O odvaze i naději. Vzpomínky, které přežily druhou světovou válku
Osobní příběhy těch, kteří zažili 2. světovou válku, jsou nesmírně cenným svědectvím naší historie. Pomáhají nám uvědomit si cenu svobody, pro kterou mnozí neváhali položit vlastní životy. Poslechněte si s námi různá vyprávění o Čechoslovácích, které válka zastihla na bojišti, či v domnělém bezpečí jejich domovů.
Plk. Marie Ljalková-Lastovecká, roz. Petrušáková, se narodila coby volyňská Češka a byla jednou z žen, které dobrovolně nastoupily v Buzuluku u náhradní roty 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Proslavilo ji její střelecké umění – stala se první československou ženou, která se jako odstřelovačka zúčastnila bitvy u Sokolova a dalších osvobozovacích bojů na Ukrajině.
Její příběh je součástí výstavy Cestou 1. československého armádního sboru, která do 13. července 2025 probíhá v Masarykově muzeu v Hodoníně. O jejím legendárním hrdinství vypráví místopředsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, paní Dagmar Martinková:
„Marie Ljalková-Lastovecká, Petrušáková, ona těch příjmení měla více, protože se několikrát vdala. Právě ji vyslali, částečně jako zdravotnici pro zraněné, částečně bránit vesnici Sokolovo. Bylo to v březnu, v blízkosti vody, ve které ležela, když se kryla před palbou. A ta voda začala zamrzat. Musela proto střílet a bránit se. V rozkazu, na základě kterého pak dostala svoje první vyznamenání, bylo uvedeno, že zasáhla šest nebo sedm nepřátelských vojáků.“
Dopis, který nebyl odeslán
Odvahu vojákům na frontě jistě dodávaly myšlenky na jejich blízké, které svým bojovým nasazením chtěli ochránit. Dnešní generace už by si jen těžko dokázala představit, jak skličující a zdlouhavá byla komunikace s domovem prostřednictvím pošty, navíc pošty armádní. Není ani divu, že v souvislosti s doručováním dopisů koluje nejeden kuriózní příběh. Ty o polní poště Rudé armády vypráví pan Vítek Odstrčil z Klubu Česko – Slovenská asociace vojenské historie:
„Bylo docela zajímavé, že právě vojsko dbalo na to, aby měli vojáci nějaký kontakt s rodinou. Takže je pořád nutili, aby psali domů. Když jsme hovořili s jedním veteránem, říkal, že psal domů skoro každý týden, ale že za celou válku žádný dopis nepřišel. Od jiných ale zase dopisy chodily, takže to bylo různé.“
„Hezká historka s poštou pochází ze Slovenského národního povstání. Když už byla půlka Slovenska osvobozena a procházeli jí Češi, tak jeden z nich našel v oraništi pohled, nebo dopis. A když se podíval lépe, zjistil, že to je dopis jeho bratra, kterého celou válku neviděl a který někde během války zemřel. Prostě uprostřed Slovenska našel jeho dopis, který nebyl polní poštou doručený.“
Hlaváčci, vylezte. Válka skončila!
Neméně zajímavé vzpomínky kolují i v rodinách těch, kteří zůstali v protektorátu a dožili se osvobozovacích bojů. Rodina Karla Salajky pocházela z jihomoravského Hodonína. Boj o rodné město prožili jako většina civilního obyvatelstva schovaní ve sklepě:
„Můj dědeček, doktor Karel Hlaváček, zakoupil v budově na rohu Národní třídy a Štefánikovy advokátní praxi. To je tam, kde dnes stojí socha stávky z roku 1920. Byl to obrovský průjezdní dům, po levé straně byly kanceláře a napravo měli byt. No a když přijela armáda, nejdřív asi Rumuni, tak zamířila jako první do toho jejich domu! Naši tam totiž stihli vyvěsit prapor, jenže nevěděli, jakou barvu má srp a kladivo, tak ho přešili z „hakenkreuzu“ černou nití. Což údajně znamenalo, že to je velitelský prapor! Takže možná kvůli tomu, nebo proto, že ten dům měl strategickou polohu.“
„No a maminka vzpomínala, že když bylo bombardování, tak byli v domě ve sklepě a dědeček si na ně ještě lehl, aby neutrpěli újmu. A ve sklepě zůstali do 12. dubna, kdy na ně sousedka Kramlíková volala: „Hlaváčci, vylezte, válka skončila!“
„Dědeček potom ty důstojníky ubytoval a oni se museli zouvat, nebo si dávat noviny do postele, babička na ně dohlížela. No a máma ještě vzpomínala, že přes ulici, jak je ta Štefánikova, že byl hotel. A tam měli lidi strašnou smůlu, protože jejich sklep byl vybudovaný pod dvorem. A do toho dvora přímo bouchla bomba, právě když v něm byli.“
Dítě svobody má jméno Miroslava
Nesmírně těžkou situaci musela v jiném hodonínském krytu prožívat nastávající maminka holčičky, která si právě probíhající boje o osvobození města vybrala k příchodu na svět. Paní Stojaniková se letos dožívá symbolických 80 let a podle svého pátrání po matrikách je jediným dítětem, které se 13. dubna 1945 v Hodoníně narodilo. A jestli má z konce války nějaké vzpomínky?
„Z konce války - já jsem se narodila, takže žádný příběh ještě není, protože co jednodenní dítě mohlo říct. No byli tam (v krytu) tetička, tatínkova sestra, a kdo ještě, to nevím. Muselo to být těžké, ale my jsme se o tom takto nikdy nebavili. Byla to jiná doba, takže nevím, nebavili jsme se o válce. Maminka pocházela ze Gbelu, ze Slovenska. A tatínek se tam učil pekařem, tam se poznali a došli sem do Hodonína.“
A jaké dostalo první hodonínské miminko svobody jméno?
„Miroslava. To mně dal tatínek s maminkou, protože jsem přinesla mír. V Moskvě bylo vystřeleno dvanáct salv a já říkám, že je to na moji oslavu, ale bylo to za osvobození Hodonína.“
Související
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
