Schwarzenberský palác: Renesanční skvost nad Prahou
V roce 1541 zničil velký požár na Hradčanech čtyři středověké domy, které stály na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl kdysi dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Od císaře Ferdinanda spáleniště výhodně získal Jan IV. Popel z Lobkowicz, který tam nechal postavit renesanční rezidenci. Palác pak několikrát změnil majitele, až nakonec připadl Schwarzenbergům.
Trojkřídlou budovu postavil mezi lety 1545–1567 italský mistr Agostino Gali zvaný Vlach. Jde vskutku o impozantní renesanční stavbu. Vlach vybavil fasády paláce bohatou dekorací se sgrafity, kterým se podle jejich obdélníkového tvaru a příčných čar říká obálky. Působí velmi plasticky. Pro tento sloh je také charakteristické použití mohutných, většinou podvojných oken s tesanými renesančními ostěními a také mohutné lunetové římsy. V interiérech se dodnes dochovaly cenné renesanční nástěnné malby z konce šestnáctého století. Později byl palác barokně upraven, ale často necitlivé zásahy setřela rekonstrukce na konci 19. století. Její autor architekt Josef Schulz dlouho studoval staré postupy tvorby renesančních sgrafit a podařilo se mu palácovým fasádám vrátit někdejší renesanční lesk.
Pyšný Popel
Roku 1590 získal palác Jiří Popel z Lobkovic, nejvyšší hofmistr, což byl co do významu druhý nejvyšší zemský úřad v Českém království. Těžko nalézt v rudolfinské Praze zpupnějšího šlechtice. Stal se vůdcem vlivné ultrakatolické ligy s podporou Vatikánu a španělských Habsburků. Pomýšlel na nejvyšší úřad pražského purkrabího, ale ten díky přízni císaře pevně držel Vilém, vladař rožmberský. Nepomohly ani intriky a pomluvy, a nakonec ani Vilémova smrt. Lobkovic s podporou svého staršího bratra se neuváženě pustil do otevřeného sporu s císařem. Ale Rudolf už měl nadutého a věrolomného Lobkovice dost a obvinil ho z podvodů, zrady a urážky císařského majestátu. Jiří Popel byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Nejdříve ho uvěznili v jeho pražském paláci na Hradčanech. Císař později trest zmírnil a hrdelní trest zmírnil na doživotní vězení a ztrátu majetku. Pyšný Jiří Popel nikdy nepožádal císaře o milost. Zemřel jako vězeň na královském hradu Loket.
Palác jako dědictví
Rudolf II. zkonfiskovaný palác v roce 1600 vyměnil s Petrem Vokem za honosnou residenci Rožmberků v těsném sousedství Starého paláce, protože chtěl Pražský hrad dál rozšiřovat a zvelebovat. Vok s nevýhodnou výměnou musel, ač nerad, souhlasit. Po smrti svého bratra Viléma dokázal rozfofrovat velkou část obrovského jmění Rožmberků, včetně rodového sídla v Českém Krumlově. Když zemřel nemaje dědice, palác se vším zbývajícím majetkem přešel podle staré listiny na rod Švamberků, Ti se tak rázem stali nejbohatšími pány v Čechách. Ne nadlouho. Za účast ve stavovském povstání jim nový císař majetek zkonfiskoval a v roce 1620 palác na Hradčanech daroval svému věrnému a oddanému služebníku Hansi Ullrichu z Eggenbergu. Příslušníka původně měšťanského rodu ze Štýrského Hradce nakonec císař Ferdinand II. pozvedl do stavu říšského knížete a udělil mu vévodství krumlovské. Když v roce 1717 nečekaně vymřel vévodský rod Eggenberků, palác přešel do vlastnictví vdovy Marie Arnoštky. Vévodkyně, za svobodna Schwarzenbergová, palác ještě před svou smrtí spolu s Krumlovským vévodstvím stačila odkázat svému synovci Adamu Františkovi. Od roku 1719 tak renesanční rezidenci na Hradčanském náměstí vlastnili Schwarzenbergové, kteří k němu v roce 1811 připojili sousední Salmovský palác.
