Probudit se v novém státě bylo příšerné

Čechům žijícím na Slovensku se zde dne na den změnil život. Řadu z nich přivedlo rozdělení společného státu do vážných osobních problémů.

Bratislava|Foto: Klára Stejskalová, Radio Prague International

Pan Jiří Výborný, místopředseda Českého spolku Bratislava, pracoval do roku 1992 v bratislavské redakci zahraničního vysílání Českého rozhlasu. „ Radio Prague mělo v Bratislavě malou redakci, která posílala do Prahy materiály ze Slovenska. Československé vysílání o půlnoci roku 1993 přestalo fungovat. Lidé v Praze zůstali v Českém rozhase, na Slovensku visel nad zahraničním vysíláním otazník.“ Pan Výborný přispěl k tomu, že tehdejší ministr zahraničních věcí Milan Kňažko dal zelenou vytvoření Radio Slovak International. „ Z fondu ministerstva vyčlenil 20 milionů korun na rozběh slovenského zahraničního vysílání. Krátkovlnné vysílání bylo jednou z mála možností, jak se mohla malá nová republika prezentovat ve světě. Na rozběh pravidelného programu byli tři měsíce.“  Pan Výborný byl jmenován vedoucím vysílání pro Slováky v zahraničí. „ Od března jsme spustili program v angličtině, němčině, ruštině, španělštině. Já vydržel osm měsíců, nakonec mne české občanství doběhlo.“ Jiří Výborný pracoval v Československém rozhlase od skončení vysoké školy do roku 1993.  „ Od rozdělení jsem vystřídal 11 zaměstnání a třikrát jsem byl nezaměstnaný. Z pohledu člověka s rodinou a malými dětmi to nebylo nic jednoduchého a člověk si takto rozpad republiky nepředstavoval.“

Jiří Výborný, místopředseda Českého spolku Bratislava|Foto: Klára Stejskalová, Radio Prague International

Krajané nebo Češi žijící na Slovensku? 

Češi žili na Slovensku odjakživa. Podle místopředsedy Českého spolku Bratislava a také zakladatele webu cesi.sk Jiřího Výborného první český premiér Klaus i první velvyslanec ČR na Slovensku Filip Šedivý odmítali označovat Čechy žijící na Slovensku jako krajany. „ První velvyslanec Filip Šedivý říkal, že na Slovensku nejsou krajané, protože krajané se buď dobrovolně, nebo z donucení vystěhovali někam do zahraničí, zatímco Češi na Slovensku se nikam nestěhovali. Pro něj jsme nebyli krajané, ale buď občané ČR žijící na Slovensku, nebo Slováci s českým, moravským původem. Změnilo se to až za pana velvyslance Slánského.“

Rozdělení způsobilo řadě rodin administrativní problémy. „ Lidé např. zjistili, že se sice hlásí k českému občanství, ale ve skutečnosti českými občany nejsou, protože tu byl zákon z roku 1968 s platností od 1. ledna 1969, kdy lidé žijící na Slovensku se stali občany Slovenské republiky. Já si například v roce 1983 poprvé šel pro cestovní pas a tehdy mi řekli, že si musím vyměnit i občanský průkaz a až po rozdělení jsem se dozvěděl, že nejsem český občan, jelikož mám slovenský pas a slovenskou občanku. A takových nás bylo poměrně dost.“ Byly to i případy dětí narozených na území druhého státu. Ale i mnohem pragmatičtější záležitosti. „ Někdo třeba posílal rodičům nějaké peníze na přilepšenou a po rozdělení se na to vztahoval mezinárodní poplatek. A navíc se muselo dokazovat, proč posíláte nějakému důchodci peníze.“ To nakonec vedlo k založení  Spolku Čechů na Slovensku, který loboval za vyřešení všech těchto problémů.

Počet Čechů na Slovensku stále klesá

V době rozdělení ČSFR se na Slovensku k české národnosti hlásilo 60 tisíc lidí, další dva a půl tisíce k moravské. Při posledním sčítání lidu na Slovensku před dvěma lety českou národnost zakroužkovalo už jen 29 tisíc lidí. Projevuje se to i na životě českých spolků. Pohled do sálu, kde se konalo podle předsedkyně Dagmar Večerné tradiční vánoční setkání, potvrzuje, že se tu dnes schází jen ta nejstarší generace. „ U jiných národnostních menšin vidíme, že si vychovávají mladou generaci, ale u nás to chybí. Takže až to přestane současnou generaci bavit, asi nebude, kdo by štafetu po ní převzal. Něco se zkrátka z toho spolku už vytratilo.“  Navíc, i když to je možná jen můj dojem, je mezi zúčastněnými slyšet spíše slovenština a nikoli čeština. „ Je to i tím, že staří lidé, kteří se k nám hlásí, v podstatě celý život prožili ve slovenštině a ani nemají zájem na stará kolena se ještě k češtině vracet, nebo ji zkrátka už zapomněli.“

Jinde v zahraničí rostou české školy jako houby po dešti. Na Slovensku česká škola neexistuje. „Snaha ze strany ambasády byla, ale průzkum ukázal, že o to není zájem. Navíc slovenští studenti mohou v Česku studovat bez problémů ve slovenštině.

A současná generace, která přichází na Slovensko, čeští manažeři, už nemá tu potřebu se scházet, ona tu zůstává žít jako Češi na Slovensku a počítají s návratem do Česka“, říká pan Výborný. A ti co natrvalo zůstávají kvůli rodinným vazbám, jsou mnohem náchylnější k asimilaci, než je tomu opačně.