Naděje má jméno Texas
Na mapě Texasu najdeme městečka jako Frenstat a Roznov. Důvod je nasnadě. Právě sem totiž směřovala ve druhé polovině 19.století vlna vystěhovalectví z chudého podhůří Beskyd. Spousta lidí na Valašku prodala všechno, co měla a koupila si lístek na loď z Hamburku do Galvestonu.
První, co uvidíte v expozici Naděje má jméno Texas v muzeu vystěhovalectví v Lichnově, je dlouhý seznam vystěhovalců jak z této, tak i z okolních vesnic. Vypráví Alena Dobečková.
„Na této mapě nebo tabuli vidíme 90 jmen Lichnovjanů, kteří odešli. Odcházeli hlavně v letech 1860-1900. V Lichnově tenkrát bývalo 700 obyvatel a dejme tomu, že stovka odešla. To je dosti velký počet.“
A čím to bylo? To byl Lichnov tak chudý? Nebo k tomu přispělo to, že se někdo odstěhoval, byl velmi úspěšný a tím nalákal ty ostatní?
A. Dobečková: „Vznikalo to tak, jak jste říkal. V roce 1845 byla velká neúroda a následný rok lidé opravdu jedli třeba kopřivy nebo brali kůru ze stromů, kterou mleli a dělali z toho placky. Tím vznikala spousta nemocí, třeba tyfus. Samozřejmě se také dozvídali, že se v té Americe mají dobře. První velká vystěhovalecká vlna byla v roce 1856. To byla velká skupina z Frenštátu. Pak přicházeli zprávy, jak tam každý může dostat políčko, že je tam celoročně dobré počasí. Může se pěstovat kukuřice, bavlna, a že se tam mají dobře. Postupně se objevili agenti a ti také lidi lákali. Přijížděli do vesnic a vykládali, jak dobře se v Americe žije. A tak vznikala další a další vlna.“
Takže to vlastně nebyl jenom Lichnov, ale bylo to celé okolí. Je znám souhrnný údaj, kolik lidí z této oblasti odešlo?
A. Dobečková: „Odcházeli hlavně z Frenštátu a okolí, z vesnic jako Trojanovice, Tichá a pak Lichnov. Přímo z Frenštátu je spočítáno, že odešlo 688 lidí. Z Lichnova přibližně 100.“
V Texasu je prý krajina jako v Beskydech, slibovali agenti
Proč zrovna Texas a ne jiné části Ameriky?
A. Dobečková: „Někteří tam odcházeli už před rokem 1856 a domů posílali zprávy, že je tam krajina podobná té naší. Tady byli horalé a pěstovali brambory. Tam bylo řečeno, že je to hodně podobné tomu našemu.“
Ale ve skutečnosti to tak přece není…
A. Dobečková: „Není. Tam jsou roviny, tady spíš kopečky. Odcházeli tam za tím lepším živobytím, což se ale ukázalo, že nebyla vůbec pravda. Ale nebyl internet, informace se šířily pomalu a nebylo snadné něco si ověřit. Nebylo to snadné. Mimochodem, mám i pár článků z kronik, které mohu přečíst…“
To jsou místní kroniky?
A. Dobečková: „To jsou místní. Chtěla bych říct, že velká skupina z Frenštátu odjela 20. 08. 1856 a cesta do Galvestonu trvala 71 dní. Byla to velmi dlouhá cesta a loď nebyla nijak velká. Byla 30 metrů dlouhá a 6 metrů široká. Oni dostávali pravidelně 3x denně jídlo. Jak to ale popisují, byly to jenom kosti, které vařili. Byl nedostatek vody. Za 71 dnů se voda i maso zkazily. Proto byla úmrtnost na této lodi 50%. Jak to na lodi vypadalo? Je to z pamětí Augustina Hajduška z vesnice Mnišího:
„Hned první noc nás postihla bouře, naší lodí házely vlny jako kusem dřeva. Do smrti nezapomenu na sténání cestujících, zvlášť žen. Asi dvacátý den zase přišla bouře a vlny si s naší lodičkou pohrávaly jako se skořápkou. Jedni se modlili, jiní naříkali, v podpalubí nebylo slyšet vlastního slova. Lehl jsem si a hlavu zabořil do peřiny, ať se děje, co se děje“ Pokračování už v Galvestonu:
Promoklí jsme neměli žádného přístřeší mimo dubu. Na několik mil v okolí nebylo žádného osadníka. To bylo pláče a naříkání, že zde musíme zahynout. Rozdělán byl velký oheň a přichystaná večeře. V noci se málo spalo, neb byla zima a pršelo. Druhý den se vyjasnilo a každý, kdo byl schopný nějaké práce, musel dělati. Do večera téhož dne byl postaven na našem pozemku dům, v němž jsme potom bydleli celých 6 měsíců.
