2. Od svobodných hlasů k propagandě
Krátce po konci druhé světové války se z pražských rozhlasových studií opět ozvaly svobodné hlasy. Naděje na nezávislé a sebevědomé vysílání však brzy pohltila nastupující studená válka a nepropustná železná opona. Zahraniční vysílání Československého rozhlasu se během několika let proměnilo ve strategickou zbraň, jejímž úkolem bylo šířit jedinou správnou pravdu do všech koutů planety a bojovat na neviditelné vlnové frontě.
Hned po skončení války se vysílání do zahraničí rozjelo nanovo, a to zpočátku v hlavních světových jazycích a česky pro krajany. Na čas o sobě svobodné Československo dávalo znovu vědět. Na začátku roku 1947 promlouval hlas z Prahy k celému světu už v úctyhodných osmnácti jazycích. Zatímco v předválečných letech ve vysílání dominovala hudba, nově se začal klást hlavní důraz na mluvené slovo. Krátce po válce se republika ještě snažila držet diplomatický kurz všech směrů. Hmatatelným důkazem tohoto otevřeného přístupu byl první poválečný veletrh, který se v Praze odehrál v září roku 1946 a jenž přilákal řadu zahraničních delegací. V Radiu Praha tehdy dokonce u mikrofonu vystoupil britský ekonom a labouristický politik Hilary Adair Marquand. Ten ve svém anglicky psaném projevu neskrýval nadšení z davů návštěvníků a z obyčejného zájmu, který lidé po skončené válce projevovali o ekonomické otázky. Zdůraznil, že tehdejší průmysl musí zajistit lidem nejen oblečení a bydlení, ale i zábavu a potraviny, a velmi ho potěšilo, že československý textilní průmysl je opět schopen masové výroby. Marquand tehdy do éteru slíbil dodávky vlny i bavlny z Británie a na oplátku vyzdvihl kvalitu československého nábytku, se kterým byli Britové po nedávném nákupu velmi spokojeni. Své optimistické vystoupení uzavřel vyhlídkou na rostoucí turistický ruch s tím, že příští léto do Británie jistě zavítá mnoho návštěvníků a nikdo tam nebude vítán s větší radostí než Čechoslováci.
Poválečná idyla a svoboda slova však neměly dlouhého trvání. Velmi rychle se zahraniční vysílání začalo měnit v čistý nástroj komunistické propagandy a tento striktně účelový charakter si zachovalo až do listopadové revoluce. Spisovatel Arnošt Lustig, který právě v zahraničním vysílání začínal v roce 1956 svou kariéru jako mladý novinář, na tyto počátky vzpomínal s trochu jinou optikou. Pro něj se tehdejší vysílání do světa zrodilo z hluboké potřeby lidského bratrství, jež se mu jevila po prožitých hrůzách druhé světové války jako mimořádně důležitá. Jak sám přiznal, vždy si nesmírně vážil možnosti dělat reportáže o své domovině nejen pro samotné Československo, ale i pro neznámé a vzdálené posluchače.
Jak ale otevřeně shrnul Vladimír Vipler, ředitel zahraničního vysílání v sedmdesátých letech, skutečný účel stanice byl v celém období let 1948 až 1989 ryze ideologický. Vipler vnímal rozhlasové vlny jako prakticky jediný bezpečný prostředek, jehož prostřednictvím se lidé mohli ve světě bez rizika dozvědět informace o socialismu, o Československu a o stanovisku, které měly socialistické země k závažným mezinárodním otázkám. Považoval vysílání za oporu v boji proti sociální nespravedlnosti a za platformu podpory osvobozeneckých hnutí, jež měla doručovat pravdu všude tam, kde bylo socialistické společenství terčem antikomunistické propagandy. Komunisté měli navíc v Československém rozhlase velmi silnou pozici už od konce války a po únorovém převratu v roce 1948 začalo zahraniční vysílání zcela a bezvýhradně sloužit vládnoucí straně. Jak u příležitosti výročí v roce 1966 vzpomínal bývalý redaktor Anton Korman, promlouval k posluchačům v době, kdy byl rozbouřený nejen oceán, ale celý svět. Zlom podle něj přišel po únoru 1948, kdy se „ve starém kraji“ rozhodli pro socialismus a Československou socialistickou republiku, přičemž si s bratry Rusy přísahali přátelství na věčné časy a nikdy jinak.
