaká zvířata uvidí.
Lidé si chudí nepřipadají
Po deseti letech na tomto kontinentu vím, že stereotyp o chudé a hladové Africe je opravdu jen stereotypem. Samozřejmě taková místa existují, ale často na území válkou zmítaných regionů nebo v oblastech extrémního sucha. Kolem rovníku, kde se nacházíme my v Tanzanii, je velká úrodnost a lidé si chudí nepřipadají. „Pokud je jídlo, nejsme chudí,“ říkají. Můj muž pochází z kmene Pare, narodil se v malé vesnici pod Kilimandžárem a na své rodiče byl vždy hrdý. Dokázali uživit všechny své děti a měli se dobře.
Nemám ráda, když někteří návštěvníci přivezou pytle s bonbony a starými tričky a mají pocit, že tím vykonali dobrý skutek a přispěli svým dílem chudé Africe. Jaké pak zažívají překvapení, když vidí moderní obchodní centra, mrakodrapy a místní v čistém oblečení. Konkrétně oblečení se dá v Tanzanii sehnat opravdu levně. Secondhandy najdete na každém roku a za pár korun si můžete pořídit dobře zachovalé a často i značkové oblečení nebo boty. Lidé se rádi oblékají do slušivých šatů, móda roztrhaných džínů se zde moc nechytla. I z hliněné chatrče vychází nažehlení studenti v uniformách. Osobně razím teorii, že pokud něčemu chcete pomoci, je dobré sem přijet a probrat to s místními, zjistit, co nejvíce potřebují. Být otevřený učit se od sebe navzájem, nebrat lidi jako pasivní příjemce pomoci, ale rovnocenné partnery, kteří svou situaci a potřeby znají nejlépe.
Do budoucna plánujeme zůstat v Arushi a nadále pendlovat mezi Tanzanií a Brnem, spolu s naším čerstvě narozeným synem. A protože mám velmi ráda africké umění, tak si pohrávám s myšlenkou začít soustředit kolem sebe schopné lidi a umělce, kteří umí malovat, šít nebo plést košíky. Ráda bych vytvořila kolekci šperků, košíkářského umění, či oblečení z úžasných látek, které jsou zde v prodeji. Věřím, že tohle by potěšilo lidi v České republice a zároveň poskytlo zaměstnání místním lidem.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
