Krvavé bitvy o Iwodžimu se zúčastnili i čeští krajané. Neznámý příběh Franka Jirky, který přišel v boji s Japonci o obě nohy a stal se válečným hrdinou

V únoru a březnu 1945 sváděli Američané krvavou bitvu o malý tichomořský ostrov Iwodžima. Strategická poloha území o rozloze necelých třiceti čtverečních kilometrů představovala zásadní „odrazový můstek“ k dalšímu postupu blíže k pevninskému Japonsku a celkovému vítězství ve druhé světové válce. V řadách amerických jednotek tehdy bojovali i naši krajané, z nichž někteří se zapsali do historie.

Vztyčování vlajky na Iwodžimě|Foto: Joe Rosenthal, Associated Press/Wikimedia Commons, public domain

Fotografii vojáků námořní pěchoty při vztyčení americké vlajky na ostrově Iwodžima jste pravděpodobně už někdy viděli, i když se o dějiny druhé světové války příliš nezajímáte. Stala se ikonou. Její podobu zachytily poštovní známky i pomníky, o osudu vojáků se natočil celovečerní film a fotograf Joe Rosenthal za ni získal Pulitzerovu cenu.

Ještě donedávna bylo málo známou skutečností, že jedním z vojáků byl československý rodák Michael Strank, který v bitvě o Iwodžimu padl jen pár dní po slavné události na vrcholu nejvyššího bodu ostrově, hory Surabači.

Mariňáci na vrcholu hory Suribači, 23. února 1945. Čechoslovák Michael Strank na fotografii pátý zleva.|Foto: Joe Rosenthal, Associated Press/Wikimedia Commons, public domain

Objevení Franka Jirky, vnuka chicagského starosty Čermáka

Antonín Čermák|Foto: Library of Congress/Wikimedia Commonos, public domain

Při pátrání po historii Čechoslováků a Čechoameričanů jsem během svého pobytu v Chicagu narazil na další zajímavé jméno krajana spojeného s bitvou o Iwodžimu. Franka Jirku, jenž byl v bitvě těžce zraněn a byly mu amputovány obě jeho nohy.

Jirka pocházel z významné české krajanské rodiny. Jeho dědečkem byl kladenský rodák Antonín Čermák, v letech 1931–1933 dokonce starosta Chicaga a blízký přítel amerického prezidenta Franklina Roosevelta. České kořeny měl od obou rodičů, matka Eliška  (1896–1988) byla dcerou zmíněného Čermáka a Marie Horejší z jihočeského Lišova. Otec Frank Joseph Jirka (1886–1963) se sice narodil už v Chicagu, jeho předci nicméně emigrovali do Spojených států ve druhé polovině 19. století z Nymburska.

Frank Jirka |Foto: Archiv rodiny Franka Jirky

Jirkovi byli důležitou součástí aktivní krajanské komunity, která se v Chicagu koncentrovala na předměstí jménem Cicero, kde se Frank Joseph Jirka mladší narodil 23. července 1922. Krátce po dokončení střední školy vypukla válka a tehdy devatenáctiletý Jirka se na jaře 1942 dobrovolně přihlásil do vojenské služby a byl přidělen k americkému námořnictvu. Po absolvování výcviku se stal příslušníkem UDT (Underwater Demolition Teams), částečně pozapomenutých elitních jednotek námořnictva, jež vznikly v reakci na předchozí válečné události: V listopadu 1943 se Američané vylodili u atolu Tarawa a už při počátku operace čelili mnoha problémům. Díky špatnému průzkumu a načasování uvázly výsadkové čluny na korálových útesech a vojáci museli často postupovat stovky metrů vodou pod japonskou palbou. Američtí velitelé se v reakci na těžké ztráty poučili, jak lépe provádět obojživelné operace, a mimo jiné zřídila jednotky UDT, které měly některým problémům předcházet. Měli provádět podvodní průzkum pobřeží, zjistit hloubku vody, či typ dna. Zkontrolovat, zda se v cestě nacházejí nějaké překážky (např. korálový útes) a odstranit miny.