Dva odlišné světy a rozhlasové odkladiště nepohodlných
Od té chvíle začalo Radio Praha cílit na dva zcela odlišné světy a ke každému z nich promlouvalo odlišnou strategií. Rozhlasový historik Tomáš Pánek tuto dichotomii vysvětluje tím, že část programu zaměřená na země v sovětské sféře vlivu měla za cíl především utužovat přátelství budované na komunistických a socialistických hodnotách, přičemž se masivně popularizovaly pokrokové tradice a vzájemné dělnické styky. Oproti tomu program určený pro americký a západoevropský trh měl za úkol kompenzovat tamní antisocialistickou propagandu a aktivně se snažit získávat posluchače pro ideje komunismu. Jak to vypadalo v každodenní praxi, popsal pro Paměť národa někdejší šéf německého vysílání a pozdější vedoucí ústřední redakce Bedřich Utitz. Jeho sekce měla jasné zadání: přesvědčovat západní Německo o nesporných výhodách komunistického režimu a vykreslovat situaci v Československu výhradně tak, aby západní publikum vidělo, v čem je život na východě lepší.
Obrovským paradoxem této doby bylo personální složení redakcí. Po Únoru 1948 komunisté do zahraničního vysílání doslova uklidili celou řadu redaktorů, kteří pro ně byli z nejrůznějších důvodů nespolehliví. Ať už se jednalo o cizince, účastníky zahraničního odboje na západě, nebo lidi s židovským původem. V těchto kancelářích pracovala například Lisa Londonová, manželka tehdejšího náměstka ministra zahraničních věcí a autora knihy Doznání Artura Londona. Do rozhlasového exilu se dostali i zmiňovaní Bedřich Utitz, Arnošt Lustig a především Bedřich Geminder, bývalý šéf mezinárodního oddělení KSČ, který dokonce Radio Praha krátce řídil. Toho nakonec dostihla krutost vlastního režimu, když byl popraven ve vykonstruovaném procesu s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Zcela stejný a tragický osud potkal i dalšího redaktora zahraničního vysílání Andrého Simona. Na jeho osobu a obrovské nasazení vzpomínal kolega Richard Seemann, podle něhož zahraniční vysílání tehdy odvádělo velkou práci. Posílat do desítek zemí konkrétní obrázky ze státu, který se vydal na neprobádanou cestu organizace života jménem socialismus, totiž lidi na druhém konci světa nesmírně zajímalo.
Během padesátých let minulého století komunistická propaganda prostoupila už naprosto celým vysíláním Radia Praha. Ukázkovým příkladem naprosté oddanosti ideologii byl projev evangelického teologa Josefa Lukla Hromádky, který na rozhlasových vlnách zazněl v roce 1958 u příležitosti desátého výročí komunistického převratu. Tento kněz plně ve službách režimu prohlásil své únorové rozhodnutí za jedno z nejsprávnějších a nejdůležitějších v celém svém životě. Ve svém projevu byl dodnes vděčný, že dostal příležitost účastnit se mírového hnutí a veřejného života, a pokládal za svůj největší úkol vysvětlovat na zahraničních cestách smysl a nevyhnutelnou správnost toho, co komunisté v únoru 1948 začali. Když byl následně v roce 1960 Československý rozhlas podřízen přímo pod křídla Ústředního výboru KSČ, vliv komunistické ideologie v éteru ještě více zhoustl.
Diktát stranické linie a cesty do vesmíru
I v těchto sevřených poměrech se ale Radio Praha snažilo produkovat neotřelé a specifické formáty. V roce 1962 tak například redaktoři vyrukovali s posluchačskými anketami zaměřenými na osobní zkušenosti s kolonialismem nebo s provokativními úvahami na téma, jak by vypadal svět, kdyby druhou světovou válku zvítězil Hitler. V rozhlasovém archivu se zachoval poutavý pořad, jenž tuto anketu uzavíral. Kromě posluchačských dopisů obsahoval i mrazivou dramatizaci povídky Ladislava Mňačka s názvem 'Poslední Němec'. Příběh detailně popisoval děsivou alternativní realitu po výhře nacistů, ve které byly nové rasové zákony natolik absurdně přísné, že jim nevyhověli ani samotní pohlaváři jako Göring či Goebbels. Fikce vrcholila zjištěním kybernetického stroje, že židovské předky má nakonec i samotný Adolf Hitler.
