O Dynkových úzkostech a poezii
Knihovnička se tento týden rozrůstá o básnickou sbírku z nakladatelství Petrov "Sussex Superstar". S jejím autorem Jiřím Dynkou hovořil Vilém Faltýnek.
S básníkem Jiřím Dynkou jsem se sešel u něj doma. Mohli jsme taky točit v kotelně, kde pracuje, nebo někde v kavárně, ale nakonec dal přednost svému pokoji. Řekl, že se tu bude cítit jistější a líp se mu bude odpovídat na moje otázky. Já jsem ale žádné otázky nepřipravoval a nevadilo to - rozhovor začal spontánně od básnického křesla, které v jeho pokoji vládne. Širokého rákosového pololehátka.
"V tom se výborně čte a výborně píše."
Ty nepíšeš jaksi příležitostně? Že bys někde něco viděl, zaslechl a zaznamenal si...
Samozřejmě že taky. Tady je místo, kde ty poznámky zpracovávám a píšu dál. Já mám pocit, že moje poezie je podložená životem. Tak kde všude jsem, tam si zaznamenávám, přenáším to sem a vytvářím konečnou podobu. Plus tady vidíš počítač, na něm to taky zpracovávám.
Bylo by možné něco přečíst a ukázat, jak se to proměňuje?
"Nechci, já chci čtenářům předkládat jen konečný stav věci. I když vlastně ten zárodečný stav je ten nejslastnější, nejkrásnější. Nejhorší je stav básně od osmdesáti do sta procent, kdy už záleží na každé tečce, čárce, slově, těsně před dokončením, kdy je těžké rozhodovat se mezi variantami."
Kdy jsi začal psát?
"Jak jsem začal psát poezii? To jsem měl asi osmnáct let, ležel jsem na louce v Luhačovicích... a taky vlastně v křesle. Jestli se to křeslo se mnou netáhne? Bylo to takové letní lehátko a byla hrozně nádherná modrá obloha, azurová. Najednou to byl takový pocit extáze a v tom pocitu jsem začal psát. ale předcházelo tomu hodně čtení poezie a hodně čtení jako takového."
Když jsi začal psát, to bylo asi jiné než dneska. Změnil se nějak ten impuls k psaní?
"Ani bych neřekl. Sice ten okamžik zrodu byl takový extatický, ale u mě poezie vždycky vzniká z úzkosti, ze střetu se světem, z hrůzy před světem, a ten pocit je - bohužel! - pořád stejný. Někdy jsem si myslel, že možná tou poezií, psaním se z toho dostanu, ale bohužel ty stavy úzkosti přicházejí pořád znovu a znovu v jiných situacích a to je to, proč píšu."
Na to jsem se vlastně chtěl ptát: z čeho se snažíš vypsat?
To je pocit mé... nepatřičnosti! Nezapadám do tohoto světa! A to je strašný pocit a z toho píšu! Ale je taky spousta jiných pocitů, člověk jde lesem a to je nádherné a o tom můžu napsat, ale základní je pocit jisté zakomplexovanosti v tomhle světě."
A pomáhá psaní od tohoto pocitu?
"Krátkodobě to pomáhá, samozřejmě, ale potom přijde okamžik, kdy musím vyjít na ulici, musím se stýkat s lidma, a to je strašné."
V tomto místě pouštíme posluchačům Dynkova oblíbeného skladatele D. Šostakoviče. Pak pokračujeme ukázkou z nové sbírky, čte Jiří Dynka.
A pojďme si teda říct něco o Sussexu Superstar. Jak to souvisí s pobytem v Anglii?
"Celá kniha ne, jen jedna věc je inspirovaná pobytem v Anglii a to je Sussex Superstar, a podle této básně je pojmenovaná celá sbírka. Protože jsem tam zažil takový nový, zárodečný stav sebe sama, že jsem neváhal tak trochu možná divně pojmenovat celou sbírku. Nevím, jestli to není trochu laciný název... Ale když člověk miluje, tak se nebojí jít trochu do patosu. Chtěl jsem tím adorovat ten kraj."
My tady teď sedíme, venku se šeří a je to vlastně hrozně příjemná situace. Máš rád šero? Máš rád tmu?
"Mám rád tmu a nejradši mám spánek. Můžu se schoulit do embryonální polohy a tak přečkat noc do nového dne. Vlastně je to krásný pocit. Je to naděje, i když nechci mít žádnou naději... Naštěstí tenhle pocit je mi dán, abych prostě zřejmě přežil dál. Protože nevím, jak jinak bych to řešil, než touhle vírou v nový den."
Jiří Dynka pochází z Luhačovic, kde se v roce 1959 narodil. Vydal sbírky "povrchy form. A4", "Minimální okolí mrazícího boxu", "wrong!", "liviový lenkový" a naposledy "Sussex Superstar".
