Svatovítskou mozaiku přes 20 let chrání unikátní technologie. Stav nyní kontrolují odborníci
Zabírá plochu 82 metrů čtverečních a skládá se z více než milionu malých kostiček ze skla a kamene v desítkách barevných odstínů a také zlacení. Více než šest století stará mozaika na motivy posledního soudu na Katedrále svatého Víta patří mezi nejvýznamnější památky Pražského hradu. Před více než dvaceti lety byla díky unikátní technologii navrácena do původní krásy a odborníci nyní zkoumají v jakém je stavu a jak ji dál udržovat.
Mozaika se nachází na jižní venkovní stěně katedrály Sv. Víta nad Zlatou branou, kterou se dříve do katedrály vcházelo a za kterou je ukryta korunní komora. Mozaiku zobrazující biblický motiv Posledního soudu si objednal císař Karel IV. Podle řady odborníků je v zemích na sever od Alp taková mozaika naprostým unikátem.
Pro její provedení byli povoláni italští, nejspíš benátští umělci. Dokončena byla v roce 1371 a skládala se milionu dvou set tisíc barevných skleněných kostiček v několika desítkách odstínů a zlacení, na některé části obrazu byly místo skla použity různobarevné křemeny.
Ústředním obrazem je prostřední panel, který znázorňuje Krista se svatozáří nad šesti klečícími českými svatými - Prokopem, Zikmundem, Vítem, Václavem, Ludmilou a Vojtěchem. Pod nimi je zobrazen český král a římský císař Karel IV. a jeho čtvrtá manželka Eliška Pomořanská. Samotný Poslední soud znázorňují obě vedlejší pole - levý panel zobrazuje nebe a pravý představuje peklo.
Podle odborníků je pražská mozaika výchovným dílem, které mělo smyslově působit jak na vzdělané, tak především nevzdělané pozorovatele. Měla jim zprostředkovat základní teze křesťanství, nabídnout důležité události křesťanské tradice a také varovat před hříšným životem.
Ve 14. století lidé viděli Zlatou bránu i z protějšího vltavského břehu, dokonce až od Vyšehradu. Díky zlatému podkladu ve slunci zářila oslnivým jasem. Během staletí však použitý materiál vlivem podnebí chátral a mozaika se postupem času i přes občasné čištění opakovaně pokrývala šedavou vrstvou, až koncem 20. století nebyla téměř vidět.
Mozaika prošla od středověku řadou oprav a v roce 1890 byla na krátkou dobu dokonce sejmuta ze svého místa. Během druhé poloviny 20. století se pak na mozaice uskutečnilo hned několik restaurátorských zásahů, šedá vrstva se ale definitivně odstranit nepodařila.
Korozivní tečky
V padesátých letech minulého století sice čeští vědci zjistili příčinu opakovaného šedivění mozaiky, neznali ale technologie, které by tomu zabránily. Ničivou korozi se podařilo zastavit až v letech 1997 – 2000, kdy čeští restaurátoři provedli konzervaci. Tu jim po několikaletém výzkumu doporučili odborníci z amerického Getty Conservation Institute, který má dlouhodobé zkušenosti s podobnými projekty v Americe, Evropě, Africe i Asii. Kromě Čechů a Američanů na záchraně mozaiky pracovali i odborníci z Itálie, Japonska či Jižní Afriky.
Díky tomu se podařilo do současnosti zachovat mozaiku tvořenou původním materiálem. Naprostá většina skleněných kostiček totiž pochází ze středověku. Odborníci nyní každoročně zkoumají, jestli vlivem deště skleněné kostičky opět nekorodují.
„Můžeme se jí dotknout, dotek lidské ruky jí nemůže uškodit právě proto, že je chráněná vrstvičkou ochranného laku, která je na dotek nerozpoznatelná. Kdyby ale na mozaice nebyla, postupně by ji od posledního čištění začaly pokrývat šedé krystaly, až by zase zšedla,“ přiblížila Českému rozhlasu restaurátorka Milena Nečásková.
Podle ní se ale ojediněle na barevných kostičkách začínají objevovat korozivní tečky. „Po těch více než dvaceti letech se už vyskytují ojedinělá místa, kde se domníváme, že ochranná funkce toho laku začíná selhávat. Letošním úkolem bude i odzkoušet způsob lokálního ošetření takto poškozených kostiček,“ dodala restaurátorka.
Související
-
Pražské památky s příběhem
Pražské Jezulátko, Vyšehrad, Židovské město – patří k nejnavštěvovanějším památkám v Praze.