O skutečné tvůrčí svobodě v redakcích se ale hovořit nedalo. Antonio Cassado, který od konce šedesátých let působil ve španělské redakci, poměry popsal velmi pragmaticky. Redaktoři převážně dostávali již hotové materiály v češtině, které museli striktně překládat. Pokud už vznikl nějaký vlastní text, musel projít důkladnou kontrolou, aby byl takříkajíc „v richtiku“ a správně nasměrovaný. Vyjádřit do vysílání svůj osobní názor bylo nemyslitelné. Z éteru zněla jasně daná stranická linie, které se musely bez výjimky držet všechny národnostní sekce – od Portugalců a Angličanů až po Latinoameričany. Podle Cassada nebylo možné jakkoliv vybočovat, a pokud se o to někdo pokusil, měl okamžitě jasný problém. Přes tyto tvrdé limity se ale instituce těšila obrovské podpoře státu. Dobový filmový týdeník v roce 1961 s pýchou informoval veřejnost, že instituce z prvního patra Československého rozhlasu odvysílá úctyhodných 35,5 hodiny programu denně, a to po celých 365 dní v roce. Hlášení Radia Praha se ozývalo v jedenácti jazycích a operativně reagovalo na světové i domácí události, čímž podle tehdejších zpráv účinně popularizovalo mír a principy socialismu. Kromě angličtiny či španělštiny tak vysílání mířilo do světa i v arabštině, švédštině, esperantu nebo v lužické srbštině.
Zcela výjimečnou událostí, která sjednotila vysílací čas všech redakcí, se stal historický let prvního člověka do vesmíru. Když sovětský kosmonaut Jurij Gagarin obletěl Zemi, Radio Praha věnovalo tématu gigantický prostor. Z archivů se podařilo zachránit například frenetické vysílání v arabštině, kterým se prolínaly oslavné skladby narychlo složené sovětskými umělci. Arabsky hovořící hlasatel z Prahy tehdy emotivně hlásil, že jakmile se informace o člověku na oběžné dráze dostala do éteru, přehnala se celou republikou vlna nepopsatelného nadšení a radosti. Rozhlas i televize okamžitě přerušily své pravidelné vysílání a lidé v továrnách zastavili práci, aby se mohli shromáždit kolem přijímačů. Reportáž barvitě líčila zástupy gratulantů před sovětskou ambasádou, tisíce blahopřejných telegramů odeslaných do Moskvy a desetitisíce československých občanů, kteří ten den zvedli sklenice s nadšeným zvoláním: „Na zdraví, Juriji Alexejeviči Gagarine!“.
Způsob komunikace, kterým Radio Praha obracelo pozornost k zahraničnímu publiku, ale nestál jen na podobných výbuších emocí, byl ve skutečnosti mimořádně chladnokrevně a dobře promyšlený. Taktika se pečlivě ohýbala podle potřeb daného regionu. Zatímco ke krajanským komunitám ve Spojených státech promlouval klidným hlasem katolický kněz, vysílání pro Latinskou Ameriku podléhalo jiným přísným pravidlům. Jak po letech s odstupem vzpomínala Eva Manethová, která v portugalské sekci odpracovala více než třicet let, panovalo zde striktní genderové rozdělení rolí. Těžké politické komentáře, které měly za úkol hlásat agresivnější ideje nebo porovnávat dokonalé dodržování lidských práv na východě s údajným úpadkem západu, psali a četli výhradně muži, mnohdy čeští redaktoři vnímaní jako ti velcí „myslitelé“. Proti tomu ženám byla striktně vyhrazena zábavná tvorba a odlehčená témata. Manethová s hořkým úsměvem připustila, že to vlastně mělo zvrácenou dobovou logiku – pokud by totiž do tehdejší Latinské Ameriky hlásala tvrdé a agresivní politické myšlenky žena, tamní posluchači by jí zkrátka nevěnovali sebemenší pozornost.
Co se od těchto redaktorů, ať už mužů či žen, v rozhlasovém molochu vlastně očekávalo, popsal v roce 1975 tehdejší ředitel zahraničního vysílání Vladimír Vipler. Vedení po svých lidech vyžadovalo především poměrně vysokou politickou úroveň a schopnost bezchybně se orientovat v mezinárodních i vnitropolitických vztazích. Zcela zásadní podmínkou byla i hluboká znalost cílového teritoria. Vipler zdůrazňoval, že redaktor zahraničního vysílání musí navíc k běžným novinářským dovednostem znát specifickou mentalitu, úroveň vzdělání a konkrétní historické vlivy zemí, do kterých jeho hlas míří.
