Památník národního písemnictví vystavil originály Havlových dopisů Olze
Těžko se můžu soustředit na četbu. Mí kolegové pořád mluví a těžko jim v tom mohu bránit, psal v jednom z dopisů z vězení Václav Havel své ženě Olze. Jejich originály teď najdete v pražském Muzeu literatury.
Dopisy jsou z let 1979 až 1983. Některé z nich dosud nebyly publikovány. První polistopadový prezident je v roce 1998 daroval Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví. Podle ředitele muzea Michala Stehlíka výstava propojuje nedožité Havlovo výročí 90 let s výročím 30 let od smrti jeho první ženy Olgy Havlové.
Havel od svého zatčení v květnu 1979 do února 1983, kdy mu byl přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů a byl převezen do pražské nemocnice Pod Petřínem, poslal Olze přes 160 dopisů, přibližuje jeden z autorů výstavy Petr Kotyk.
"Dopisů Václava Havla z vězení z let 1979 až 1983 je 161, ale ne všechny vyšly. 14 jich vyšlo krácených a 14 jich nevyšlo vůbec. Byly to dopisy, kde řešili svoje nejsoukromější věci, anebo dopisy, které by mohly někomu ublížit. Václav Havel věděl, že ty dopisy budou čteny. Byly čteny i cenzory, kteří je přísně redukovali, a potom byly čteny členy jeho rodiny, přáteli a pak byly zveřejňovány."
Havel byl zatčen v květnu 1979 a ve vězení strávil celkem 1351 dní. Byl odsouzen za „podvracení republiky" v procesu s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Prošel věznicemi v pražské Ruzyni, ostravských Heřmanicích i plzeňských Borech, kde prodělal zápal plic i zánět ledvin.
V dlouhých souvětích se cenzoři ztráceli
Havel v listech často popisuje těžkosti vězeňského života, i osobní věci. Například ve 42. dopise ze srpna 1980 z ostravské věznice, který se zatím nedostal do knižních výborů, s nadhledem uvedl, že údobí většího či menšího odcizení patří k životu.
"Nesměl popisovat situaci ve vězení, nesměl komentovat politiku. On mohl psát jenom o tom, co chce, o rodinných záležitostech. A pak zjistil, že když píše komplikované filozofické úvahy v dlouhých souvětích, že ti cenzoři tomu tak dalece nerozumí, že to nakonec pustí."
Do dopisů Olze Havel postupně podle předsedy Českého centra Mezinárodního PEN klubu Ondřeje Vaculíka vepsal esej o smyslu bytí člověka. Když se podíváte na originály dopisů, stránky jsou velmi hustě popsané, skoro to budí dojem, že mohl napsat jen omezený počet stránek, což potvrzuje Petr Kotyk.
"Musel psát na čtyři strany velikosti A5 jednou týdně v určený čas. Nesměl si dělat poznámky předem. Když je našli, tak dostal 10 dní korekce, kdy byl zavřený na samotce. Když napsal dopis vězňovi, který neuměl psát, zase ho zavřeli. Když našli koncepty dopisů, i těch, které už odešly, zase ho zavřeli na samotku. Dělali to schválně, aby ho nemuseli pustit po polovině trestu, aby nemohl dostávat balíčky, a ještě mohl dostat dvouhodinovou návštěvu místo hodinové. Ale všechny tyto šikany sloužily k tomu, aby nemohl tato privilegia řádného vězně čerpat."
A opravdu po polovině trestu propuštěn nebyl.
"Ředitel Heřmanic byl takový sadista, že když Václav Havel onemocně, a musel být operován, tak už ho tam po přibližně půlce trestu zpátky nevrátili, ale byl v té druhé věznici u Plzně. Každopádně 1351 dní bylo pro Václava Havla peklem. On do toho vězení nemusel jít, mohl využít stipendia v Americe, ale protože byl solidární s lidmi, jako byl třeba Ivan Martin Jirous, který si v letech 1976 až 1989 odseděl sedm a půl roku ve vězení, tak prostě nabídku toho komunistického režimu nepřijal, a šel do vězení."
Místo filozofických úvah vězeňský deník
Na výstavě je například samizdatové vydání dopisů z roku 1982, to bylo 16 dopisů. Vyšly i u Škvoreckého v Kanadě a po roce 1990 v nakladatelství Atlantis, které založili bývalí disidenti a Milan Uhde.
"Když byl ve vězení, vyšlo prvních 16 dopisů. A potom Jan Lopatka, redakční přítel z časopisu Tvář 60. let, dostal ty dopisy, které zatím Olga měla, a on z nich připravil velký výbor, který vyšel jako Dopisy Olze. Ten název je inspirován dopisy Mileně France Kafky. No a Václav Havel myslel, že tam bude výbor těch jeho filozofických úvah, ale Jan Lopatka to vzal jako vězeňský deník, a dal tam i zdánlivě nudné popisy balíčku, který chce poslat, rodinných záležitostí, které se mají vyřídit, nebo soukromých obav o blízké. Havel si mohl psát jenom s příslušníky rodiny, s Olgou, proto Dopisy Olze. Pak si mohl psát s bratrem a se švagrovou Květou. S ostatními lidmi si nemohl psát, ale oni to řešili tak, že mu psali jménem Olgy nebo jménem bratra."
Jak dodává Petr Kotyk, dopisy, ukazují na Havlův životní postoj.
"On nám ukazuje, že život v pravdě bolí, ale že zlu se nemá přitakat, ale má se mu nenásilně odporovat. Proto si tak rozuměl s dalajlámou, našli se na tom širém světě jako dvě duše, které si i krátce před smrtí měly co říct."
