4. Hlas, který měl ovládnout éter: Jak Rádio Praha šířilo komunismus do celého světa
Zašumění rozhlasových vln, naladění správné frekvence a hlas z dálky, který promlouvá k posluchačům kdesi za oceánem. Taková byla po desítky let každodenní realita zahraničního vysílání Rádia Praha. V době, kdy byl svět rozdělen železnou oponou, se z pražských studií do éteru nešířily jen nevinné zprávy z domova. Rozhlasové vlny se staly sofistikovanou zbraní v ideologické válce, která měla za úkol jediné – přesvědčit svět o nadřazenosti socialismu.
Prvořadým smyslem zahraničního vysílání sice bylo vždy především informovat o aktuálním dění v českých zemích, ale v období mezi roky 1948 až 1989 plnilo Rádio Praha ještě jeden, podstatně důležitější úkol. Tímto úkolem bylo systematické šíření idejí komunismu. Dělo se tak různými způsoby – občas velmi nenápadně a skrytě, jindy naopak se zcela otevřenou a přímou propagandou. Někdy vysílání pouze přinášelo zprávy o budovatelských úspěších a zdánlivě běžném životě v tehdejším Československu, v jiných případech se však snažilo velmi přímo a cíleně ovlivnit veřejné mínění v zemích, do kterých vlny mířily. Z historického i žurnalistického pohledu je nutno říci, že po profesionální stránce plnilo Rádio Praha tuto náročnou roli velmi dobře a zároveň neobyčejně pružně.
Tuto koncepci potvrzují i slova tehdejších vysoce postavených pracovníků rozhlasu. V sedmdesátých letech například popsala tehdejší zástupkyně šéfredaktora zahraničního vysílání Jana Špíšková, že hlavním posláním bylo především informovat svět o tom, co to Československo vlastně je. Cílem redaktorů podle ní bylo seznamovat posluchače s tím, jak se v naší zemi žije, ať už se jednalo o vzdělávání, prezentaci systému školství, nebo deklarované právo na práci pro každého.
Dvojí tvář pro Ameriku: Od dojatých krajanů po jaderné zkoušky
Mimořádně propracovaný přístup volil pražský rozhlas ve vztahu ke Spojeným státům americkým, kam paradoxně směřovalo dvojí, pečlivě oddělené vysílání. To podstatně umírněnější z nich šířilo propagandu spíše skrytě, takzvaně mezi řádky, a bylo primárně zacíleno na tamní komunitu Čechů a Slováků. Z éteru tak k nim doléhala vřelá oslovení jako "milí krajané, volá vás vaše stará vlast". Pořady určené pro tuto diasporu silně apelovaly na sounáležitost posluchačů se starou vlastí, kterou rozhlasoví tvůrci pečlivě vykreslovali v těch nejlepších možných barvách, zkrátka tak, aby se jim obraz domova líbil a vzbuzoval nostalgii.
Dokonalou ukázkou tohoto umírněného, přesto ideologicky motivovaného vysílání, se stala událost z června roku 1964, kdy do Československa přicestovala významná skupina amerických krajanů. Redaktoři tehdy vycítili obrovskou příležitost a velký prostor ve vysílání okamžitě dostala pětice katolických duchovních. Jak posluchačům nadšeně sdělovala tehdejší rozhlasová reportáž, na československo-rakouských hranicích návštěvníky dychtivě očekávali nejen nejvyšší představitelé katolické církve na Slovensku, ale také delegáti Matice slovenské z Martina, přičemž některé z těchto kněží vítala stará vlast na své půdě už podruhé. Prostor promluvit dostal tehdy mimo jiné monsignor Andrej Biroš z Toronta ve státě Ohio. Páter Biroš na vlnách zahraničního vysílání s dojetím hovořil o tom, jak je nesmírně povděčný za milé a srdečné přivítání, kterého se jemu i jeho spolucestujícím dostalo. Redaktorům také prozradil, že měl právě toho dne obrovské štěstí odsloužit mši svatou v kapli kněžského semináře, neboť shodou okolností slavil přesně 32. výročí svého vysvěcení na kněze.