Propaganda pak v éteru nabývala mnoha podob – někdy byla těžkopádně a úmorně přímočará, jindy docela nenápadná, chytře skrytá za zdánlivě běžné reportáže z každodenního života. Na tyto nuance vzpomínala Pavla Jazairiová, která v šedesátých letech nastoupila do francouzského vysílání určeného pro africký kontinent. Podle svých slov dostala celkem rychle vlastní pořad nazvaný Setkání mladých, kde mohla sama natáčet a mluvit s lidmi. Zpětně přiznává, že ačkoliv šlo o jasnou a cílenou propagandu Československa jako vzorné socialistické země, tehdy jí to nějak nedocházelo a v podstatě si dělala, co sama chtěla. Cenzura v redakci samozřejmě fungovala a každý text si vždycky musel někdo pověřený předem přečíst, ale někdy měla až komické trhliny. Jazairiová dává za příklad úsměvnou historku se svým senegalským kolegou, který připravoval sváteční pořad o Vánocích. Ve vysílání pak s naprostou vážností hlásal, že v socialistickém Československu vítají Ježíška v těch nejkrásnějších palácích, ale i v ubohých chatrčích. Z bdělého dozoru si tehdy osazenstvo dělalo legraci, protože cenzura paradoxně vůbec nepostřehla, že v dokonalém socialismu by podle oficinální linky přece žádné chatrče vůbec existovat neměly, a text kupodivu bez problému pustila do světa.
Košilky, razítka a cenzorské okénko
Zpravidla ale cenzura zdaleka tak shovívavá nebyla – byla naopak neustále obezřetná a velmi přísná. Drtivá většina vysílaných textů proto vznikala bezpečně a pod dohledem v takzvané ústřední redakci, a samotní pracovníci zahraničního vysílání je následně už jen překládali do příslušných jazyků. Vše, co šlo do éteru, se navíc z bezpečnostních důvodů vysílalo výhradně z předtočeného záznamu. O každodenní byrokratické rutině promluvila Ivana Vonderková, která v Radiu Praha pracovala od roku 1980. Část materiálů podle ní chodila redaktorům centrálně z ústředí, další zprávy dostávali s přímým příkazem, že je musí povinně zařadit, a jen naprostý zlomek si tvůrci vybírali sami podle toho, co se jim zdálo skutečně zajímavé nebo nutné. Každá vysílací směna navíc končila pečlivým zúčtováním. Zprávaři, kteří sloužili v rozhlase mnohdy až do pozdní noci, museli po odvysílání celého bloku odevzdat takzvanou „košilku“. Znamenalo to kompletně srovnat všechny příspěvky, které ten den prokazatelně prošly denním vysíláním. Tato košilka následně putovala k finální kontrole do speciální kanceláře umístěné poblíž studií, kde seděly dvě představitelky, jejichž jediným úkolem bylo zpětně prověřovat, co všechno se do vysílání nakonec zařadilo.
Ještě detailněji popsal fyzický a leckdy ponižující mechanismus schvalování Karel Wichs, který v redakci působil už v dřívějších letech. Vzhledem k tomu, že se zprávy do cizích jazyků teprve následně překládaly, byl pro kontrolory naprosto klíčový jejich původní český text. Redaktor musel vzít popsaný list papíru, dojít k vyhrazenému okénku a zazvonit. Teprve poté se okénko otevřelo a text si převzal ztělesněný cenzor, kterému se tehdy oficiálně říkalo inspektor. Ten si zprávu velmi pozorně přečetl, a pokud ji shledal nezávadnou, orazítkoval ji. Teprve s tímto posvěceným razítkem ji mohl redaktor rozdat k finálnímu zpracování jednotlivým jazykovým redakcím.