Muzea v paláci
Od roku 1909 pronajímali Schwarzenbergové prostory paláce Národnímu technickému muzeu. Roku 1940 byla na všechen majetek Adolfa Schwarzenberga pro jeho protinacistické postoje uvalena německými okupačními úřady nucená správa. Wehrmacht tu později měl dokonce své muzeum zbraní. Schwarzenbergovi i s rodinou se za dramatických okolností podařilo uprchnout přes Itálii do Spojených států. Odtud podporoval exilovou vládu a několikrát se setkal s Janem Masarykem. Přesto mu úřady po roce 1945 protiprávně odepřely možnost se vrátit do vlasti. V roce 1947 byl celý jeho majetek v Československu na základě absurdního zákona Lex Schwarzenberg vyvlastněn včetně Schwarzenberského paláce. Po „Vítězném únoru“ v roce 1948 byl palác na dlouhá léta přeměněn na Vojenské historické muzeum.
Roku 2002 přešel do vlastnictví Národní galerie v Praze. Díky této změně mohla proběhnout úplná rekonstrukce objektu a od roku 2008 Schwarzenberský palác na Hradčanech slouží jako stálá expozice Národní galerie, která tu začala vystavovat sbírky umění renesance, manýrismu a baroka v českých zemích.
Z bohatých sbírek Národní galerie
Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění. Najdete tu plátna Lucase Cranacha, Albrechta Dürera, El Greca, Hanse Holbeina, de Ribery, Rubense, Rembrandta a z našich pak díla Petra Brandla a Karla Škréty. Kromě obrazů je ve všech komnatách umístěný dobový nábytek tak, aby prostory paláce na návštěvníky působily autenticky. Galerie pracuje i s tím, co je mimo palác. Nezatemňuje okna, takže nabízí zároveň úchvatný pohled na blízké historické části Prahy. Expozice představuje sbírky starého umění společně, bez dělení na česká a evropská díla.
Prohlídka začíná díly renesance a manýrismu s tvorbou Albrechta Dürera, El Greca, nebo Bartholomaea Sprangera. V dalších částech potkáváte řecké mramorové sochy, které byly inspirací pro umění renesance, jemné krajinomalby rodiny Bruegelů. V barokní obrazárně visí monumentální oltářní obrazy a scény Rubense, van Dycka a Karla Škréty. Dramatická díla tu reprezentují Matyáš Bernard Braun a Petr Brandl. Expozice končí vzácným dílem Francisca Goyi.
Nadčasovost mistrovských uměleckých děl v moderní instalaci Národní galerie skvěle naplňuje interiéry renesančního skvostu, jednoho z nejkrásnějších paláců v Praze.
Růžencová slavnost
Dürerův obraz malovaný roku 1506 na objednávku německých obchodníků pro kostel San Bartolomeo v Benátkách je nejvzácnějším dílem Národní galerie. Dominuje mu Madona s Ježíškem. Vpravo od nich jsou zástupci církevní moci v čele s klečícím papežem, nalevo reprezentanti moci světské. Dürer zde zobrazil císaře Maxmiliána I., kterému Madona právě žehná. Mužem, který stojí pod stromem vpravo, je samotný Albrecht Dürer. Na listě, který drží v rukou, najdeme jeho signaturu a datum vzniku díla. Sto let po jeho vzniku roku 1606 obraz zakoupil císař Rudolf II., který za něj zaplatil na svou dobu nevídaných devět set dukátů. Současná cena obrazu je podle expertů nevyčíslitelná.
Olejomalbu na dřevěné desce o rozměrech 162 krát 192 centimetrů zabalenou do koberců a položenou na tyčích nesli do Prahy přes Alpy čtyři silní muži. V hradních sbírkách přečkala Růžencová slavnost třicetiletou válku i švédské rabování. Poničený obraz nabízel později císař Josef II. v dražbě za jednu zlatku. Říkal, že alespoň to dřevo, na kterém je namalovaný, tu cenu má.
Koncem osmnáctého století se Růžencová slavnost dostala do majetku Strahovského kláštera, od kterého ji odkoupil za první republiky stát. Vláda tehdy za obraz měla zaplatit tři miliony, a ještě převedla do vlastnictví premonstrátů tři nemovitosti. Strahovský řád se v devadesátých letech obrátil na soud s tvrzením, že stát závazek nesplnil. Nakonec žalobu stáhl. Díky tomu si Růžencovou slavnost můžete prohlédnout ve stálé expozici Staří mistři ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech.
Související
-
Příběhy pražských paláců
Objevte s námi příběhy pražských šlechtických sídel a jejich majitelů. Nahlédněte do jejich nitra, do galerií i na unikátní sbírky, které se v nich dnes nacházejí.
-
Moderní paláce v Praze
Vydejte se s námi na procházku za zajímavými stavbami, které dotvářejí jedinečnou tvář české metropole.
