Zapomenuté osudy: Američtí zajatci na Teplicku v roce 1945
"Méně známé, avšak fascinující, jsou příběhy amerických vojáků, kteří se po vylodění v Normandii v červnu 1944 ocitli v německém zajetí. Tisíce výsadkářů, kteří riskovali vše během Dne D, překročily nejen nepřátelské linie, ale mnozí z nich zanechali stopy i v Československu."
Američtí zajatci našli na sklonku války svůj osud i v severních Čechách. Pracovali v hnědouhelných dolech na Sokolovsku, Mostecku a Teplicku. Právě s tímto krajem je spojen neobyčejný příběh: v květnu 1945 zde vystoupil ze stínu válečných událostí americký zajatec Leonard Gaj.
Gaj žije ve státě New York. Minulý měsíc oslavil již své sté narozeniny. Za druhé světové války sloužil u 507. výsadkového pluku 82. výsadkové divize. Dne 6. června 1944 se účastnil slavné invaze do Normandie – bohužel si při seskoku padákem zvrtnul kotník a byl společně s několika dalšími raněnými vojáky ponechán pozadu, aby nezdržoval skupinu. Třetí den po zahájení invaze je objevily německé jednotky a donutili je ke kapitulaci. Gaj pak byl od června 1944 až do konce války vězněn v několika zajateckých táborech na území Francie a Německa.
Leonard Gaj si během bojů v Normandii i v německém zajetí psal deníček, jehož záznamy jsou níže publikovány vůbec poprvé. Zapisoval si poznámky z každodenního života a zaznamenal i vzpomínky na své věznění v zajateckém táboře a osvobození na konci války v Československu. Záznamy jsou nejintenzivnější z prvních dnů bojů a zajetí; ke konci války jsou kvůli nedostatku místa stručnější. Po roce 1945 si deníček pečlivě střežil, než jej v roce 2023 věnoval do muzea.
Střípky z deníčku amerického zajatce Leonarda Gaje
14. června 1944
Většinu dne jsem strávil praním oblečení ve studené vodě – a taky sebe. Také jsem se poprvé od svého zajetí oholil (někdo měl žiletku, kterou jsem si půjčil). Byl to úžasný pocit být zase čistý. Potkal jsem několik kamarádů a dlouze jsme si povídali o tom, co jsme zažili. Z doslechu jsme se dozvěděli, že se spojenecké vylodění vyvíjí dobře.
16. června 1944
Dnes jsem zůstal v lágru a jen tak se poflakoval. Přemýšlel jsem, jak moc si o mě máma dělá starosti. Přál bych si, aby jí nějak mohl poslat vzkaz, že jsem v pořádku.
21. června 1944
Byl jsem svědkem letecké bitvy a viděl jsem, jak byly sestřeleny čtyři německé letouny. Žádné spojenecké letadlo sestřeleno nebylo. Viděl jsem naše bombardéry letět na misi – možná směr Berlín.
27. června 1944
Dnes sem dorazili američtí zajatci. Říkali, že šli 60 mil. Teda! Vypadají úplně vyčerpaně. Také jsem slyšel, že byli napadeni letadly. 23 Američanů bylo zabito a dva němečtí dozorci.
6. července 1944
Strávili jsme velmi nepohodlnou noc v náklaďácích. Dnes ráno jsme dorazili do Chartres ve Francii. Podmínky v tomto táboře byly špinavé. Mám hlad.
9. července 1944
Pořád jsme zavření. Přál bych si, abych mohl alespoň na pár minut ven. Muži začínají být nemocní a slábnou. Teda! Ti nacisti jsou bezcitní.
15. července 1944
Většinu dne jsme si s klukama povídali o jídle, které si dáme, až se dostaneme domů. Jen když jsme o tom mluvili, sbíhaly se nám sliny. Ano pane, teprve teď jsem opravdu pochopil, co to znamená mít hlad a jak důležitý může být kousek chleba.
10. srpna 1944
Dnes ráno jsme dorazili do Limburgu v Německu. Cítím se velmi slabý a špinavý. V táboře jsem se osprchoval studenou vodou a všechno oblečení mi odvšivili. Dostal jsem k jídlu trochu tvrdého chleba a usnul jsem unavený a vyčerpaný.
26. srpna 1944
Dnes ráno jsme dorazili do nového tábora. Stalag IVB poblíž Mühlbergu v Německu. Osprchoval jsem se studenou vodou a oblečení mi znovu odvšivili. Ve srovnání s ostatními místy, kde jsem byl držen, vypadá tento tábor velmi dobře.