Tento všudypřítomný tlak logicky vedl k nevyhnutelnému jevu. Jak trefně zhodnotil dlouholetý redaktor francouzského vysílání Václav Richter, v rozhlase vedle sebe neomylně fungovala oficiální cenzura a stejně silná, ne-li silnější, osobní autocenzura. Když se obě tyto složky spojily dohromady, vznikla z toho podle něj hlásná trouba v její nejkrystaličtější podobě. Ideologický dohled byl na svou mravenčí práci občas natolik hrdý, že se chtěl dokonce veřejně pochlubit, jak je bdělý a ostražitý. Někdejší redaktor Richard Seemann s trpkostí vzpomínal, jak cenzura někdy v roce 1957 uspořádala rovnou celou výstavu, aby všem ukázala, co všechno se jí úspěšně podařilo zadržet. Zdi tehdy zdobily zakázané články, celé odhalené novinové stránky a závadné fotografie. K Seemannově hrůze se mezi dobovými exponáty objevil i on sám, protože se cenzoři nepokrytě chlubili tím, jak skvěle zarazili jeho nehodící se komentář k tehdejším maďarským událostem.
Vyhazovy na hodinu a nečekaná lidskost
Na koho totiž tehdejší cenzorský prst ukázal, ten měl vzápětí obrovský existenční problém. O tom, jak rychlý a nekompromisní dokázal systém v praxi být, vyprávěl pro Paměť národa Bedřich Utitz. Živě popsal dusnou atmosféru na schůzi u tehdejšího generálního ředitele Hofmana, kde se sešli zástupci všech hlavních rozhlasových redakcí společně se zástupci ústředního výboru. Během tohoto napjatého sezení se hromadně poslouchaly takzvané „závadné“ pořady. Zazněl tam i Utitzův komentář k Willymu Brandtovi, tehdejšímu starostovi Berlína, který v té době hrál velkou roli v aktivní politice sbližování Východu a Západu. Utitz mu napsal dosti pozitivně laděný text, což se ukázalo jako fatální chyba. Výsledkem onoho zlověstného týdne bylo, že hned šest hlavních redaktorů nebo jejich zástupců muselo s okamžitou platností rozhlas definitivně opustit.
Protože se tehdy vše vysílalo výhradně ze záznamu a magnetofonové pásky představovaly cenný materiál, donekonečna se mazaly a znovu přetáčely novými texty. Z historického archivu zahraničního vysílání se proto do dnešních dnů mnoho původních zvukových nahrávek nedochovalo. K cenným výjimkám však patří ryze ideologií nasycený komentář redaktora Karla Šimona, který v roce 1979 v pořadu Živá slova řečnil ke krajanům v zahraničí o tehdy mimořádně aktuálním tématu – utváření takzvaného socialistického člověka. Šimon z éteru důrazně hlásal, že charakter a morálka nového člověka se nevytváří nijak samočinně, ale naopak vzniká v každodenním usilovném zápase o plnění konkrétních úkolů při výstavbě nové společnosti a v tuhém boji proti vlivům nepřátelské ideologie a staré buržoazní morálky. Komentář nesmlouvavě upozorňoval na to, že tento náročný proces vyžaduje cílevědomé řízení v oblasti hospodářské, státoprávní i v kultuře a vzdělávání, aby ve společnosti nedocházelo k recidivám nešvarů a přežitků staré odumírající epochy.
Naštěstí ale ani to nejtužší zahraniční vysílání do světa neposílalo pouze a výhradně ideologickou propagandu. Čas od času se éterem prodrala i docela obyčejná, nezávadná a prostá lidská slova, jež dokázala překlenout propasti studené války. Zářivým, až dojemným příkladem takového momentu je drobný osobní pozdrav, který na Vánoce roku 1964 poslal jistý Jožko Rybár z Detvy svému starému příteli Martinu Adamcovi až do dalekých Spojených států. Hlas z domoviny tehdy rozhlasovými vlnami měkce a slibně vzkazoval: „Když přijedeš, potom si popovídáme, protože už trochu jsme jeden na druhého zapomněli. Já jsem už taky starší, ty už jsi taky asi zestárl, ale jestli přijedeš, připravil jsem ti moc pěknou fujaru, kterou jsi slyšel z rozhlasu. Tak podobnou ti stejným hlasem udělám. I si zahrajeme a zazpíváme tak, jak jsme si kdysi zpívali, když jsi po Detvě chodil se mnou. Tak ti vinšuji z mého srdce i tvé rodině veselé a šťastné svátky a tvůj příchod do Detvy, až se setkáme.“
Související
-
90 let Radio Prague Int. – příběh zahraničního vysílání
Od krátkých vln až po podcasty. Od šifrovaných zpráv pro exil až po globální digitální publikum. Devadesát let zahraničního vysílání je příběhem neustálé proměny.