Když už tito vlivní američtí kněží na území Československa fyzicky byli, vedení cítilo nutnost jejich přítomnost maximálně ideologicky vytěžit. Rádio Praha si proto obratem pozvalo před mikrofon i dalšího hosta, pátera Jana Vaška z Kalifornie. Na reportérovu silně návodnou otázku, zda si myslí, že se jeho rodákům žije lépe než kdysi, americký kněz bezelstně odpověděl kladně, potvrdil, že lidé se mají lépe. Při vzpomínce na nedávnou návštěvu slovenského hlavního města pak nešetřil chválou s tím, že Bratislava je město překrásné a čisté, a po dvou či třech dnech pobytu konstatoval, že se mu velmi líbilo.
Zcela odlišným, podstatně údernějším tónem se však Rádio Praha obracelo na většinové americké publikum, na které cílila zcela přímá a neskrývaná propaganda. Ta dokázala velmi pohotově využívat mezinárodní napětí, jako tomu bylo například u ženevských jednání o ukončení jaderných zkoušek z roku 1958, během nichž Sovětský svaz nekompromisně obviňoval Spojené státy a Velkou Británii z toho, že jejich mírové snahy záměrně torpédují. Anglicky vysílaná reportáž tehdy americké posluchače velmi sarkasticky konfrontovala s otázkou, zda se diví, proč se tři atomové mocnosti v Ženevě dosud nedohodly na zákazu jaderných zkoušek. S kousavou ironií jim vzkázala, že odpověď si mohou dočíst doma ve svých novinách, a to na stránkách věnovaných informacím ze světa financí. Hlavní argument rozhlasu spočíval v tvrzení, že testování jaderných zbraní je zkrátka obrovský byznys a z celého tohoto odvětví, jehož zhoubným vedlejším produktem je radioaktivní spad, čerpají mocní američtí akcionáři obří dividendy.
Obecně představovaly testy atomových bomb na konci padesátých let pro pražské zahraniční vysílání naprosto zásadní téma. Zvláště vyhrocené situace využilo Rádio Praha v srpnu roku 1959, kdy si svět právě připomínal 14. výročí zničujícího svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki. Rozhlas tehdy pro Američany připravil speciální, silně emotivní pořad na hranici mezi rozhlasovou hrou a dokumentem, jehož jediným cílem bylo dramaticky varovat před zdravotními důsledky jaderných testů. Z povahy vysílání je zřejmé, že řeč v tomto kontextu byla zásadně jen a pouze o testech amerických. Tento alarmující pořad, vysílaný pod názvem "Imperativ budoucnosti", využíval působivé zvukové i hudební kulisy. Ženský hlas do nich temně oznamoval, že je zrovna čtvrtek 6. srpna 14. roku nového věku a že to bylo přesně před čtrnácti lety v devět hodin ráno japonského času, kdy definitivně skončila jedna celá historická éra. Zastrašující tón pořadu záhy gradoval šokujícími tvrzeními mužského hlasu, že 35 tisíc dětí zemře na leukémii. Redaktoři své americké publikum přesvědčovali, že tyto hrůzné scénáře nejsou jen předpověďmi pochybných věštců, ale precizními výpočty vědců, jelikož se lidstvo podle nich konečně naučilo vědecky předpovídat budoucnost. Tuto budoucnost přitom nepředvídají skrze křišťálové koule, lístky čaje nebo pavědecké horoskopy, ale výhradně za pomoci Geigerova počítače. Poselství pořadu končilo mrazivým prohlášením o tom, že se dnes už neměří čáry života na lidské dlani, nýbrž hladina smrtícího stroncia 90 v kostech – a to jak v kostech dospělých, tak především v kostech dětí, a dokonce i v kostech budoucích generací.
Probuzený černý kontinent v hledáčku Prahy
Spolu s tím, jak se na přelomu 50. a 60. let dynamicky měnila mapa světa, se stal zcela novým a strategicky nesmírně důležitým cílem zahraničního vysílání africký kontinent. V Africe se právě tou dobou pod náporem změn hroutilo kdysi nedotknutelné britské a francouzské koloniální impérium a přímo na jeho troskách živelně vznikaly zcela nové, nezávislé státy. Logika studené války velela jasně: komunistické země v čele se Sovětským svazem, ovšem včetně silně angažovaného Československa, měly bytostný zájem na tom, aby se tyto nově utvářené republiky okamžitě připojily k takzvanému socialistickému táboru, nebo s ním minimálně zahájily úzkou spolupráci. Právě z tohoto důvodu zahájilo Rádio Praha v roce 1960 revoluční vysílání pro Afriku, primárně v anglickém jazyce.