A tady Johan Špaček taky píše jak to bylo špatné. Píše: „otec mi doprovodil na nádraží do Hranic, kde jsme sedli na vlak a ujížděli přes Olomouc, Prahu, Lipsko do Brém. Zde jsme zjistili, že naše loď předtím odplula“.
Rodina Špačkových původem z Bordovic se do Ameriky ale nakonec dostala. Jejich potomkem je i slavná herečka, nositelka Oscara Sissy Spacek.
„Kolem toho Houstonu jsou vesnice, které oni zakládali. První vesnice Frenštáčanů byla Dubina. To je od těch dubů. Ale jinak je tam i Frenstat, Roznov, Velehrad i Praha.
To je všechno v oblasti Houstonu?
A. Dobečková: „Ano, když už přijeli do Galvestonu tak Austin a San Antonio bylo pro ně už daleko. Zajímavost je, že tam těm lidem bylo strašně smutno. Oni napsali do Frenštátu a poprosili, aby měli českého faráře. To bylo to nejdůležitější. Proto mu vybrali i peníze. Farář Josef Chromčík, který se narodil u Olomouce, ve 27 letech dostal peníze a odjel. Do kostelíka se sjížděli lidé z širokého okolí, aby slyšeli českou řeč“.
Povolení na cesty do Ameriky jen pro bezúhonné
Jeden panel je věnovaná dokumentům a dokladům, které lidi potřebovali pro vycestování. Jak to tehdy bylo? Dnes je to celkem složité se někam přestěhovat. Člověk potřebuje víza a povolení k pobytu.
A. Dobečková: „Tenkrát také museli požádat o cestovní nebo vystěhovalecký pas. Museli doložit, že nemají žádné dluhy. Muži museli splnit vojenskou povinnost. Ta bývala na 8 let a pak se zkrátila na 3 roky. Ale také museli mít doporučení, povolení od obecního úřadu, jak se chovají. Tady je to velice dobře napsáno:
„Představenstvo obce potvrzuje, že vdova po zemřelém domkáři ve Vlčovicích po celý čas v obci bydlící a do obce příslušící vedla mravný, pokojný, poctivý, svědomitý a bezouhonný život. Pro její mravné chování získala sobě lásku a vážnost u všech občanů, pročež se na každé místo odporučiti může.“
Takže měla jak povolení a vysvědčení od úřadu. A ještě do Texasu nebrali svobodné matky s dětmi ani lidi starší 60-ti let. Aby si tam mohli koupit nějakou půdu museli ukázat, že mají 140 zlatých. A dalších 60 zlatých museli mít na loď, aby tam dostali jídlo.“
Kde ty peníze vzali, když tady byla bída? A museli mít peníze na cestu a tam si pozemek koupit? Já jsem si myslel, že se tam pozemky přidělovaly…
A. Dobečková: „Peníze získali tím, že tady všechno prodali. To bylo to nejhorší, oni se už neměli kam vrátit. Dům, polnosti. Potom se na jednoho člověka skládala celá rodina nebo dostávali peníze přímo z Ameriky. Poslali jim peníze, aby tam mohl dojet“
Je tady v obecní paměti, nebo v paměti lidí zachováno, za jak dlouho se ti lidi ozvali zpátky, nechali tu zprávu a kdy se poprvé ozvali z Ameriky?
A. Dobečková: „To se ptáte jako první a to opravdu nevím. Samozřejmě, když dostali vystěhovalecký pas, tak jim zároveň řekli, že se nesmí už nikdy vrátit do Rakouska-Uherska. Kdyby se vrátili, třeba jenom na pár dní navštívit rodinu, byli by bráni jako cizinci a mohli by je třeba i zavřít.“
Nakonec si ale v Texasu všichni zvykli a jejich naděje na dobrý život se vyplnily.
