Bella Adamová: Nuda je inspirativní

Vycházející hvězda altistka Bella Adamova, rodačka z Čečny, poutá pozornost nepřehlédnutelným projevem, výjimečným citem pro písňovou literaturu, nádherně zbarveným hlasem. Je držitelkou několika mezinárodních ocenění. Vystoupila na Pražském jaru a v sezóně 2023/24 debutuje v Národním divadle v nové inscenaci Rusalky.  

Bello, narodila ses v Čečensku, ale strávila jsi tam poměrně krátkou dobu. Místem, kde jsi vyrostla a kde stále žiješ, je Praha. Ale ovlivnil tě hudebně nějak tvůj čečenský původ?

To je velmi zajímavá otázka. Chci říct, že jsem samozřejmě vyrůstala na naší (čečenské) národní hudbě. Táta mi ji vždycky pouštěl v autě. A vlastně si myslím, že to možná dělal proto, že jsem vyrůstala tady. Pro mého tátu bylo důležité, aby nám vštípil něco z naší národní identity, abychom nezapomněli, odkud pocházíme a jaké máme kořeny. Ale já jsem vlastně spíš vyrostla na hiphopu a R&B. Trochu vážné hudby taky, ale většinou jen to, co jsem hrála na klavír nebo na flétnu. Víc jsem klasickou hudbu začala poslouchat, až když jsem byla v pubertě.

Ale je docela zajímavé, pokud se nemýlím, jsi se hudbě věnovala profesionálně až po maturitě. Odjela si studovat hudbu do zahraničí. Je to tak? Kde jsi studovala?

Já mám Českou republiku ráda a opravdu nerada o ní někdy mluvím špatně. A dokonce ji zuřivě chráním, když o ní někdo začne mluvit špatně. Miluju tohle místo, protože tohle místo mě a moji rodinu přijalo, když jsme neměli kam jinam jít.

Nejdřív jsem odjela do Londýna. Studovala jsem na Trinity Laban na konzervatoři hudby a tance, což je velmi zajímavá škola. Velmi odlišná od ostatních tří institucí v Londýně. A pak jsem odjela do Kolína nad Rýnem v Německu, kde jsem studovala magisterský obor zpěv. A tam jsem se seznámila s Michaelem Geisem, mým nynějším spolupracovníkem, který mě naučil také improvizovat. A pak jsem studovala právě volnou improvizaci v Basileji ve Švýcarsku.

Takže jsi žila dost v zahraničí, teď žiješ v Praze. Kde je tedy pro tebe domov? Je domovem jedno místo, nebo je to mnoho míst?

To je opravdu velmi, velmi složitá otázka, na kterou vlastně nemám odpověď. Vlastně jsem jí věnovala celé své poslední album, které se jmenuje There is Home, když už jsme u toho. Ne, ale s touhle otázkou jsem opravdu hodně bojovala, protože jsem vyrůstala v České republice, ale nebyla jsem Češka. A česká společnost je... nechci nutně použít slovo xenofobní. Vlastně si myslím, že to má své historické důvody, proč to tak je. Já mám Českou republiku ráda a opravdu nerada o ní někdy mluvím špatně. A dokonce ji zuřivě chráním, když o ní někdo začne mluvit špatně. Miluju tohle místo, protože tohle místo mě a moji rodinu přijalo, když jsme neměli kam jinam jít. Ale pořád nemůžu říct, že jsem úplně Češka, protože v Česku říct, že jsi Češka, znamená, že jsi Češka po svých předcích. Není to tak snadné jako říct, že jsem Američanka nebo Britka.

Když porovnáš školské systémy, a myslím tím hudební školy, jaké jsou výhody studia hudby v zahraničí ve srovnání s českými hudebními školami, zejména s naší slavnou ZUŠkou?

Bella Adamova ve studiu RPI|Foto: Barbora Navrátilová, Radio Prague International

Systém ZUŠky je velmi výjimečný. Myslím si, že je to něco, co si opravdu musíme chránit, protože si vzpomínám, jak jsem se v osmnácti letech stěhovala do Londýna a zjistila jsem, že každý musí platit za hodiny hudby, pokud je tam chce mít. Vím, že na některých základních školách nebo na některých gymnáziích sice učitelé hudby chodí do školy a učí tam děti v rámci školní výuky, ale ve skutečnosti je to v Anglii velmi privilegovaná věc, ke které mají přístup jen někteří. A poznáte to podle toho, jací lidé se k jejímu studiu dostanou později na vysoké škole nebo na univerzitní úrovni.  Protože to, co mě taky super překvapilo, když jsem se přestěhovala do Londýna, je, jak je to tam pořád třídní. A opravdu vidíte, že tam studují převážně lidé z vyšší třídy. Takže tady je to podle mě mnohem rovnější.

A další věc na studiu v zahraničí je, že já ráda vidím různé perspektivy různých hudebních kultur v různých zemích. Tím chci říct, že jsem se v Anglii učila především o v podstatě komorní hudbě a o umělecké písni, která má svůj specifický styl a specifický vkus. A pak jsem se přestěhovala do Německa a tam jsem se naučila zase spoustu jiných věcí. A to samé i ve Švýcarsku. A ano, opravdu se mi líbí, že můžu tak trochu ochutnávat odevšad a snažit se vzít si z toho to nejlepší.

Byli v tvém vzdělávání nějací důležití učitelé nebo mentoři, kteří tě skutečně formovali nebo ti pomohli vyrůst jako umělci?