Historicky poprvé tak z pražských rozhlasových studií do Afriky zazněl slavnostní hlas ohlašující, že se Rádio Praha obrací na své anglicky mluvící přátele a že s nimi bude od nynějška v kontaktu úplně každý den. „Poprvé v historii československého rozhlasu se Rádio Praha obrací na anglicky mluvící přátelé v Africe. Od nynějška k vám budeme mluvit každý den. Budeme vám přinášet zprávy o životě v naší zemi i o důležitých světových tématech. Budeme vysílat rozhovory s Afričany, kteří navštíví Československu, hudební příspěvky, odpovědi na vaše otázky a řadu dalších věcí, které vás, jak doufáme, zaujmou.“
Rozhlasové vlny nadšeně ohlašovaly blížící se úsvit africké svobody a nezávislosti, na což vzápětí plynule navázalo obsáhlé představení samotného Československa a strastiplné historie našeho národa. Záměrně byl přitom akcentován význam dvou rovin: naší vlastní hluboké dějinné zkušenosti se ztrátou národní nezávislosti a pochopitelně našich obrovských současných úspěchů při budování socialismu. Posluchačům v Africe tak bylo například pečlivě vysvětleno, že průmysl má u nás sice mimořádně dlouhou tradici, avšak zcela největšího pokroku dosáhla naše země až během posledních patnácti poválečných let, tedy v době, kdy se politické moci definitivně chopila dělnická třída a začala budovat zemi. Jako zářné důkazy plodné spolupráce byly vyzdvihovány aktuální události, od návštěvy československé vládní delegace v Somálsku a Libérii přes veleúspěšné sportovní turné fotbalistů Slovanu Bratislava po Ghaně až po pýchu průmyslové kooperace – velkou textilku v etiopském městě Dire Dava, kterou vlastnoručně postavili právě českoslovenští odborníci. Africkým přátelům také redaktoři neváhali přehrát záznam tradiční slovenské písně Nocovali tři malíři, kterou představili v souvislosti s chystaným africkým turné jednoho z našich nejlepších folklorních souborů.
Rostoucí geopolitické ambice si nicméně žádaly další jazykové nástroje. Proto již v roce 1965 Rádio Praha prozíravě přidalo i pravidelné vysílání ve svahilštině, jazyce, který byl a je klíčovým dorozumívacím prostředkem ve značné části východní Afriky. Za podpory velkolepých fanfár a tradičního bubnování se k uším obyvatel savan nesl ženský hlas prohlašující se za "hlas přátelství z Prahy", jenž má za svůj naprosto jediný cíl upevnění jednoty všech národů. „Z Prahy k vám letí hlas přátelství. Hlas, jehož jediným cílem je posílit jednotu všechny. Věříme ve svobodu a úplnou nezávislost. Stavíme se proti imperialismu a všem podobám diskriminace. Československá socialistická republika není co do rozlohy velká země. Je však plnohodnotným členem velkého společenství socialistických národů. Víme, jakou odvahu, statečnost a sílu jste prokázali v boji proti kolonialismu. Podporovali jsme jej a modlili se za vaši svobodu. A nyní jsme připraveni mladým a rozvíjejícím se zemím Afriky pomoci. Chceme informovat o našich názorech o životě v naší zemi. Dejte nám vědět, co vás zajímá. Ať žije rozhlasové vysílání ve svahilštině. Ať zní hlas Prahy.“
Kromě výše zmíněných jazyků doplnila nabídku Rádia Praha směrem do Afriky také pochopitelně nesmírně důležitá francouzština. Byla to právě francouzská redakce, kam na samotném sklonku šedesátých let nastoupila i Alena Gebertová. Její bezprostřední vzpomínky ale ukazují práci v redakci i ze zcela jiné, každodenně rutinní stránky. Prozrazuje, že drtivou většinu obsahu, který se tehdy do Afriky vysílal, tvořily čistě striktně dané ústřední materiály. Těch podle jejích slov vycházelo obvykle jen tři nebo čtyři denně a redaktoři zkrátka museli nařízený text bez diskuzí přeložit a odvysílat. Obdobná sešněrovanost