„Havel byl především gentleman". Vzpomíná na něj jeho překladatelka Monika Zgustová
Česko si připomíná 90 let od narození Václava Havla - dramatika, disidenta, politika a jedné z nejvýraznějších osobností novodobé historie země. Vzpomínají na něj i lidé, kteří se s ním osobně potkali. Patří mezi ně i překladatelka Monika Zgustová.
Václav Havel si s každým ze svých překladatelů vybudoval velmi zvláštní vztah.
„Byla jsem jeho překladatelkou z češtiny do španělštiny. Přeložila jsem celé jeho dílo, především to, co psal jako prezident. A také jeho divadelní hry. Ne všechny, ale asi 75 procent z nich. A „Dopisy Olze" jsem přeložila ještě předtím, než jsem ho poznala. Navíc jsem ve španělském tisku publikovala jeho články nebo úryvky z jeho esejí. A díky tomu jsme se trochu poznali."
Ačkoli Monika Zgustová zdůrazňuje, že povolání překladatelky a tlumočnice jsou zcela odlišná, tak poté, co několikrát odmítla, ji jednou na barcelonské radnici téměř na kolenou prosili, aby tlumočila pro Václava Havla. Jelikož v té době bylo jen velmi málo lidí, kteří by to dokázali, nezbývalo jí než souhlasit. S odstupem času přiznává, že toho vůbec nelituje: díky této události měla příležitost osobně se s Havlem seznámit.
„Poprvé to bylo v roce 1991. Tehdejší barcelonský starosta Pasqual Maragall mě Havlovi představil jako překladatelku, protože sám viděl překlady Dopisů Olze, které Havel napsal z vězení. V tu chvíli se prezident zarazil, začal se mnou mluvit česky a zajímal se o všechny problémy, které v tom překladu mohly být, a těch bylo opravdu hodně, protože jsem se kvůli těm dopisům musela mnohokrát radit s různými lidmi. Havel samozřejmě z vězení musel některé významy svých vět zamaskovat, a tak dále. On se o to velmi zajímal, takže jsme začali mluvit česky a tam stála takřka polovina barcelonské radnice a sledovala, co se děje. Havel si toho ale ani nevšiml, protože byl příliš ponořen do celé té debaty."
Jak jste přeložila věty, které jsou nedokončené?
Jinými slovy by se dalo říct, že se v tu chvíli projevila jeho spisovatelská stránka, která možná zastínila tu politickou. Monika si dokonce vzpomíná na jednu velmi konkrétní otázku, kterou jí tehdy položil. Řekl:
„Jak se ti podařilo přeložit ty věty, které jsou v češtině nedokončené? Věděl jsem totiž, že moje žena jim porozumí. Ale španělský čtenář tomu přece nemůže rozumět, že?" Samozřejmě jsem mu pak řekla, že jsem se radila s Kanaďanem Paulem Wilsonem, jeho překladatelem z češtiny do angličtiny. A také s českým filozofem a spisovatelem Janem Lopatkou, který připravil českou verzi - to byli lidé, s nimiž jsem konzultovala všechny své pochybnosti, a to jsem Havlovi řekla."
Monika Zgustová vzpomíná, že role prezidenta byla Havlovi v určitém okamžiku nepříjemná.
„Mně to řekl velmi jasně a ne jen jednou, protože se mi někdy trochu svěřoval a předpokládám, že i jiným lidem, které vnímal jako blízké. Říkal mi, že role prezidenta pro něj nebyla úplně to pravé. Vnímal ji dobře v tom smyslu, že mohl pomáhat své zemi a někdy dokonce i více než jedné zemi. Takže ano, pomáhat uměl velmi dobře. Ale samozřejmě byl vždy rebel a člověk, rád protestoval proti jakékoli maličkosti, s níž nesouhlasil. A jako prezident to často nemohl dělat. Takže do jisté míry mu chyběly časy, kdy byl v roli disidenta. Řekla bych, že to byl trochu disidentský prezident."
Paradoxem však je, že právě tato dvojí role ho nakonec proslavila po celém světě.
„Ve Španělsku je jeho přijetí výjimečné. Stejně jako v celé Evropě a také ve Spojených státech a Kanadě. Lidé se o něj velmi zajímají, chybí jim, četli jeho díla, viděli jeho divadelní hry. Když vyjde nějaký článek, nebo zmínka o něm, tak myslím, že lidé reagují docela silně. Jako například tehdy, když se Mark Carney (kanadský premiér) ve svém projevu před několika měsíci zmínil o Havlovi. Tehdy ho všichni citovali, a citovali přesně to, co o Havlovi řekl, a to i přesto, že řekl ještě spoustu dalších věcí, ale právě ta věta se dostala ke všem."