Bella Adamova ve studiu RPI s Petrem Dudkem a Amelií Mola-Schmidt|Foto: Barbora Navrátilová, Radio Prague International

To je strašně těžké říct, protože si myslím, že každý člověk, který mě učil, měl na mě vlastně strašně velký vliv. Takže mi přijde opravdu nefér vyzdvihnout jen pár lidí. Ale už jsem zmínila, že Tony Ackerman, můj učitel hudby na střední škole mě naučil milovat hudbu jiným způsobem a dívat se na ni hlouběji. Můj učitel zpěvu v Londýně Linton Atkinson byl někdo, kdo mě opravdu naučil uměleckosti, a ne jen zpěvu. Záleželo mu na tom. Byl takový, že se vámi dokázal při hodině opravdu dojmout. A naučil mě,  jak se opravdu starat nejen o zpěv, ale o hudbu a celé to dílo. A pak samozřejmě Michael Geis, který mě naučil improvizovat. A kdybych ho neznala, už bych s tím dávno skončila. Při studiu jsem zažila opravdu hodně krizových momentů. A ano, prostě mi to nešlo. Nemohla jsem přijít na svou techniku. Neměla jsem v tu chvíli ty správné učitele zpěvu. A prostě jsem v tom nemohla najít své místo. A protože Michael je tak výjimečný hudebník s úplně jiným pohledem na to co děláme, jsem zase získala tu jistotu. Díky němu jsem se naučila, jak autenticky interpretovat klasickou hudbu, aniž bych jen kopírovala nebo dělala to, co se od ní očekává.

Myslíš, že má obecně vážná hudba problém nalákat mladé publikum? Nebo obecně nové publikum? Je to pro tvůj žánr náročnější než pro ostatní?

Nemyslím si, že je to problém žánru. Je to zaprvé problém vzdělání a za druhé si myslím, že máme špatnou pověst, špatný marketing. Vždycky bychom se měli snažit dělat tu nejlepší hudbu a nejvyšší kvalitu, ale taky vzrušující programy. Pro klasickou hudbu jsem se nadchla díky Stravinskému. Takže si nemyslím, že uvádění další Carmen je nutně tou správnou cestou. Vlastně si nemyslím, že hrát Beethovenovu Devátou symfonii každý Silvestr je správná cesta. Možná je to chyba. Měli bychom s publikem komunikovat srozumitelněji. Potřebujeme spolupracovat s lidmi, kteří jsou ze současných generací, třeba spolupracovat s módními návrháři, s jinými umělci, které jiní lidé poslouchají, udělat klasickou hudbu přístupnou. Nemyslím si, že je to zastaralá forma umění. Pro mě je to ta nejatraktivnější forma a umění, které bychom měli ukazovat i lidem.

Vystupovala jsi na různých festivalech, na různých místech, na různých pódiích. Máš nějaké oblíbené pódium nebo město?

Vlastně si nemyslím, že hrát Beethovenovu Devátou symfonii každý Silvestr je správná cesta.

Akusticky nejlepší pódium, na kterém jsem kdy zpívala, i když to byla jen jedna skladba na nějaké soutěži, byla Wigmore Hall. To je můj sen. Opravdu bych tam jednou ráda měla recitál, protože když jsem studovala v Londýně, chodila jsem tam na recitály snad každý měsíc. A mimochodem, pro určitou věkovou kategorii mají vstupenky zdarma, pokud si předplatíte jejich program. A to mi přijde neuvěřitelné. A nevím, myslím, že je to mnohem víc o publiku, o pocitu, který vám dá na určitém místě v čase, než o místě jako takovém. Když je publikum vzrušené, nadšené a je s vámi, tak je vzrušující tam hrát. Chci říct, že je nepříjemné hrát někde, kde je super suchá a nudná akustika. To se pak celý večer jen trápíte.

Brzy tě tady v Praze uvidíme v roli lesní víly v Rusalce. Líbí se ti Dvořák? Jaký na tebe udělal dojem?

Myslím, že to byl génius, miluju jeho hudbu. Není to něco, k čemu bych přirozeně tíhla jako k prvnímu, ale nedá se popřít, jak úžasné věci napsal a jak moc mě inspirovaly. A obzvlášť miluji Rusalku. Už jsem tu roli zpívala před pár lety v německém divadle a pokaždé mě rozpláče. V jeho hudbě prostě není žádný nudný moment, opravdu ji miluji.

Bella Adamova|Foto: Barbora Navrátilová, Radio Prague International

Když se snažíš získat inspiraci, když se trochu zasekneš, co je tvůj zaručený zdroj inspirace? Nebo máš nějakou osobu, která by mohla být tvým zdrojem inspirace?

Právě teď se cítím trochu bez inspirace, takže vlastně nevím. Protože hodně pracuji a dělám i jiné věci. A myslím, že nejdůležitější pro inspiraci je nuda. To říkají i rodičům, aby nechali své děti nudit se. Jo, a já si prostě myslím, že jsem taková, mám pocit, že můj život je teď tak přesycený věcmi. Je opravdu těžké najít inspiraci. A já vždycky najdu inspiraci ve zlomeném srdci, což je takové klišé. Ale když jsem měla zlomené srdce, tak jsem psala básně. Takže třeba ve volném čase i píšu, ale v žádném případě bych se nenazývala spisovatelkou. A taky se inspiruji samozřejmě tím, co vidím kolem sebe, třeba náš recitál na Pražské jaro, který jsme vytvořili, byl hodně inspirovaný válkou na Ukrajině a mojí reakcí na ni a tím, že jsem kolem sebe viděla tolik krutosti a nevěděla jsem, co s tím pocitem dělat. Takže mě asi nejvíc inspiruje to, co se mi v životě děje.