panovala i v oblasti běžného zpravodajství, kdy se podle Gebertové připravovaly víceméně povinné, velmi suché zprávy o tom, že nějaký důležitý první tajemník kamsi odjel nebo jiný pohlavár přijel. Při uvažování o tom, co vlastně mohlo průměrné posluchače kdesi hluboko v Africe na takových sterilních a politicky strohých informacích přitahovat, tehdejší redaktorka nabízí velmi prosté vysvětlení. Připouští, že pochopit motivaci některých posluchačů je složité, ale věří, že spoustu z nich to zkrátka jen bavilo, přesně tím nadšeným dětským způsobem, kdy si s někým rádi dopisují, protože je to přitažlivé zkrátka jen proto, že je to velmi zdaleka. Gebertová ovšem jedním dechem nepopírá a podotýká, že dost možná mnoha posluchačům skutečně lahodilo už jen to vědomí, že ona neznámá středoevropská země, jež k nim z rádia neustále promlouvá, je komunistická či socialistická – což podle ní v politickém klimatu mnoha tehdejších afrických zemí velmi pravděpodobně hrálo nezanedbatelnou a důležitou roli.
Radio Praha v boji proti Francovi a Pinochetovi
Nebyla to ale jen Afrika, kam přes železnou oponu směřoval pečlivě modulovaný hlas z Prahy. Rozhlasové vlny dokázaly proniknout i přes ty nejhlídanější hranice, často přímo do srdce zemí svíraných pravicovými diktaturami. V roce 1962, kdy ve Španělsku pevnou rukou vládl generál Francisco Franco, vstoupily do stávky tisíce horníků požadujících lepší pracovní podmínky a vyšší mzdy. Tamní média, svázaná přísnou cenzurou, o protestech zarytě mlčela, a tak do hry vstoupily zahraniční stanice v čele s Rádiem Moskva a Rádiem Praha. Jak vzpomíná Antonio Casado, který od konce šedesátých let pracoval ve španělské redakci pražského rozhlasu, poslech takového vysílání byl nesmírně rizikový. „ Lidi musí být dost opatrný. Taky to nebylo takový veřejný moc. Protože když ho načapali, že poslouchá Rádio Praha ve španělštině, tak prostě bylo zle. Protože samozřejmě to hned obrátili, že to je propaganda a že tím pádem podněcujeme rozvracení republiky,“ říká Antonio Casado, který od konce 60. let pracoval ve španělské redakci.
Přesto musel mít pražský signál značný dosah, neboť sám generál Franco ve svých plamenných projevech vliv komunistické rozhlasové propagandy a vysílání z Prahy ostře kritizoval.
Podobnou, i když možná ještě dramatičtější roli sehrálo Rádio Praha vůči režimu generála Augusta Pinocheta, který v září 1973 provedl v Chile krvavý vojenský puč a nastolil fašistickou diktaturu. Terčem tvrdých represí se stali především komunisté a levicově smýšlející občané. V Praze tehdy bleskově vzniklo speciální oddělení a pořad s příznačným názvem „Chile zvítězí“, který připravovali přímo chilští novináři, jimž se podařilo ze země uprchnout. O způsobu, jakým se k nim dostávaly důvěrné zprávy z domova, vypráví pamětnice a tehdejší pracovnice redakce Vonderková. Informace podle ní získávali jednak z Rádia Moskva, které k nim mělo snazší přístup, jednak z kubánské tiskové agentury Prensa Latina. Ta měla vynikající pokrytí celé Latinské Ameriky a exkluzivní materiály přeposílala do Prahy dálnopisem za vydatné pomoci československé ČTK. Z těchto střípků a osobních zkušeností pak novináři modelovali každodenní obsah. Význam tohoto vysílání podtrhl i fakt, že chilský redaktor Rolando Carrasco převzal za rok 1976 Cenu Československého rozhlasu za svůj vynikající seriál Svědectví čilského vězně. Sám Carrasco při přebírání ceny pohnutě zdůraznil, že toto ocenění vnímá jako politický akt ztotožňující plně internacionalistické a humanistické vysílání Rádia Praha s bojem chilského lidu v tragickém období, kdy byla jejich cesta k socialismu hrubě a surově přerušena.
