O kurz češtiny mají velký zájem krajané z Argentiny
Čeští krajané a bohemisté se sešli na svém pravidelném kurzu češtiny, který pořádá Univerzita Karlova. Čekala na ně nejen výuka češtiny, ale také výlety. Nejvíc ze všeho si pochvalovali vztahy, které se mezi nimi vytvořily. Na závěr kurzu navštívili ministerstvo zahraničí, kde převzali osvědčení o absolvování kurzu.
Kurz češtiny vede Vladimíra Koreňová. Letos se po mnoha letech změnilo místo pobytu.
„Je to 29. ročník a první v Poděbradech. Dosud jsme měli kurzy v Dobrušce, od roku 1991. Univerzita Karlova se rozhodla, že středisko v Dobrušce prodá. Budovu odkoupilo město, proto se hledalo jiné místo pro pořádání kurzu krajanů. Poděbrady se zdály jako ideální".
Kolik krajanů na kurz přijelo?
„Letos jsme měli 66 krajanů z 31 zemí, kteří se přijeli učit český jazyk. Nejmladšímu účastníku bylo 18 let a nejzkušenější účastník měl 83 let. V posledních letech máme hodně zájemců z Argentiny a z Ameriky".
Čím si vysvětlujete zvláště Argentinu?
„Možná tam začali více působit naši učitelé českého jazyka. Možná se začala čeština více propagovat. Je to opravdu záležitost posledních let, kdy se z Argentiny hlásí hodně zájemců".
Jezdí spíše účastníci, kteří s češtinou začínají nebo už jsou v ní lepší?
„Je to různorodé. Každý rok máme šest tříd a krajany rozvrstvíme od úplných začátečníků až po nejvíce pokročilé. Začátečníků bývá hodně".
Když se nějaká akce přesouvá jinam, nastane otázka, zda ji bude dělat stejný tým?
„Ano, byla otázka, zda se přesuneme jako tým všichni do Poděbrad nebo zda kurz přeberou poděbradští učitelé. Univerzita usoudila, že by bylo dobré tým neměnit, když už se mění prostředí. Já měla to štěstí, že mi všichni řekli: Vlaďko, jedeme s tebou do Poděbrad, pokračujeme v kurzu krajanů. Bylo to náročnější, ale myslím, že se to hezky zvládlo a v Poděbradech se nám i krajanům moc líbilo".
Kde jste byli letos na výletech?
„Navštívili jsme zámek Loučeň, skanzen Přerov nad Labem. Vzpomněli jsme si i na východní Čechy, kde kurz dřív probíhal, na Dobrušku. Jeli jsme do Orlických hor, do Dobrušky a Opočna. Navštívili jsme i Hradec Králové a vyjeli jsme do přírody na Hrubou skálu", přiblížila kurz jeho vedoucí Vladimíra Koreňová.
Doma v Chorvatsku se mluví česky
Jedním ze studentů byl například Olda Rais z Chorvatska:
„Moje maminka je z České republiky. Nepatří v Chorvatsku ke starousedlíkům. Můj táta taky umí češtinu. Měl možnost studovat v Praze, kde se seznámil s maminkou a jsem tady".
Kde v Chorvatsku žijete?
„V Daruvaru. Tam je v okolí hodně Čechů. Na vesnicích se domluvíte česky. Kdybych teď zavolal domů, tak s nimi budu taky mluvit česky. Na kurz jsem se přihlásil proto, že mi dělalo problém tvrdé a měkké I. Já jsem měl češtinu na základní škole. Jak je nás tam hodně, tak máme mateřskou školku a školu a české oddělení gymnázia".
Byl jste na kurzu poprvé?
„Ano, byl jsem tu poprvé. Uvidím, jak to bude vypadat s prací, ale rád bych se přihlásil znovu. Jsou tu lidi z celého světa, je to moc zajímavé. Češtinu asi v práci neuplatním, protože studuji IT obor a tam je základ angličtina, ale čeština je pro mě plus".
Jak to vypadá v posledních letech s českou komunitou na Daruvarsku?
