Výprava do souhvězdí českých vesnic v rumunském Banátu
Šest vesnic obývaných potomky dávných přistěhovalců z českých zemí dodnes tvoří jedinečnou krajanskou komunitu v rumunském Banátu. Tamní Češi, jejich historie, dnešní životy i vyhlídky do budoucna jsou námětem třídílného reportážního seriálu.
Karel Karbul sedí na stoličce ve chlévě u své chalupy a dojí už druhou ze tří kravek, které tady má. Jak svého pána, tak neznámého vetřelce s fotoaparátem z rohu maštale zvědavě okukuje ležící tele. „Je na prodej,“ pohodí k němu hlavou hospodář a ochotně vysvětluje zdejší ceny dobytka. „Žije se nám tu jakžtakž dobře, ale je to velká dřina,“ začíná pomalu odpovídat na novinářské dotazy. A jak je tady úplně samozřejmé, mluví češtinou, s níž by strčil do kapsy nejednoho vzdělance v nějaké pražské kavárně.
„Chalupa je z roku 1959, to jsem se i já narodil,“ usměje se pan Karel zeširoka. „Marjanka sem přišla z Rovenska. Odkud sem ale před staletími přišli naši předkové z Česka, to netuším,“ přiznává.
Živí je hospodářství a už i turisté
Karel a Marjanka Karbulovi jsou jedněmi z mnoha lidí v největší a nejstarší banátské české obci Svatá Helena, kteří žijí jednak ze svého hospodaření, jednak z turistického ruchu – pronajímají dva, někdy i tři skromné pokojíky nejčastěji letním turistům, hlavně z Česka. Kromě krav a telátka na dvoře vidím jednu bachyni a dvě selata. Velký rumunský pastevecký pes je uvázaný u boudy, kdesi za stodolou je podle občasného zaštěkání asi ještě jeden. A také se kolem stavení občas mihne kočka, která přišla o jedno oko – prý před lety při pádu ze střechy. „Máme všechno svoje. Vojtěšku, trávu, seno, pšenici, brambory. I dřevo,“ vypočítává hrdě pan Karel to, co v zimě není dost dobře vidět.
Nejen ve Svaté Heleně, ale i v dalších českých – a samozřejmě také okolních rumunských – obcích to ale bývalo dost jiné. Stovky lidí pracovaly v nedalekých, teď už zavřených měďných dolech. „Přímo v dolech jsem nebyl, nemají tam v podzemí okna, tak to jsem odmítl,“ dokládá bodrý Karel zas a zas, že je veselá kopa. „Ale do roku 2002 jsem tam pracoval jako hlídač, když ještě doly fungovaly. Kontroloval jsem, aby si lidi nekradli domů materiál. To víš, jednou proneseš z fabriky tyč, příště šrouby a matky, a za chvíli máš na dvoře postavený celý pluh,“ chechtá se šibalsky. A jestli tedy nějaké „zlaté české ručičky“ chytil v Rumunsku při činu? „Nikdy, vždyť by ho za to dřív třeba i zavřeli, to jsem se radši díval na druhou stranu…“
I když to asi není úplně přesné, tady na Svaté Heleně podle Karla v dolech v nejlepších dobách pracovali „všichni“. „Čtyřikrát denně sem zajížděla duba,“ mluví o ikonickém náklaďáku se skříňovou nástavbou pro převoz pasažérů. „A vozila lidi na směny do práce. A to sem vedly jen polní cesty. Dneska tu už máme asfaltky, ale autobus sem nezajíždí vůbec žádný. Co se postavilo za Ceaușeska, to stojí do dneška. Po něm už se nepostavilo vůbec nic.“
Předkové do Banátu přišli v 19. století
Jak známo, výběrové stýskání po „skvělých časech“ zajištěné práce a sociálních jistot za socialismu není žádné specifikum Karla, Svaté Heleny, ale ani Rumunska. Tady v malebné krajině zdobené souhvězdím šesti českých vesniček je naštěstí možné nostalgicky hledět ještě dál do historie.
První čeští kolonisté se začali v této východní výspě Uherska usazovat zhruba před dvěma sty lety z podnětu rakouských a uherských úřadů. Velká část jich pocházela z Klatovska a Domažlicka, v archaické češtině Banátských proto přežívá i leccos z nářečí jihozápadních Čech. Vesnice, pole a pastviny zakládali noví usedlíci v místech, kde nejprve museli vykácet husté lesy. V posledních třiceti letech se ale šest českých obcí začalo poměrně rychle vylidňovat – český stát krajany a například i české školství podporuje, zároveň ale banátským Čechům může nabídnout lepší práci i pohodlnější život, než poskytuje odlehlý kraj na rumunsko-srbské hranici.
Více o historii i o zmíněném turistickém ruchu a snaze udržet při životě krajanské komunity bude v dalších dvou dílech seriálu. „Staré časy“ každopádně dnešním hledačům romantiky přibližují hlavně tradiční stavení, starší lidé, pamětníci. Třeba paní Karbanová na opačném konci Svaté Heleny, než bydlí Marjanka s Karlem. Přímo nad hlubokým údolím, odkud se ozývají zvonce jejího početného stáda bílých koz. Paní Karbanové táhne na osmdesátku, drobná a shrbená paní se zrovna vrátila z nemocnice, má ale snad sto životů – stále je vitální, jedné návštěvě z Česka zrovna ochotně odvažuje kozí sýr.
Hlavně pozor na šakaly
Chaloupka, kterou sdílí se synem honosícím se přezdívkou Šerif, vypadá hodně neudržovaně, a to ji před časem stejně jako stovky dalších stavení v kraji ještě hodně poškodil uragán. „Se zaplacením oprav nám pomohla charita z Česka,“ říká stařenka a český katolický kalendář nad její hlavou hned dostává nový smysl. Ale i baptistický kněz při novoročním kázání v jednom ze dvou zdejších kostelů našel v přírodní pohromě něco pozitivního: „Krupobití a uragán poničily lidem střechy, ale i to bylo k něčemu dobré. Aspoň si opravili i to, čemu se léta moc nevěnovali.“
Paní Karbanová ochotně popisuje život, který by asi většině dnešních dětí v Česku přišel jako hodně neuvěřitelné, a tedy nepovedené historické sci-fi. „Hrozně se bojím šakalů,“ zvážní náhle stará paní. „Kozy můžeme přitom pást jenom tady dole v údolí, jinde naši hlídací psi plaší ostatním lidem krávy. Tady na kraji údolí nevadíme nikomu. Bez psů to ale nejde, právě oni chrání naše kozy před šakaly,“ nese se její důrazná čeština sednicí.
Šerif dává kolovat malou petláhev s domácí kořalkou. Když mu návštěvníci ukazují dvacet let staré fotky nějaké brněnské party cestovatelů, kteří tehdy u Karbanů na chvíli zakotvili, najednou se rozzáří. „Jé, to jsem ještě měl koně! Dneska mám traktor…“
Šerif ze Svaté Heleny tak určil, kam se bude náš seriál o banátských Češích odvíjet v následujících dvou týdnech.