Svobodné rádio z utajených vil
Zcela unikátní a z dnešního pohledu až konspirační kapitolou bylo vysílání do Itálie a Francie. Tamní komunistické strany měly po válce silnou pozici, a tak v Praze již v roce 1950 vznikla italská redakce nazvaná „Římská 2“, přímo řízená italskou komunistickou stranou. Její stěžejní pořad Oggi in Italia (Dnešek v Itálii) dovedně předstíral, že vysílá přímo z Apeninského poloostrova, přičemž ostře kritizoval italskou křesťanskodemokratickou vládu a propagoval komunismus. Identitu redaktorů zahalovalo přísné tajemství, o kterém podrobně hovoří badatel Ulrico Bovo. „ Redakci tvořili partyzáni, který tady našli azyl po druhé světové války, po tom, co měli nějaké nedořešené problémy se spravedlností v Itálii, tak emigrovali do Československa. Nebyli tady pod svými jmény. Každý, když dorazil do Prahy, se dostal do nějakého bytu, kde byli funkcionáři italské komunistické strany, který jim dávali doklady na falešné jméno.“ Provoz byl natolik konspirativní, že redakce z bezpečnostních důvodů ani nesídlila v hlavní budově Československého rozhlasu.
Iluze domácího italského rádia byla podle badatele Bova takřka dokonalá. Hrála se výhradně italská hudba, posluchači si mohli dokonce objednávat písničky na přání, takže obsah nepůsobil pouze politicky. Maskování zašlo v druhé polovině padesátých let až tak daleko, že během velkých italských demonstrací, kdy policie na náměstích střílela do lidí, volali protestující z telefonních budek do redakce v domnění, že hovoří s lokální stanicí. V přímém přenosu hlásili, ve kterých ulicích čekají kordony, a radili ostatním, kudy uniknout. Vysílání „Římské 2“ ukončila až normalizace po roce 1968, kdy italští komunisté srpnovou invazi do Československa rázně odsoudili. Sami utajení italští redaktoři se navíc do pražských událostí přímo zapojili – když sovětští vojáci zavřeli oficinální studia, nabídli své utajené pracoviště českým kolegům, což nakonec zpečetilo jejich odchod ze země.
Solidarita jako ideový protivník
Poslední velká vlivová operace zahraničního vysílání se pak odehrála v osmdesátých letech, když polským socialistickým zřízením otřásla mohutná vlna stávek a vznik nezávislých odborů Solidarita. Československý rozhlas tehdy na přímý politický pokyn narychlo zahájil vysílání v polštině, ačkoliv do zemí východního bloku už v té době bezmála dvacet let cíleně nevysílal. Jak vzpomíná tehdejší pracovník vysílání Josef Kubeczka, 4. dubna 1981 ho ředitel ostravského rozhlasu bleskově poslal vypůjčenou vládní Tatrou 603 rovnou do Prahy, kde dostal za úkol hned od pátého dubna začít vysílat, ačkoliv k dispozici měl jen lidi bez jakékoliv předchozí rozhlasové praxe. Podle zástupkyně šéfredaktora Jany Špíškové bylo cílem neúnavně informovat o životě v Československu a zřetelně ukazovat úspěchy reálného socialismu. Na následné programové konferenci si pochvalovala, že ačkoliv je hnutí Solidarita ve svých bulletinech skandalizuje, objevují se i krásné a srdečné dopisy od lidí, kterým prý pražský hlas pomáhal přežít v těžkých chvílích. Sám Josef Kubeczka k této vypjaté éře, završené vyhlášením výjimečného válečného stavu generálem Jaruzelským, dodává, že navzdory situaci nevedli zjevnou a agresivní propagandu, ale šlo spíše o mírnější metodu osobních příkladů.
Košilky, razítka a schvalovací okénko: Anatomie cenzury
Tento ohromný, propracovaný stroj na formování veřejného mínění napříč kontinenty by však nemohl existovat bez dokonalé, až dusivé kontroly nad každým proneseným slovem. Drtivá většina textů totiž vůbec nevznikala svobodně v samotných národních redakcích – jako na běžícím pásu je chrlila takzvaná ústřední redakce. Připravené propagandistické materiály pak redaktoři zahraničních sekcí už pouze překládali do příslušných jazyků, přičemž se vysílalo výhradně z pečlivě sestříhaných záznamů.