Průzkum u Iwodžimy a tragický incident

Frank Jirka během výcviku na Hawaji|Foto: Archiv rodiny Franka Jirky

Jednotky UDT pak hrály klíčovou roli při invazích na Saipan či Guam, ale v únoru 1945 před nimi stála největší výzva: první japonský ostrov jménem Iwodžima (Iwo Jima). Jirka byl součástí jednotky UDT 12, jehož součást tvořila přibližně stovka mužů. Zformoval se na základně Fort Pierce na Floridě, odkud se přesunul koncem září 1944 na západní pobřeží USA a dále na Havajské ostrovy, kde se pokračovalo s dalším výcvikem. K Iwodžimě se týmy UDT přiblížily 16. února 1945 a začaly s intenzivním průzkumem pobřeží. Tým 12 provedl průzkum čtyř sektorů vyloďovacích pláží. Vojáci byli přiblíženi vyloďovacími čluny na vzdálenost přibližně 500 metrů od pobřeží, plavci rozdělení do dvojic pak provedli podrobný průzkum a poté se vrátili ke svým plavidlům, kde měli získané informace zpracovat do map a hlášení, které byly předány vyššímu velení pro nadcházející vylodění.

Během průzkumné mise na východních plážích čelili Američané velmi silné nepřátelské palbě z kulometů, minometů i děl, která si vyžádala vysoké ztráty. Český krajan svůj úkol úspěšně ukončil, když dostal s dalšími rozkaz k nalodění zpět na vyloďovací člunu. Jirka později vzpomínal: „Právě když jsme byli asi 400 yardů od našich plážím (cca 366 metrů, pozn. autora), rozpoutalo se peklo. Minomety, pobřežní děla, kulomety a střelba z ručních zbraní nás zasypaly ze všech stran. Přitom ještě před deseti minutami vypadal ostrov mrtvý. Snažili jsme se přivolat palebnou podporu, ale bylo to marné, protože jsme nedokázali přesně určit, odkud střelba přichází. Japonci měli křížově rozmístěné obranné pozice, propletené zákopy, palebná stanoviště a jeskyně připomínající krysí nory.“

Jirka se svým spolubojovníkem se snažil najít své podpůrné pravidlo, aby pomohli s identifikací nepřátelských cílů, ale loď nenašli – místo toho se nyní na pozici nacházela jiná, která se mu stala později osudná. „Rozhodli jsme se na ni nalodit a pokusit se z ní navádět naši dělostřeleckou palbu. Než jsem se nadál, ležel jsem na palubě zraněný. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Necítil jsem žádnou bolest, tak jsem se podíval dolů, abych zjistil, proč nemohu vstát. Tehdy jsem si všiml páru utržených nohou blízko mého těla, bez bot a ponožek. Pomyslel jsem si, že to přece nemůžou být moje, protože když jsem nastoupil na loď, měl jsem boty. Až když jsem pocítil náhlou bolest, uvědomil jsem si, že ty roztrhané kusy kůže a kostí jsou vše, co zbylo z mých nohou. . Pak jsem se odplazil na záď můstku, protože místo, kde jsem stál, už neexistovalo. Požádal jsem o morfium a sám si dal injekci.“

Návrat do civilu a úspěchy v medicíně

Frank Jirka po amputaci končetin|Foto: Archiv rodiny Franka Jirky

Tím bitva o Iwodžimu i celá druhá světová válka pro Franka Jirku skončila. Byl jedním z prvních vojáků raněných v této krvavé bitvě. Stal se válečným invalidou bez nohou. I přesto se dokázal vrátit do občanského života, pokračoval v rodinné tradici a vystudoval medicínu. Stal se významným lékařem a v roce 1983 dokonce i prezidentem Americké lékařské asociace. Do důchodu odešel o sedm let později.

Frank Jirka bydlel i nadále ve státě Illinois, naposledy na předměstí Chicaga v Barrington Hills, kde zemřel 2. října 2000. Život jednoho z nejvýznamnějších, ale také zároveň nejzapomenutějších krajanů se naplnil v jeho 78 letech.