„V Chorvatsku je asi 32 Besed. Nejzajímavější akcí jsou dožínky. Konají se každý druhý rok, když skončí práce na poli. Pak se všechny ty besedy sejdou a jdou v průvodu. Je to moc zajímavé. Byly loni, a příští rok budou dožínky u nás v Daruvaru. Pokaždé jsou někde jinde".
Jak se zapojujete do krajanského života?
„Protože ještě studuji, tak to moc nestíhám. Jako malý jsem tančil a později hrál divadlo".
Plánujete se vrátit po škole do Daruvaru?
„Já bych chtěl, ale kvůli práci to bude asi trochu problém. Je to malé město, žije tam asi 10 tisíc obyvatel a situace je taková, že se vše odehrává kolem hlavního města. Uvidíme, naštěstí Záhřeb není tak daleko. Možná půjdu i do ČR. Přemýšlel jsem o tom, proto jsem taky přišel, abych se v češtině zdokonalil".
Jak často jezdíte do Česka?
„Moc často ne. Dřív jsem tu měl dědu a babičku, ale předloni zemřeli. Mám tu jenom strejdu. Dřív jsme jezdili jednou za dva tři roky, ale maminka častěji, dvakrát ročně. Já to kvůli studiu moc nestíhal".
Athina: chodila jsem do školy s malými dětmi
Athina Georgiadu přijela z Řecka a byla v pokročilé třídě. V Česku se narodila, její rodina sem přišla během občanské války v Řecku.
„Když se zase otevřela hranice, tak jsme se vrátili zpět do Řecka. Já jsem tu žila pět let".
Kde v Řecku žijete?
„Teď žiji nedaleko Soluně. V Československu jsem se narodila v Karviné. Maminka žila v Třinci, tatínek v Karviné a studoval v Praze".
Jaký byl návrat to Řecka?
„Moc si z toho nepamatuji. Rodiče říkali, že jsme v Československu byli Řeci a v Řecku zase Češi. V Řecku byl kapitalismus a my přišli z komunismu".
Jak dlouho už jste v Řecku?
„Už 41 let. Před tím jsem byla pět let v Česku".
Mluvíte pořád dobře česky. Rozhodla jste se češtinu více zdokonalit a jít do kurzu?
„Začala jsem chodit do české školičky asi rok a půl, protože jsem neuměla česky psát. V Soluni máme českou školičku. Moji spolužáci byli malí, od sedmi do patnácti let, ale mě to nevadilo. V kurzu jsem teď měla možnost víc používat češtinu v praxi".
Mezi účastníky kurzu vzniká i trvalé přátelství
Mezi účastníky kurzu jsem slyšela na výuku češtiny samou chválu. Nadšení byli i ze vztahů mezi krajany, což potvrdilí Olda Rais i Athtina Georgiadu a nastínili své plány do budoucna.
Jak se vám kurz líbil?
„Bylo to moc dobře organizované", říká Athina. „Česky mluvím s mou tetou. Ve školičce, kde se učím, budu pomáhat českým dětem s řečtinou, a zkusím si udělat certifikát".
Olda Rais měl radost z lidí, kteří se na kurzu sešli:
„Jsou přátelští, rádi si povídají, jsou tu různé generace. Jsou tu od nejmladších osmnáctiletých až po seniory, kteří jezdí na kurz deset patnáct let. Je zajímavé s každým promluvit, odkud pochází, jaké mají kořeny a podobně".
Jak potvrzuje vedoucí kurzu Vladimíra Koreňová, krajané tu často naváží přáteství, a tím je kurz opravdu výjimečný.
„Přijíždí sem krajané z celého světa, kteří se chtějí učit a jsou velmi motivovaní, protože se chtějí domluvit se svojí rodinou v Čechách. Také jejich zájem o ČR, kulturu je opravdu poctivý, hlubší, vychází ze srdce. Mezi sebou mají velmi vřelý vztah a každý rok ta přátelství, která se utvoří během kurzu, opravdu přetrvávají. Můžu říct, že kurz krajanů je v tomto směru opravdu jedinečný a každý rok ta přátelství trvají".