Zachránil Slavii, obědval v Café Louvre
Havlův vztah k Praze si zaslouží samostatnou kapitolu. Není náhodou, že organizace Open House připravuje přednášku historika architektury Zdeňka Lukeše o místech, která spisovatel a prezident často navštěvoval. Mezi nimi vynikají některé pozoruhodné bary, jak připomíná Monika Zgustová.
„V určitém okamžiku se mluvilo o tom, že historická kavárna Slavia přejde do rukou společnosti, která z ní chtěla udělat kanceláře nebo luxusní hotel. Tehdy to byl právě Havel, již jako prezident, kdo skutečně udělal vše, co bylo v jeho silách, aby proti tomuto projektu bojoval. A právě díky němu se Café Slavia zachovala taková, jaká je, tedy jako historická kavárna, kam chodilo mnoho osobností české kultury jak ve 20., tak v 21. století. Mezi nimi i sám Havel, protože tam mezi těmi intelektuály vyrůstal, a protože se jedná o výjimečnou kavárnu s nádherným výhledem na řeku a Hrad.
Havel tam později přestal chodit, protože ho snadno poznávali a žádali ho o autogramy a podobné věci, a tak začal chodit do Café Louvre, protože jeho kancelář, poté co přestal být prezidentem, byla hned vedle. Často tam chodil na kávu, a když se měl s někým setkat, scházeli se vždy tam. Také tam často obědval. Je to také historická kavárna, kde se scházel Kafka se svými přáteli; a Havel se tam cítil velmi dobře, protože vnímal atmosféru všech těch intelektuálů, kteří tam popíjeli kávu a vedli dlouhé debaty."
Poslední setkání na oslavě 75. narozenin
Monika Zgustová si také dokonale pamatuje své poslední setkání s Václavem Havlem, k němuž došlo u příležitosti jeho 75. narozenin v roce 2011.
„Havel byl velmi blízkým přítelem ředitele a majitele pražské Galerie současného umění DOX, která je nádherná, a tak tam uspořádal oslavu svých 75. narozenin, na kterou jsem byla také pozvána, a kde se skutečně sešlo mnoho jeho přátel, někteří dokonce přijeli ze zahraničí. Nikdo z nás netušil, že to bude poslední setkání s Havlem, ale tak tomu bylo, a já jsem měla také velké štěstí, že jsem s ním mohla mluvit. Jelikož jsem seděla blízko vchodu, byla jsem první osobou, kterou uviděl, když přišel, a řekl mi: ‚No, tak si dám skleničku nebo dvě, než začnu zdravit lidi.' Mohli jsme si tak ještě trochu popovídat o jeho názorech na svět. Já jsem mu zase pověděla, jak mi jde překlad jeho poslední divadelní hry, kterou napsal poté, co odešel z prezidentského úřadu. Byl velmi srdečný, všechno bylo velmi příjemné. Pak jsem jela na jeho pohřeb, o dva nebo tři měsíce později, opět z Barcelony, a bylo to velmi dojemné… během pohřbu jsem si často vzpomínala na náš poslední rozhovor v Galerii DOX."
Stejně jako to zachycují téměř všechna svědectví a filmy, které o Havlovi vznikly, vzpomíná Monika Zgustová, že jeho zálibu a závislost na cigaretách. Byla tak extrémní, že by dnes působila jako z jiné doby.
„Když nemohl kouřit, tak se prostě necítil ve své kůži. Na konci 90. let jsem byla pozvána na jeho cestu po Velké Británii. Tehdy jsme byli také v Irsku, kde jsme se setkali s politiky, kteří už měli dost vypito, protože špatné počasí k tomu svádí. Pak jsme vyšli ven, pršelo jako z konve, a Havel ke mně přišel, aby mi půjčil svůj deštník. Já jsem protestovala, ale on byl především gentleman, a tak jsme takhle scházeli po schodech paláce, kde jsme se setkali s těmi politiky, Havel byl úplně promočený, ale v dobré náladě, mluvil o všech z nich a o jejich zálibě v pití."
Rozhovor s překladatelkou Monikou Zgustovou natočil Juan Pablo Bertazza, v originále si ho můžete přečíst a poslechnout pod názvem “Havel era, antes que nada, un caballero”: el sentido recuerdo de su amiga y traductora Monika Zgustová.