Samotný mechanismus cenzury byl neúprosný a formálně dotažený k naprosté, kafkovské dokonalosti. Každý popsaný list papíru musel být nejprve s velkou opatrností vložen do specifických pevných desek, kterým se v dobovém rozhlasovém slangu familiárně přezdívalo „košilky“. S touto zabalenou košilkou pak museli autoři a překladatelé povinně zamířit k legendárnímu schvalovacímu okénku. Právě za ním obvykle tiše seděl ostražitý cenzor z Hlavní správy tiskového dohledu. Teprve v momentě, kdy scénář podrobil bedlivé politické zkoušce a na papírovou košilku nekompromisně přirazil čerstvé povolovací razítko, mohl si redaktor oddechnout a vůbec usednout za rozhlasový mikrofon. Bez tohoto orazítkovaného schválení se do éteru nesměla dostat ani jediná slabika.
Své o tísnivé atmosféře tohoto cenzurního byrokratismu ví i uznávaná novinářka Pavla Jazairiová, která v šedesátých letech zakotvila v redakci francouzského vysílání pro Afriku. Jazairiová na tyto časy vzpomíná s upřímností a střízlivým nadhledem. Moc dobře si uvědomovala, že i když ji novinářská tvorba a práce v rádiu tehdy nesmírně bavila, v konečném důsledku to byla čirá a nefalšovaná propaganda socialismu. Občas se však přece jen podařilo pevnou sítí cenzorů u okénka propašovat nějaký ten drobný záblesk obyčejného lidství, obzvláště pokud se obratně pracovalo se čtenářskými dopisy. S potutelným úsměvem dává k dobru historku o jednom africkém posluchači: „Jeden Senegalec nám tehdy napsal, že Vánoce se slaví ve všech palácích i chatrčích – a představte si, prošlo to.“
Svébytnou absurditu práce v takto ostře sledovaném médiu naplno obnažil už zmíněný dramatický srpen 1968, kdy se cenzurní zvyklosti propadly do bezvýznamnosti pod pásy invazních vojsk. Redaktor tehdejší španělské sekce Karel Wichs s mrazením v zádech i trpkou pobaveností vzpomínal, jak se vedení do poslední chvíle snažilo udržet fasádu normálnosti tváří v tvář valícím se sovětským tankům. Když vojáci obklíčili budovu na Vinohradské třídě a začala se ozývat palba, iluze o kontrolovaném éteru skončila. „Ředitel nám tehdy v klidu říkal, že to jsou jenom slepé náboje,“ líčil naprosto bizarní moment Karel Wichs. „A přesně v tom okamžiku se nad námi vysypal strop.“
Ať už však pronesená slova, razítka a pečlivě zabalené košilky směřovaly k horníkům v Andalusii, krajanům v americkém Ohiu, nebo posluchačům v odlehlých afrických vesnicích, mělo vysílání vždy jednu nezaměnitelnou a vřelou jistotu. Jistotu, která bourala i ten nejtvrdší ideologický pancíř a utkvěla v paměti tisícům posluchačů na všech kontinentech. Když vysílání Rádia Praha dospělo ke svému konci a éterem dozněly přeložené zprávy o budování socialismu, chopil se slova charismatický slovenský redaktor Jožka Rybár. Jako by chtěl všechny ty směrnice, povinné fráze a napětí na moment zcela vymazat, vzal s grácií do ruky svou věrnou dřevěnou fujaru. Její táhlý, teskný, avšak hluboce lidský a čistý zvuk se pak jako každodenní laskavé rozloučení rozletěl z pražských vysílačů do celého světa. Tradiční tón fujary tak den co den dělal tu nejsilnější, nejautentičtější tečku za další odpracovanou směnou v gigantickém stroji komunistické propagandy.
Související
-
90 let Radio Prague Int. – příběh zahraničního vysílání
Od krátkých vln až po podcasty. Od šifrovaných zpráv pro exil až po globální digitální publikum. Devadesát let zahraničního vysílání je příběhem neustálé proměny.