10. září 1944
Dnes bylo v našem baráku objeveno několik případů záškrtu. Znamená to dny v „karanténě“. Bože, co přijde dál?
25. prosince 1944
Vánoční den, cítím se osaměle a stýská se mi po domově. Povídal jsem si s Brucem Hylandem z Derby ve státě New York o domově a o tom, co bychom dělali. K večeři jsem snědl pár sušenek, které jsem si schoval, a k tomu hrnek tuřínové polévky – moje vánoční večeře.
13. února 1945
Dnes jsme zažili strašlivé bombardování. Celé Drážďany jsou v troskách. Tito lidé si opravdu vytrpěli hrozné věci. Okna našeho baráku jsou všechna rozbitá. Pracovali jsme ve městě – sbírali jsme mrtvá těla a nakládali je na vozíky. Byl to hrozný pohled a ten zápach smrti se těžko popisuje. Když jsem procházel parkem, visela tam mrtvá těla na stromech – vymrštěná tam tlakem výbuchů. Německý důstojník mě udeřil pažbou pušky.
15. února 1945
Došel mi prostor v deníku. Nemohl jsem najít žádný další psací materiál. Dopíšu ho, až – a jestli – se dostanu domů.
Z trosek Drážďan na Teplicko
O událostech, které následovaly později, so povídal Leonard Gaj o mnoho let později s historikem Matějem Klůcem.
Po určitou dobu zůstával v Drážďanech, kam byl poslán spolu s dalšími válečnými zajatci, aby hledali těla. „Vzpomínám si, jak jsme nacházeli celé rodiny mrtvé, i sedící vzpřímeně. Nevěděl jsem, jestli se upekli zaživa, nebo co se jim vlastně stalo. Také se stalo, že mnoho lidí zahynulo ve sklepích, kde jim v důsledku bombardování došel kyslík,“ vypráví. Údajně byly sklepy ještě týden po destrukci města horké.
Od konce února až do začátku května 1945 se nic zásadního nedělo. Zajatci čekali, co se bude dít – od nově příchozích jistě věděli, že konec je už blízko. Později začali slýchat z dáli dělostřeleckou palbu. Ze zajateckého tábora byli poté německými strážci posláni na dlouhý pochod směrem k československým hranicím. Po několika dnech vyčerpávající chůze se dostali přes Krušné hory a Cínovec až na Teplicko.
„Najednou na nás začala pálit postupující sovětská vojska. Když jsme se rozhlédli, uvědomili jsme si, že naši strážní utekli. Dva z nás si všimli domu na druhé straně silnice a rozběhli jsme se tam, v obavě, že Rusové začnou oblast bombardovat. Při přebíhání silnice po nás stříleli, ale naštěstí nás minuli. V tom domě se také ukrýval mladý, vyděšený německý voják v plné polní. Řekl jsem mu, že jestli chce přežít setkání s Rusy, měl by si tu uniformu sundat. Byl to jen vystrašený kluk, tak dvanáct nebo třináct let. Nakonec do domu dorazili i sovětští vojáci,“ popisuje události z května 1945.
Gaj uměl dobře polsky, neboť měl po obou rodičích polské kořeny. „Určili mě, abych Sověty šel přivítat. Vysvětlil jsem jim, že jsme američtí váleční zajatci. Chovali se k nám dobře, dali nám konzervy s masem a řekli, že musí pokračovat dál, takže nás nechají na místě.“ Ve vesnici, na jejíž jméno si dnes stoletý veterán už nevzpomíná, zůstali ještě několik dní. Zotavovali se z pochodu a nechali odpočinout odřené nohy s puchýři.
„Jednoho dne dorazil americký armádní náklaďák s poručíkem a vojáky, kteří záměrně hledali ztracené americké zajatce po malých vesnicích.“ Gaje a několik dalších pak převezli přes demarkační linii do americké zóny, poté na nejbližší letiště, kde čekaly připravené dopravní stroje C-47, přezdívané Dakoty, které přepravily zajatce do Francie. „Po lékařském ošetření ve Francii mě poslali zpět domů. Když jsem se vrátil, maminka na mě čekala s čokoládovým dortem,“ vzpomíná na setkání s rodinou po téměř roce stráveném v nacistických zajateckých táborech.
Leonard Gaj se po válce usadil v rodném Buffalu ve státě New York, kde jsem jej v září roku 2023 objevil a navštívil. Dodnes trpí posttraumatickým syndromem – má noční můry a neustále se mu vracejí vzpomínky na válečné období.
Leonard Gaj patří mezi řadu válečných veteránů, jejichž příběhy odhalil a zdokumentoval historik Jiří Klůc.
Související
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
